Narodil se v roce, kdy proběhly první raketové zkoušky budoucí Jet Propulsion Laboratory. Letos mohl sledovat, jak další sonda tamní výroby dosedá na Mars. Pětaosmdesátiletý astrofyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar zažil, jak se lidské poznání vesmíru dramaticky proměnilo. A byl u toho, když se do něj začala otiskovat česká stopa.
Ondřejovská hospoda Absolutní nepohoda nedostává svému jménu. Absolutní pohodu tu rozechvívá srpnový vánek, na čepu jsou piva za třicet, vzduchem voní šeřík, ve kterém se činí včely i vosy, ale jinak panuje pondělí veskrze líné.
Velké věci se tu budou dít až v sobotu, kdy se na hřišti místního Sokola odehraje „zápas roku“ mezi Nepostradatelnými a Katy z Bělidel. O sobotě se tu taky s jistotou prožene daleko víc cyklistů než ten osamělý, kterého jsem potkal cestou na oběd.
Ještě nedávno by byl časně zrána jedním z nich i můj otec. Astrofyzik RNDr. Jiří Grygar, CSc., tudy na svém otlučeném favoritu svištěl dlouhé dekády víkend co víkend a akademické tituly za ním jen vlály. Mířil na zdejší hvězdárnu, kde se velké věci dějí už více než století. Bez velkého přehánění můžeme konstatovat, že u jejích základů byly položeny také základy, na kterých dnes stojí globální jméno českého kosmického průmyslu.
Ondřejovská hvězdárna svedla dohromady úspěšné továrníky s výjimečnými vědci i umělci a poskytla zázemí pro výzkum světového formátu – včetně jednoho z největších dalekohledů své doby a dodnes největšího v republice. Lze odtud také narýsovat linku na druhý konec planety, kde se Češi významně podíleli na vzniku dalšího unikátu: nejrozsáhlejší světové observatoře na detekci kosmického záření, která díky mezinárodnímu úsilí vyrostla v argentinské pampě.
Jiří Grygar letos oslavil pětaosmdesátiny a během svého života měl možnost být na obou koncích zmíněné linky. Do ondřejovské hvězdárny nastoupil jako začínající astrofyzik, do Argentiny létal jako ošlehaný výzkumník a popularizátor astronomie.
Tentokrát jsme do Ondřejova každý přijeli jiným autobusem a sedíme spolu nedaleko ondřejovské radarové louky, v navenek fádní socialistické kostce Kosmické laboratoře, ukrývající řadu místností s krajně nefádními štítky u dveří. Najdete tu Oddělení meziplanetární hmoty, Rentgenooptickou laboratoř nebo mého favorita: kuchyňku.
Především tu ale najdete otce a syna, které sem v srpnovém odpoledni svedl společný rozhovor.
Jsme v Ondřejově v areálu hvězdárny. Pro tebe byla řadu let druhým domovem, pro mě kdysi víkendovým povyražením. Jakou to tu má vlastně historii? Největší hvězdárna v republice asi nevyroste jen tak sama od sebe…
Je naprosto neuvěřitelné, jak to vlastně všechno vzniklo. Úplně první iniciativa pochází od bratří Fričových, kteří měli velice zajímavé osudy. Jejich tatínek Josef Václav Frič bojoval v roce 1848 na pražských barikádách, pár let po prohrané revoluci byl odsouzen a nakonec krutou rakouskou vládou donucen k emigraci.
S manželkou se usadil v Paříži, kde se mu dva roky od sebe narodili synové Josef a Jan. Kmotrem obou byl Fričův dobrý přítel Jan Neruda a matka se s nimi v roce 1867 vrátila do Prahy. Kluci mezitím rostli a Neruda vzal svůj kmotrovský úkol velice vážně – začal je vzdělávat v astronomii.
Takže Nerudův zájem o vesmír má hlubší kořeny než Písně kosmické?
On se dokonce nechal zapsat jako mimořádný posluchač astronomie na Karlově univerzitě. Chodil na přednášky a ty ho právě inspirovaly k napsání básnické sbírky. Takže on vlastně ty Fričovy naučil, že astronomie je docela dobrá věc. (smích) Kluky to chytlo, ale potřebovali si na svůj koníček nějak vydělat.
