A pak je tu vždycky ještě třetí možnost, které se obává třeba Elon Musk. Ten nedávno tweetnul, že by se mělo lidstvo umělé inteligenci na cestě k pokroku nejraději zcela vyhnout. Miliardář si totiž v naší budoucnosti představuje něco jako počítačový systém Skynet z filmu Terminátor, který si za cíl vytkne naše kompletní vyhlazení.
To možná zní jako zbytečné strašení, ale bavit se o těchto scénářích teď a tady, dává velký smysl. Třebaže totiž nedisponuje vědomím, umělá inteligence, chcete-li AI, už tu s námi je. A každým dnem se rozrůstá. V našich domovech, kancelářích, na pracovištích, v našich městech.
Je proto určitě namístě ptát se: K čemu nám umělá inteligence bude dobrá? A nahradí nás podobně, jako stroje z velké části vytlačily dělníky z továren?
Stačí se podívat třeba na radiologii, kupříkladu na screening rakoviny prsou, kde už je dnes diagnóza umělé inteligence přibližně o 11,5 procenta přesnější než ta živého radiologa. A radiologové jsou bez práce, napadne vás.
Co ale trochu optimističtější pohled? Co když umělá inteligence jen zlepší naše vlastní schopnosti. Třeba zrovna našich radiologů.
Kupříkladu těžko asi bude AI sama konverzovat s pacientem, kriticky hodnotit zdroje dat nebo spolupracovat s dalšími lékaři. Ale radiolog, který bude mít umělou inteligenci k dispozici, by mohl být mnohem chytřejší a rychlejší, a mít tak více času na utváření hlubšího pouta s pacientem a na další práci.
Tak se na celou věc dívá Slater Victoroff, vývojář umělé inteligence a CTO automatizace procesů ve startupu Indico. Ten vidí v umělé inteligenci kamaráda a kolegu. A v podstatě něco jako bionickou ruku – vy jste u kormidla, umělá inteligence je jakýsi umocňovač výkonu. Tedy nikoli naše náhrada.
„Je tu možnost, kterou já nazývám ‚Android mód‘ a kterou si představuji tak, že si vedle vás sedne umělá inteligence a část práce za vás prostě odpracuje,“ vysvětluje Victoroff v podcastu TechFirst. „A pak je tu druhá varianta, která je podle mě v ostrém protikladu a které já osobně fandím, a to je představa AI jako bionické ruky. To znamená nástroje, jako je jakýkoli jiný. Sice díky němu zvednete desetkrát větší váhu nebo svoji práci děláte desetkrát lépe a desetkrát rychleji, ale pořád ji děláte vy.“
A to je utěšující představa.
A případy, kdy to už takto funguje, není těžké najít. Triviální příklad, který nemá s umělou inteligencí mnoho společného: když nechám jednoduché matematické výpočty na Siri ve svém iPhonu, stihnu díky tomu víc práce za kratší dobu.
Když to povýšíme do jiného pracovního prostředí a zapojíme umělou inteligenci, lze si rovnou představit třeba právníka, který se zbaví stále se opakujících jednoduchých úkonů tím, že je předá umělé inteligenci. A díky tomu uspokojí potřeby více klientů. Nemusíte si to vlastně ani představovat, protože přesně takový systém dnes používá celá řada advokátních kanceláří.
Ale i tady je jasně vidět, že to není onen chytrý systém, kdo je zodpovědný za výsledky. „Když mluvíme o právníkovi – umělé inteligenci, je třeba si říct, že nemluvíme o skutečném právníkovi – umělé inteligenci,“ vysvětluje Victoroff. „Mluvíme o souboru vysoce účinných nástrojů, které zvládnou sto případů povrchně, ale ne tři případy skutečně do hloubky.“
„Asi těžko by někdo chtěl, aby ho umělá inteligence zastupovala u soudu, no ne?“ dodává.
Victoroff v podstatě říká, že nejde o žádné čáry, žádného džina v lahvi, o žádný superchytrý systém Jarvis, který by přijal a samostatně splnil jakýkoli příkaz, jak to vidíme v Iron Manovi.
Zajímavě hovoří o problematice takzvané černé skříňky. A to nejen u umělé inteligence, jak byste asi čekali, ale i u lidí.
V případě pokročilé a složité umělé inteligence jde o skutečnost, že vidíme, jak se AI rozhodla, ale už nevíme, jak k tomu rozhodnutí došla.
A to může být problematické: je to jen pár dní, co nástroj, který je zodpovědný za doporučování obsahu na Facebooku, zjevně vyhodnotil černé muže na videu jako primáty. Podobný problém se stal Googlu v roce 2015.
Pochopitelně potřebujeme zdokonalovat naše procesy a musíme být schopni výstupy AI ověřovat, abychom dokázali zajistit jejich přesnost a omezit předpojatost.
Nenechte se ale mýlit, černá skříňka je i problém lidský. „Přitom u lidských procesů se o černých skříňkách moc nebavíme. Přestože jsou s nimi spojené totožné problémy. A jsou stejně netransparentní a stejně ovlivňují lidské životy, možná víc,“ říká Victoroff.
Jeden příklad: žádosti o půjčky.
„Člověkem řízený proces může zvenku vypadat jako dobře promazaný stroj, ale ve skutečnosti tu máme nějaký papír, který v bance přistane tomu nebo onomu na stole a pak si ho mezi sebou někdo neustále přehazuje a vyhodnocuje,“ říká Victoroff. Na konci je nějaký výsledek, ale stejně jako v případě umělé inteligence je jen velmi těžké dopracovat se k tomu, jak k němu tahle lidská mašinerie došla.
Černé skříňky existují – u lidí i umělé inteligence. A jsou výzvou, chceme-li budovat lepší a spravedlivější svět.
Podle Victoroffa tady nejde o žádnou magii. Existuje jen repetitivní učení a rozhodování. Umělá inteligence je podle něj v zásadě zrcadlo. Což znamená, že je-li nějaká předpojatost v naší kultuře, pak bude nevyhnutelně i v naší umělé inteligenci. Což je znepokojující představa.
Co je naopak utěšující, je myšlenka, že je reálná budoucnost, v níž nás chytřejší stroje nenahradí, ale ve které pro nás bude jen mnohem snazší dělat vlastní práci.
„Myslím si, že se jen znovu opakuje historie. Je tu jasně vysledovatelný oblouk dějin. Automatizace obecně není nic jiného než nárůst objemu práce, kterou jsme schopni vykonat,“ říká Victoroff.
V továrně Fordu už dnes sice auta z větší části montují stroje a desítky tisíc dělníků kvůli tomu přišly o práci, ale lidstvu to jen umožnilo soustředit se na jiné věci. Na podstatnější věci.
