Na vratech, co vedou do jeho vinohradské dílničky, visí dopravní značka „zákaz zastavení“. Je dost symbolická, protože Maksim Shlein sedí u staré singrovky, kterou kdysi koupil za patnáct stovek, a je v jednom kole.
„Mám toho teď dost, ozvu se,“ jako by se omlouval zákazníkovi, který přijde s poškrábanou koženou taškou a chce zázraky na počkání. Ty a ještě mnohem víc se děje pod rukama rodilého Bělorusa, který však už rok vlastní české občanství. Praha zná Shleinův um i boty, které vám na přání ušije třeba z kůže aligátora nebo rejnoka.
Vladimir Shlein, otec 23letého ševce s rukama umazanýma poctivou prací, se nedokázal smířit se složitou politickou situací ve své zemi, kde vrhnout se do podnikání bylo… přinejmenším složité. V roce 1998, kdy se otevřely hranice, skočil do autobusu a vyrazil hledat nový domov. V Polsku zakotvit odmítl a Česko bylo poslední zemí, kam mohl bez víza.
„Byl tady půl roku, v Praze se mu zalíbilo a pak přivezl mamku,“ vypráví junior a z řeči je pořád cítit, že jeho kořeny jsou jinde. Bylo mu sedm, když za rodiči do české metropole přišel i on. „Mám zakončenou nultou třídu v Bělorusku. Právě proto mě tam nechali, abych měl základy azbuky,“ říká. „Ale teď už se cítím Čechem.“
Za trojími dveřmi je zastrčený kumbál, tajemný a s vůní dávných časů, kdy se boty jinak než na verpánku a s šídlem v ruce nevyráběly. Světlo sem teče střešním oknem a na skříni čekají na svůj čas role kůží. Možná až nepatřičně vypadá v době velkovýroby kusová produkce na zakázku, ale Shlein, který kvůli nákupu kůží projezdí půl Evropy a za rok 70 tisíc kilometrů, si české uznání pochvaluje.
„Řemeslo se tady ještě cení a to je fajn,“ kývne. „A i když toho mám projeto hodně, jinam bych nechtěl. V Česku je to příjemnější a klidnější.“ Tedy možná až na ty objemy práce, protože klientela péči o své kožené klenoty potřebuje neustále.
Shleinovi v Praze začínali v dílně v Krakovské ulici, která si za osm let vybudovala věhlas. Den co den tam opravovali kolem 150 párů bot, což je na malou manufakturu slušný obrat. Jednoho dne ji však prodali konkurenci. Byť fungovala a zákazníků neubývalo.
„Ale byla to nabídka, která se neodmítá,“ vysvětluje syn Shlein. „Taťka ze srandy řekl nějakou cenu a tomu pánovi se to líbilo. Je taky obuvník, ale měl dílnu někde jinde a chtěl pokračovat v Praze. My jsme v tichosti odešli a začali se zabývat dovozem.“
Centrála firmy Max Shlein s.r.o. leží v Lysé nad Labem, kde se i primárně šije, v Praze se zase soustředí na opravy. A v tom je výhoda značky, její specializace a taky hlavní a nejvýnosnější byznys. „Třeba děláme lemy ke kabelkám, což tady provádí málokdo,“ pochlubí se Shlein a ukazuje vlastní návrh dámského „psaníčka“, kabelky ve tvaru javorového listu.
„To aby lidi viděli, co všechno se dá z kůže vyrobit,“ říká švec a na skříni nad hlavou má ze stejného důvodu vystavenou maketu modrých pánských polobotek s červenými tkaničkami. Právě šití obuvi, kterému se nyní u Shleinů věnují třetím rokem, by se rádi jednou věnovali úplně. „Abychom zachovali rodinnou tradici,“ říká Maksim Shlein. „Ale nemáme reklamu a lidi se o botách dozvědí z doslechu nebo že je uvidí v dílně. Šijeme jeden dva páry měsíčně.“
Hand made boty tu stojí kolem sedmi tisíc, ty nejdražší stály dvacet tisíc, měly speciální špičku a byly z kůže pstruha dovezeného z Ruska. Právě materiál je zásadním faktorem ceny. „Šijeme z rejnoka, varana, hada. I aligátora už jsme šili,“ vypočítá Shlein a z kapsy vytáhne peněženku, kterou má od sedmé třídy.
„Je z rejnoka a ta kůže není vůbec poničená. Nosím ji pořád v zadní kapse, sedím na ní, kraje se rozsypaly, ale kůže ne. Taťka si zase ušil boty z varana, pořád jsou lesklé, drží tvar.“ A kdyby se přece jen rozbily, u Shleinů už vědí, jak na kůži.
Další příběhy úspěšných lidí, kteří dělají Česko lepší, i když mají kořeny jinde, si můžete přečíst i v listopadovém Forbesu – v prodeji na stáncích už zítra. A také sledujte náš web, kde se ještě několik příběhů objeví.