V Praze na Vinohradech v Americké ulici založili optickou firmu a ta byla velice úspěšná, protože po optických přístrojích byla poptávka především v cukrovarnictví nebo geodézii, obojí dobře placené. Průběžně se už ale věnovali pozorováním, měli například mapu Měsíce, a pak je napadlo, že si z výtěžku postaví hvězdárnu.
Ostatně optiku potřebnou do dalekohledů už uměli. Jak vybrali místo?
Jednoduše zapíchli kružítko do mapy Prahy a okolí a dali si podmínku, že budoucí hvězdárna musí stát v dosahu jízdy bryčkou. Udělali takový kruh a zjišťovali, kde je v něm nejvyšší bod. Tak došli ke zdejšímu návrší, které se jmenuje Manda, a chtěli to tu koupit. Jenže s tím měli problémy.
To jsme na konci 19. století?
Ano, ještě za Rakouska-Uherska. Museli to projednat s ondřejovskou radou a místní o žádném prodeji nechtěli ani slyšet. Nějaká hvězdárna… blbost! A vtom zase zapracoval Neruda. Znal se totiž s hraběnkou Eleonorou z Ehrenbergů, sopranistkou Národního divadla, která v Ondřejově bydlela a zpívala mimochodem první Mařenku v premiéře Prodané nevěsty.
Neruda byl muzikální a stejně tak oba Fričové, takže se všichni scházeli právě u téhle hraběnky a domluvili se, že pozemek koupí hraběnka a přeprodá jim ho.
Místní asi nebyli nadšení, ale mohlo se tedy začít se stavbou hvězdárny.
Tam to bylo zkaleno tím, že mladší bratr Jan rok před nákupem nečekaně zemřel na zánět slepého střeva. Josef si vzal na bratrovu počest prostřední jméno Jan, a pokračoval tedy sám (na bratrovu památku také přejmenoval vrch na Žalov, pozn. aut.). Samotná výstavba začala až v roce 1905, ale už předtím se do Ondřejova začali sjíždět další astronomové, hlavně ti pražští.
Tou bryčkou.
Přesně tak, pohodlně za den. Pokračovaly hudební dýchánky u hraběnky, hrálo se do noci a pak se šlo pozorovat.
Jak s rozrůstající se hvězdárnou zamávala první světová válka?
Složité to bylo až po ní. Získali jsme samostatnost a bylo potřeba řešit spoustu věcí, včetně ekonomiky. První ministr financí Rašín naštěstí dosáhl toho, že československá koruna byla jednou z nejtvrdších měn. A tady v Ondřejově našel Josef Jan Frič velkou oporu v matematikovi a astronomovi Františku Nušlovi, který byl i velice zručný optik.
Vynalezl a s Fričem zkonstruoval takzvaný cirkumzenitál, zařízení umožňující velmi přesně určit zeměpisnou šířku a délku. Přístroj pak zkoušeli právě tady v Ondřejově, kde zároveň už za první světové začali s výstavbou kupolí. První stála roku 1915 a profesor Nušl se zároveň zasadil o vznik České astronomické společnosti, ustanovené v prosinci 1917.
Takže je starší než samotné Československo – a měla už svou hvězdárnu.
Ano, kupoli už měli a získali do ní taky nějaký dalekohled. Sice z druhé ruky, ale kvalitní. Takže se tu začala dělat docela dobrá astronomie, pozorovaly se meteory a zakreslovaly jejich dráhy a hvězdárna po válce prosperovala.
Zasáhla ji až hospodářská krize koncem 20. let, respektive zasáhla Fričovu továrnu. Už si nemohl dovolit zdejší provoz financovat, proto nabídl, že hvězdárnu věnuje československému státu prostřednictvím Karlovy univerzity, pod kterou přešla roku 1928.
Za hospodářskou krizí ale číhá Mnichov a druhá světová válka…
I tu hvězdárna přežila velice slušně. Přišli sice Němci a zavřeli vysoké školy, čímž se hvězdárna dostala do jejich nucené správy, ale zdejší posádka byla kupodivu celkem „vlídná“ a nechala tu Čechy v klidu pracovat. Pomohla i vzdálenost od Prahy – tady se už nebombardovalo.
Po válce hvězdárna přešla pod nově vzniklou Československou akademii věd a položila základ Astronomickému ústavu. Když Akademie začínala, měla asi jen šest ústavů, ale jeden z nich byl právě tady v Ondřejově. A byl velice podporován.
Komunistům nevadil?
