Adam Kašpar maluje kameny, krajinu a oblohu. Tak věrně, že divák občas váhá, zda je to obraz, nebo fotka. Má hlavu trochu v oblacích, přesto stojí nohama na zemi a už od dob studií nemá problém se malováním dobře živit.
Uznávaný malíř a jeho profesor z AVU Martin Mainer o něm mluví jako o největším talentu posledních dvaceti let.
Proč nejradši maluje právě kameny? Bavily ho od dětství. Vyrůstal ve Svitavách, v kraji České křídové tabule, a už jako malý sbíral zkameněliny. „Vždy jsem toužil se o nich něco dozvědět. A pak jsem potkal geology, kteří mě do jejich světa ještě víc vtáhli,“ vysvětluje.
S geology z České geologické služby rád vyjíždí na výpravy. „Vzali mě například na expedici do Mongolska. Maloval jsem ve stepi, bylo to úžasné,“ vypráví o možnosti tvořit v Asii. Na oplátku pro ně vytváří ilustrace k vědeckým článkům a výzkumům.
Když maluje kameny, snaží se na nich zviditelnit věci, které zůstávají při letmém pohledu skryté – barvy, žilky, vnitřní struktury – a zdůraznit jejich krásu. Podle něj právě ony vyprávějí příběh Země.
Stylu, kterým tvoří, se říká hyperrealismus, ale Adam tenhle termín v souvislosti se svými obrazy neslyší rád. Sám sebe označuje za realistu, který obdivuje mistry rané renesance, umělce 19. století, zejména ruské peredvižniky či prerafaelity.
V dnešní době abstrakce a grafického zjednodušování působí realističtí umělci sice trochu jako zjevení – současnost zlatým věkem realismu rozhodně nazývat nelze –, ale to ho neodradí.
Že mají realistické obrazy pro mnoho lidí stále velký půvab, dokazuje i Adamova komentovaná prohlídka jeho výstavy v pražské Nové galerii. Přestože už je několikátá, schází se při ní na začátku června v úsporných galerijních prostorách několik desítek lidí. Mezi nimi jsou i ti, kterým Adamovy obrazy visí doma.
Adam prozrazuje, že už zhruba od poloviny studia na pražské AVU nemá problém se prodejem obrazů uživit. Dnes jejich cena dosahuje i několika set tisíc korun.
Svůj úspěch připisuje i tomu, že malovat realistickým způsobem je mu bytostně vlastní. Nikdy by se nestylizoval do něčeho, co mu není blízké, jen aby se svezl na módní vlně a ocitl se rychle na výsluní.
„Kalkul je vidět. S ním se nedá dlouhodobě uspět. Podlehnete a za pět let o vás nikdo nebude vědět,“ uvažuje a se smíchem dodává, že investice do umění ovšem nejsou jeho obor.
„Kdo chce do umění ukládat peníze a zhodnocovat je, měl by kupovat mrtvé autory,“ mrkne s nadsázkou. „Člověk by si měl kupovat obraz proto, že s ním chce žít, dívat se na něj. A měl by počítat i s tím, že může ztrácet na hodnotě,“ konstatuje.
Umělce se zděděným talentem po babičce a mamince, která se věnovala módnímu návrhářství, od úmyslu jít studovat malířství nikdo nezrazoval. Žádné „vystuduj pořádnou školu a pak si pro zábavu kresli“ se nekonalo. Splnila se mu i jeho představa, že bude malovat volnou tvorbu a prodávat ji. „Funguje to a nemyslím, že je to nějak složité. Výtvarným uměním se u nás živí docela dost lidí. Počet těch, kteří se zajímají o umění, se rozrůstá,“ myslí si.
Ty správné vazby, které vedou k úspěšné kariéře, se podle něj začnou spřádat už ve škole. Studium neučí jen malovat, v rámci něj umělec potkává i lidi, kteří mu pak otevírají další cestu, profesory, spolužáky, galeristy, sběratele.
„Nová galerie, kde vystavuju, vznikla v době mých studií a hned na začátku mi nabídla spolupráci. Asi bych se sám nedokázal nikam nutit. Přijít s portfoliem a tady mě máte,“ usmívá se. Na to je prý moc stydlivý.
