V Bhútánu mají takový zvyk: většina ze 700 tisíc obyvatel horského království jsou buddhisté a když procházejí kolem chrámu, pomodlí se. U „pozemšťanů“ budiž. Ale když to stejné dělají i piloti, kteří takovou svatyni míjejí při vzletu a na moment při tom pustí knipl, pak je možná jistější v horském království pod Himálajem létat s cizinci. Slavomír Pískatý je jedním z nich. A taky je jedním z tuctu letců na světě, kteří svedou přistání na zrádném bhútánském letišti Paro.
Český letec má možná nejkrásnější kancelář na světě. Na nejoblíbenější trase do Nepálu míjí během 45 minut čtyři osmitisícovky a aby byl let co nejkratší, je velikánům tak blízko, že by je mohl pohladit. Z Káthmándú přiletěl ráno, předtím byl v Singapuru, nejvíc létá do Indie, Bangkoku, v letovém plánu „jeho“ Druk Air, bhútánských královských aerolinek, je často Thajsko, Bangladéš. „Potom máme i mimořádné lety, třeba teď to byly Japonsko, Katar…“ říká Pískatý a letové hodiny naskakují. „Létám i na větroních v národním týmu, tam mám 2200 hodin, na dopravních letounech pět tisíc,“ dodává.
A většinu z nich právě v zemi hřmícího draka, kde se neměří hrubý národní produkt, ale ukazatelem zdaru je tu index hrubého národního štěstí. A Pískátý se šťastný zdá, vždyť tu brzy oslaví pět let fungování. „Zatím se mám dobře, proto tady jsem,“ říká ještě trošku udýchaným hlasem. Snad proto, že kráčí po dráze letiště Paro, která je 2400 metrů nad mořem, snad proto, že jen co zaparkoval svůj letoun na stojánku, šel se proběhnout. K tomu ročně ušlape hodně přes 5000-7000 kilometrů na kole. Hlavně je tu ale proto, aby oblékal černé sako s kapitánskými frčkami a létal v airbusu, v němž vezl už i krále.
Na proudový letoun se při své misi na druhém konci světa přeškolil, aby z vnitrostátních linek mohl přejít na delší trasy. Do Bhútánu přišel jako pilot vrtulového ATR 42, na kterém létal i doma, ještě coby zaměstnanec ČSA. Dopravce však v roce 2011 vyhlásil: Musíme zeštíhlet. A Pískatý zůstal pod čarou. Co dál? Z donucení musel hledat novou práci. „Měl jsem možnost jít na Filipíny a nebo sem. Mám rád kopce, hory, a i když se mi nejdřív nechtělo, už se mi tady zalíbilo. Doma je doma, ale tady jsou zase jiné výhody a nějakou dobu tady asi ještě budu,“ říká Pískatý i přesto, že přítelkyně zůstala daleko na Moravě, kam se dvěma přestupy cestuje dva dny. „Nejdůležitější je se odhodlat, nikomu se totiž nechce z komfortu. První dva měsíce musíte zapomenout na stýskání a až si zvyknete, bude to přinášet pozitiva.“
V malém království pod horami jich našel hromadu, třeba úžasný pracovní kolektiv, který vede otec současné královny a který má v zemi velké postavení. „Je to rozumný chlap, pod kterým je radost lítat,“ libuje si Pískatý. „Nemám stres jít do práce, že mě někdo bude tepat za zbytečnosti, tady se hraje na důležité věci. A když budu dělat práci, jak mám, nemusím se bát, že budu mít zítra na stole výpověď pro nadbytečnost.“
To hlavní, oč tu jde, je však Pískatého domovská runway. Mezi kopci schovaná dvoukilometrová dráha, což je pro vrtulové letadlo dost, ale pro airbus už pomalu problém. Od února do května se tam létá jen dopoledne, protože odpoledne už silně fouká. Do toho v červnu přijdou monzuny a s nimi špatná viditelnost. „Ale snažíme se létat vždy, když je to bezpečné,“ vysvětluje Pískatý. Ale kdo nemá atest, přistávat v Paru nemůže. Jen dvanáct lidí na světě má potřebné know-how.
Druhým specifikem letiště Paro je jeho nadmořská výška. „V níž jsou výkony letadla někde jinde. Jako byste přistávali na vrcholu Nízkých Tater,“ srovnává Pískatý. Do toho musí letoun dotáčet hodně nízko, protože na obou stranách dráhy jsou kopce. „Normálně se dotáčí nejméně ve 300 metrech, my v 10 metrech.“ Ale Královské aerolinky v Bhútánu fungují od roku 1983 a zatím to s přistáním každý den několikrát vyšlo. „Tak snad to bude vycházet i dál,“ mrkne český pilot.
Autorem fotografií je Slavomír Pískatý