Naopak. Říkali si, že když se budou lidé dívat dalekohledem do vesmíru a neuvidí tam pánaboha, tak z nich budou ateisté.
Což ve tvém případě úplně nevyšlo.
(smích) To tedy.
Prohnali se války, nacisté, přicházejí komunisté, ale v Ondřejově se žádné knihy nevyhazují, nebo dokonce nepálí a nezačíná se znovu podle nových nařízení. Neznám moc oborů, kde by byla zachována taková kontinuita.
Skvěle to ilustruje skutečnost, že v knihovně jsou tu například všechna vydání amerického The Astrophysical Journal, vycházejícího od roku 1895. Od prvního ročníku je to všechno tady v knihovně. Astronomie je vlastně archivní věda. Čím delší časový interval máš, tím větší máš i šanci, že uvidíš nějakou změnu. Dneska jsou třeba velice cenné úplně první fotografické desky, které se dělaly na Harvardu koncem 19. století.
Jsou to kvalitní skleněné desky, zachycují absolutně přesně polohy hvězd severní i jižní polokoule a je jich snad milion. Teď se to teprve skenuje, je to samozřejmě piplačka. Ale každý snímek oblohy může obsahovat nějakou úžasnou informaci, která se tam náhodně odehrála. Ta zachycená poloha bude vždycky unikátní, protože šance, že by se rozestavení hvězd a planet z našeho pohledu přesně zopakovalo, je tak jednou za trilion let.
Miliony fotografických desek to asi nebudou, ale sedíme i tady na nějakém nakumulovaném vědění, o jehož cennosti laická veřejnost nemá ponětí?
Obloha se tu snímkovala už za první republiky, ale po druhé světové se tu začaly systematicky sledovat meteory. Používají se na to objektivy typu rybí oko, odrážející celou oblohu. Hledaly se bolidy, což jsou jasné meteory, ale kromě nich tam jsou veškeré další věci, že se třeba nějaká hvězda zjasní nebo zmizí… Když se to dneska naskenuje, lze do toho pustit umělou inteligenci a je to fantastická věc.
Symbolem ondřejovské hvězdárny je zdejší „dvoumetr“, dnes Perkův dalekohled. Ve Forbesu rádi říkáme, že víc je víc – je to pořád největší dalekohled u nás? A jak jsme k němu přišli?
Pořád je největší. A připomíná mi, jakou jsem měl kliku. Když jsem s astronomií začínal, žádný takový dalekohled tu nebyl. Promoval jsem v roce 1959 a právě tehdy československá vláda rozhodla, že se postaví dvoumetrový dalekohled.
Vnukli jí to samozřejmě astronomové a myslím, že určitou roli sehrál profesor Zdeněk Kopal. Byl to exulant, který dostal stipendium nejprve do Velké Británie a potom na Harvard. Tam dělal astronomii a navrch ještě numerickou matematiku na MIT. V obojím vynikal a měl na Západě obří renomé – rozhodně náš největší astronom 20. století.
Takže mohl přijet i do komunistického Československa, kde začal přesvědčovat předsedu Akademie věd, že by měli koupit dvoumetr od firmy Zeiss, která naštěstí sídlila i ve východním Německu.
Dvoumetr odkazuje k průměru hlavního zrcadla. Jak velké bylo v dobovém kontextu?
Jediný větší dalekohled měli tehdy Američané, pětimetr na Palomaru u San Diega – a Kopal byl na zahájení jeho provozu. Všechny ostatní dalekohledy byly pod dva metry, tohle byla výjimka. I v roce 1967, když byl dvoumetr v Ondřejově zprovozněn, patřil do první světové desítky. Původně jsme měli dostat hned druhý dvoumetr, který u Zeisse vyrobili, ale ten vystavovali na průmyslovém veletrhu v Lipsku, kam přijel Nikita Chruščov a dalekohled se mu tak šíleně líbil, že ho koupili Sověti.
My na tom ale vydělali, protože Němci se to s každým dalším vyrobeným dalekohledem učili líp a líp. Navíc se na přípravě třetího dvoumetru podíleli naši astronomové Miroslav Plavec, a zejména Luboš Perek, který měl velice dobré zkušenosti z války. Byl totálně nasazen do fabriky na letadla a naučil se číst technické výkresy, takže dokázal nacházet chyby v designu. Zároveň si on ani Plavec nenechali nic líbit a vynutili si nějaké změny. Tím pádem jsme vlastně získali unikát.
