Otevřeno má jen pár měsíců, přesto už si k ní do Turnova našli cestu lidé z celého Libereckého kraje. Její zmrzlina se na jazyku rozpouští i zákazníkům v deseti pražských kavárnách a restauracích. Lenka Táchová se do výroby ledové sladkosti pustila před rokem a aby neponechala nic náhodě, učila se zmrzlinářskému umění rovnou od italských mistrů na univerzitě Carpigiani Gelato v Bologni.
Firma Togelato, pod jejíž značkou zmrzlinu vyrábí, sídlí v průmyslovém areálu kousek od turnovského nádraží. Není to sice nejrozkošnější kout města v samém srdci Českého ráje, zmrzlina, pro kterou si sem lidé chodí pěšky nebo jezdí autem, ale nevábnost prostředí vykompenzuje.
Lenka Táchová přitom není ani vyučenou cukrářkou, ani kuchařkou, na vysoké škole se rozhodla pro sociální práci. Nabyté vědomosti ale do praxe nikdy nepřevedla. „Když jsem chodila na vysokou, lákala mě kamarádka jako asistentku na fotografování receptů do kuchařky. Ten svět mě uchvátil, a tak jsem v něm nakonec zůstala jako foodstylistka,“ přibližuje začátky své kariéry podnikatelka.
Zmrzlina je radost
S jídlem, které nikdo nejí, pracuje už dvacet let, i proto se rozhodla zkusit ještě něco dalšího. Slané pokrmy ji nelákaly, zato sladké, to už byla výzva. „Sladkosti vnímám jako krásné umění, barevné, které se dá ozdobit. Jenže cukrařina, to je velká dřina, léta praxe a pokusů i omylů a já hledala jednoduchost produktu. Přitáhla mě zmrzlina, svou variabilitou, neustále můžete vymýšlet nové recepty. Na zmrzlinu jdete s někým, koho máte rád, je to radost,“ říká Lenka Táchová.
Ještě než se pustila do samotné zmrzliny, začali s budoucím manželem před pěti lety objíždět dětské festivaly a prodávat vafle na špejli. Rozjetý byznys, který byl sezonní záležitostí, ukončil před rokem covid a tehdy si foodstylistka řekla, že je čas na zmrzlinu.
O její výrobě načetla spoustu knih, nakonec se rozhodla, že se jí pojede naučit do země, která je její kolébkou. Vždyť první zmraženou krémovou směs vyrobil pomocí ledu prosypaného solí Blasius Villafranca z Říma.
„Vybrala jsem si univerzitu v Bologni, kde je centrum celoživotního vzdělávání. Byla tam jak teorie, tak i praxe. Takže se dozvíte, že zmrzlina se skládá ze vzduchu, vody a cukru. Trochu vás překvapí vzduch, ale to je vlastně ten nášleh zmrzliny. Potkala jsem tam lidi z celého světa, z Asie, Koreje, Kanady, Ameriky, Peru, ale je pravda, že z toho množství jsme si podnik se zmrzlinou otevřeli jen tři,“ zmiňuje.
Ač se to nezdá, výroba je spojená s velkou vstupní investicí do technologií. V jejím případě to bylo přes tři miliony korun. Je nutné koupit nejrůznější stroje, mrazáky, paster, výrobník zmrzliny a někde tu výrobu postavit. Ta pak musí mít další nezbytné vybavení, třeba nerezové stoly, police. A najít vhodné místo, to bývá často nejtěžší. Lenka Táchová chtěla zmrzlinu prodávat u cyklostezky, jenže zjistila, že by ji nemohla napojit na kanalizaci. A tak hledala přímo v Turnově, kde koupila dům, a kam by se chtěla v příštích letech z Prahy přestěhovat.
„Nakonec jsme v
takovém menším výrobním areálu, na okraji centra. Aby naši
zákazníci nenarušovali chod zdejších firem, máme trochu
zvláštní otevírací dobu. Otevíráme v pátek večer a přes
víkend, kdy mají podniky zavřeno. A když je hezky, vyneseme na
dvorek lehátka a lavičky.“
Zatím nabízí 39 druhů
A protože otevřela teprve v květnu, stačila do té doby udělat pětatřicet druhů zmrzliny, což je prý takový základ. Nechybí vanilková, čokoládová, pistáciová. Každý víkend se snaží představit nový druh, ve vitríně jich má najednou dvanáct. Nedávno tak mohli zákazníci ochutnat třeba frozen jogurt s omáčkou z hrušek s medem, skořicí a pekanovými ořechy.
Při výrobě nepoužívá polotovary, pracuje s co nejpřirozenějšími stabilizátory a používá kvalitní suroviny – ovoce, čokoládu, vanilkové lusky, oříškové pasty. Italskou recepturu, do které se přidávají vajíčka, u ní ale nehledejte. „Nechutná mi, a tak se to ani nesnažím vyrábět. U nás vede maková, mango a maracuja a také moje skořicová stracciatela, do které dávám kousky čokolády,“ vyjmenovává zmrzlinářka.
Nejvíce ji baví, že je teprve na začátku a složitější receptury na ni stále čekají. A už má také plány, jak sortiment rozšířit. Domluvila spolupráci na dodávky exkluzivních dortů a příští rok by chtěla otevřít nové prodejní místo někde v centru Turnova. A taky se chce ještě alespoň na týden vrátit na univerzitu a načerpat další vědomosti, a hlavně atmosféru italského města. Těší se, až bude chodit po jednotlivých cukrárnách a ochutnávat.
„Všichni mi říkali, že budu podnik půl roku jen dotovat, ale co jsme otevřeli, tak to funguje a prosperujeme. Máme obrat zhruba dvě stě až tři sta padesát tisíc měsíčně a na to, že máme otevřeno tři dny v týdnu a tři měsíce, mi to přijde fajn. Jsem ráda, že se u nás stojí fronty,“ dodává. Zároveň ale přiznává, že hlavní obživou zůstává práce foodstylistky a zmrzlinu má jen jako koníček.
Se svými zákazníky komunikuje i po sociálních sítích. Když je náhodou ošklivé počasí a celý víkend proprší, dá na Facebook oznámení, že termoboxy se zmrzlinou budou s padesátiprocentní slevou a během pár hodin má prázdné vitríny. Jinak platí, že co se nesní, musí se vyhodit. „Naštěstí se nám to nestává. A většinou jsme schopni těch sto dvacet litrů zmrzliny, kterou denně vyrobíme, také prodat.“