Nevybavíš si částku, na kterou vyšel?
To bylo laciné. Asi třicet milionů korun.
No, laciné… Dovedu si představit, že někdo prskal.
Je to zvláštní, ale veřejnost byla vědě nakloněná daleko více než dneska. Nikdo neříkal, že bychom za to měli koupit chleba.
Lukáš a Jiří Grygarovi
Ty ses k dvoumetru dostal kdy?
Přesně to pasovalo, do Ondřejova jsem nastoupil s tím, že budu na dvoumetru pracovat. A podařilo se mi pak ukecat ty inženýry, aby mě k dalekohledu pustili ještě před oficiálním zprovozněním – těsně před ním totiž vybuchla jasná nova a já si mohl udělat spektra. To byla velká věc.
Když máš možnost dělat spektrum, tak jsi na tom o mnoho lépe: máš chemické složení a teploty a z toho se dá vyvodit, co se tam vlastně všechno děje, jestli jsou tam nějaké sloučeniny v atmosféře a podobně. Dozvíš se spoustu věcí, které ti obyčejná fotka oblohy neukáže. Říká se, že obrázek vydá za tisíc slov – spektrum vydá za tisíc obrázků. A náš dvoumetr byl uzpůsoben právě spektroskopii.
Když už jsme u spektra, dělá se v Ondřejově i nějaká radioastronomie?
Ano, velkou tradici tu má pozorování Slunce, které vyzařuje samozřejmě i v rádiovém pásmu. Kombinují se optická měření a radioteleskopy a Slunce je prostě etalon, protože je blízko, dá se detailně pozorovat všechno, co vyvádí.
A pozorovat se to musí, protože víme, že sluneční činnost se mění a Slunce prochází různými cykly, takže se na tom vyřádí mnoho lidí. A nejde jen o to, že jsou na Slunci skvrny a erupce, ale především musíme hlídat jeho výrony hmoty. Ty když trefí zemskou ionosféru, tak může docházet k nebezpečným situacím.
Tím asi nemyslíš polární záři. Nedávno jsem četl o možném dopadu na podmořské datové kabely rozvádějící internet.
Existují předpovědi, že kdyby se zopakovaly výrony zaznamenané astronomy v 19. století, tak budou například zničeny všechny aparáty na družicích. Neměli bychom nic podcenit – Slunce to nedělá moc často, ale z minulosti ty případy známe a časem k tak silnému výronu prostě musí dojít.
Ondřejovská hvězdárna je fascinující počin, ale česká astronomická stopa jde daleko za naše hranice. U projektu argentinské Observatoře Pierra Augera jsi byl od začátku a strávil s ním několik dekád. Kde leží jeho kořeny?
Pro mě v závodní jídelně Fyzikálního ústavu. S revolucí jsem přešel do jeho teoretického oddělení, kde jsem se seznámil s Honzou Řídkým, který byl o něco mladší než já, ale měl za sebou zkušenost z CERN. Chodili jsme spolu na oběd a kecali spolu samozřejmě o fyzice, co taky jiného. (smích)
Jednou mi říká, že tam měli nějaké dva chlapíky, jednoho amerického nositele Nobelovy ceny a jednoho velice chytrého Skota. A že prý mají nápad, aby se začalo dělat kosmické záření velice vysokých energií. Já mu na to říkám, že je to blbost, když to záření přece podléhá vlivu magnetických polí – nejde vlastně o záření, ale o částice nesoucí elektrický náboj.
A magnetická pole, kterých je ve vesmíru „neúrekom“, ti s těmi částicemi zamíchají tak, že když ti nějaká přiletí do detektoru, tak si vůbec nemůžeš být jistý, z jakého směru vlastně pochází. A Honza říká: Ty seš úplně blbej, ty energie jsou tak vysoké, že sice to magnetické pole tam je, ale při tak vysokých energiích už jsou odchylky tak jeden stupeň.
Částice tím polem prostě profrčí.
Přesně tak. A tím mě dostal – vůbec mě nenapadlo, že ty energie jsou tak vysoké. Takže mě pro ten nápad získal. Měli jsme taky výhodu, že Fyzikální ústav má v Olomouci optickou sekci, která je společná s Palackého univerzitou, a to jsou velice dobří optici. Přemýšleli jsme, jak se do projektu zapojit, a napadlo nás, že bychom mohli dělat zrcadla pro dalekohledy, které tam budou také potřeba.
Už tehdy se vědělo, že půjde o velkou mezinárodní observatoř?
Celá věc se odehrávala v CERN a ti dva chlapíci (James Cronin a Alan Andrew Watson, pozn. aut.) to tam fedrovali tak, že to musí být rozhodně mezinárodní, protože to bude velice drahé. Jako vhodné umístění zároveň vyšla Austrálie nebo Jižní Amerika, ale když se spočítalo, že ideální výškou pro observatoř bude patnáct set metrů nad mořem, Austrálie odpadla. V tu chvíli se do všeho opřela Argentina, která velmi usilovala o umístění na svém území a poskytla nám bezplatně pozemky.
To u takhle obřího projektu přijde vhod.
Je to strašlivě veliké zařízení, pozemní detektory zabírají plochu tří tisíc čtverečních kilometrů.
Takže nestavíme Ondřejov, ale spoustu malých Ondřejovů na velkém prostoru.
Ano. Stavěly se v podstatě dvě věci: zaprvé cisterny s vodou zachytávající částice a pak astronomické dalekohledy, které ty částice vidí, jak vletí do atmosféry. Nahoře vidí, dole chytí – a ty údaje se spojí.
Projekt dostal zelenou a nakonec propojil patnáct států z celého světa. Ale my na něm tedy participovali od začátku?
Dokonce jako první. Ten americký nositel Nobelovky si totiž pamatoval, jak kdysi jel se svou rodinou autem, poslouchali rádio a najednou zazněla zpráva, že Československo je obsazeno Hitlerem. A to mu utkvělo. Když s ním pak o půl století později Honza Řídký v CERN mluvil, ten fyzik mu přiznal, že má pro Československo slabost.
Slabost amerického fyzika je jedna věc, ale jak se podařilo věci rozhýbat z naší strany? Budovatelský ateismus byl v 90. letech dávno tentam.
Dostali jsme čtyřmilionový grant a začali shánět sklo na zrcadla.
To mě napadá, že bratři Fričové už po ruce nebyli, ale těží česká astronomie ze sklářské tradice, kterou tu máme?
Přesně tak, je to propojené. České sklo je něco a nás konkrétně zajímala sklárna Kavalier, která dělá i varné sklo. To má malou tepelnou roztažnost, takže je perfektní na dalekohledy. My tehdy vykoupili veškeré sklo, které tam měli. (smích) A ještě nám to nestačilo, takže nám museli pomáhat ještě Němci, kteří ale využívali jinou technologii. Každopádně jsme nakonec zrcadel udělali tisíc a ta naše byla skutečně nejlepší – v konkurzu porazila Italy, Brazilce i ony Němce.
Pojďme do současnosti, ale vlastně i budoucnosti. Padlo tu mezi řádky i napřímo, jak je kosmický výzkum drahý. Pro řadu lidí je dnes jasnou odpovědí na doslova astronomické náklady jeho komercionalizace. Jak se k ní stavíš ty?
Ze začátku to vypadalo příznivě, protože kosmický prostor se řídil pravidly, na kterých měl mimochodem velkou zásluhu i zmiňovaný Luboš Perek. Svého času vedl Úřad OSN pro vesmírné záležitosti a byl schopen vést ho nejen ideově, ale i právně. Jeho zásluhou máme definici volného kosmického prostoru, kde končí jurisdikce států a začíná volné „moře“.
Jenže ten úřad myslím zdegeneroval, protože jinak by přece nedovolil například obří množství nových družic. Problémem je jak jejich počet, tak velká síla signálů, které přijímají i vysílají. Když taková družice proletí zorným polem radioteleskopu, tak v tu chvíli nepozoruješ. Nejvíc to poškodí radioastronomii, ale také pozorování infračerveného spektra, protože družice vyzařují teplo.
Takže problémem není jen propíraný „vláček“ družic Starlink od Elona Muska a jeho společnosti SpaceX. Vlastně vzniká zvláštní paradox: SpaceX díky svým znovupoužitelným raketám posouvá naše možnosti jedním směrem, ale nejen ona vám jinde zavírá ta pomyslná okna vesmíru. Co říkáš na hlasy, že se má pozorování přesunout do vesmíru?
Pořád platí, že když člověk něco posílá na oběžnou dráhu Země nebo do Sluneční soustavy, je to tisíckrát dražší. Když tady dole postavíme observatoř v dobrém klimatu, s adaptivní optikou druhé generace, můžeš dělat lepší snímky než z Hubbleova kosmického dalekohledu. Ten je sice výš, ale má menší zrcadlo.
Nabízí se příklad chystaného vesmírného dalekohledu Jamese Webba se složeným šestiapůlmetrovým zrcadlem, který sice vyneseš levnější raketou, ale i tak projekt propálil deset miliard dolarů a start se pořád odkládá…
Přesunout pozorování v masivnější míře mimo Zemi je prostě nesmysl.
A jak se díváš na entuziasmus, se kterým nejen Elon Musk vyhlíží cestu člověka na Mars?
Já nevím, co tam ten člověk chce dělat. Je tam úplně zbytečný a jen překáží pořádnému výzkumu.
Tak má to symbolickou rovinu. Když jsi živě sledoval televizní přenos z přistání na Měsíci, přece sis neříkal, že tam Armstrong s Aldrinem překážejí.
Tam ten problém nebyl. Jednak to bylo blízko a ten program byl úžasný: přinesl velké množství poznatků a všestranně se to vyplatilo. Dokonce se počítalo s tím, že budou ještě dvě nebo tři mise, ale potom to odpískali právě proto, že je to drahé – a lidé tam udělali víceméně všechno, co mohli.
V každém případě letět na Měsíc je, jako když jedu z Vinohrad řekněme do Hostivaře, ale když letím na Mars? To je jako Kolumbus. A ten měl lodí několik. A nemusel se potýkat s kosmickým zářením, jehož dlouhodobé dopady například na sítnici oka neznáme.
V tuhle chvíli ti tedy pilotovaný let na Mars přijde nejen zbytečný, ale i technicky neřešitelný?
Četl jsem, že když před třemi lety nabírala NASA nové kadety, zazněla prý věta: „Jenom těm lidem proboha neříkejte, že poletí na Mars.“
A když to svým oddaným fanouškům říká Elon Musk? Jeho společnost chce k rudé planetě poslat posádku ještě v téhle dekádě.
Ta posádka umře.
Dobře, tak radši pojďme zpátky na oběžnou dráhu Země, kam už SpaceX úspěšně posílá i živý náklad. Zároveň se k hranicím vesmírného prostoru nedávno prodrala dvojice miliardářů, Richard Branson a Jeff Bezos…
Mně to připadá jako taková zbytečnost. Rozmar, co stojí hodně peněz, ale nepřinese vůbec nic.
Tak minimálně Branson doufá, že to přinese byznys jeho firmě Virgin Galactic.
Já se prostě jen ptám, co je dnes potřeba. Byl bych pro to, neposílat tam toho moc. Je potřeba zkoumat vesmír pomocí kosmických sond, které jsou automatizované, a pomocí umělých družic Země. To se dělá, může se to zlepšovat, i aby to bylo levnější. Každopádně družice létají, jsou čím dál tím menší – v miniaturizaci jsme mimochodem dobří i my – a dělají úžasné věci. A létají sondy, jako třeba ty, co nedávno letěly ke Slunci, vletí do jeho blízkosti a pak zas měsíce „odpočívají“ a chladnou. To mi přijde fascinující.
Ještě by mohl leckdo namítnout, že pokud chceme jako civilizace přežít, hnout se odsud přece musíme.
Ale to je běh na mnohem delší trať. Existuje samozřejmě takzvaný Fermiho paradox, který se diví, proč jsme ještě neobjevili žádnou další civilizaci. Jednou z teorií je, že civilizace sice vznikat mohou, ale zasebevraždí se.
Což ostatně zažíváme s klimatickou změnou. Nedávno vyšla nová zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu. Jak se díváš na to, co by lidstvo mělo dělat se svým chováním na oteplující se planetě?
Narážíme na hranice toho, že Země je konečné těleso. Planeta má určité rozměry, určité zásoby a určité možnosti udržet si rovnováhu, a když je překročíme, budeme potrestáni. To se teď naplňuje a mě docela překvapuje, že tak málo lidí dokáže napáchat takovou paseku. Třeba mravenců, těch je nesrovnatelně víc, a takovou paseku nenadělají. Zdá se mi, že náš svět je řízen principem, kdy nejprve uděláme tisíc špatných rozhodnutí a teprve potom jedno správné.
