Na trhu práce v Česku chybí asi 120 tisíc lidí. A není, kde je brát. Nad východiskem ze situace se zamýšlí hlavní ekonom poradenské společnosti Deloitte David Marek.
Zakázky se vrší, ale není materiál a často ani dostatek pracovních sil. Situace na trhu práce nedovoluje plně využít potenciál českého hospodářství při oživení globálního po pandemii a vracíme se do bodu, kde jsme byli v letech 2018 a 2019. Bohužel tento problém nemá jednoduché řešení.
Porovnáme-li počet volných pracovních míst uváděných úřady práce a počet uchazečů o práci ochotných v dohledné době nastoupit do zaměstnání, na trhu práce chybí zhruba 120 tisíc lidí. Současná čísla tak dosahují nejvyšších hodnot od roku 1991.
Během pandemie se nůžky mezi poptávkou a nabídkou na trhu práce nakrátko začaly uzavírat, uvolnění pandemických restrikcí a rozmrznutí ekonomiky ovšem problém vrací do hry. Přispělo k němu také to, že část zahraničních zaměstnanců během pandemie odcestovala domů a už se do Česka nevrátila.
Leckdy je tak na stavbách a v průmyslových halách situace palčivější než před pandemií.
Dalším problémem, který plíživě eroduje nabídku na trhu práce, je stárnutí populace. V roce 2010 v Česku žilo 7,4 milionu osob ve věku 15 až 65 let. Loni už to bylo méně než 6,9 milionu osob. Kam zmizeli?
Odešli na penzi. Generace poválečných baby boomers dosáhla důchodového věku. První náraz důchodový systém ustál, druhý při odchodu generace X bude náročnější. Trh práce to ale viditelně ovlivňuje už nyní – a co teprve za dalších dvacet let?
Jedním z možných řešení je zvýšená imigrace pracovních sil. Když odhlédneme od společenských a politických aspektů, zbývá zodpovědět otázku, jak dlouho můžeme být konkurenceschopní a atraktivní pro zahraniční pracovní síly. Nebudeme jen přestupnou stanicí v cestě dále na západ?
Problém s nedostatkem lidí trápí řadu dalších zemí. Další možností je zmírnit oborový a regionální nesoulad mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce, jenže to chce řádově vyšší investice do školství a infrastruktury, které se budou při současném stavu veřejných financí těžko hledat.
Navíc jde o běh na dlouhou trať, který může pomoci v příštích desetiletích – se současnými problémy si neporadí. Alternativou by mohla být rychlejší automatizace, tedy snaha nahradit manuální i kognitivní lidskou práci robotickými rameny a algoritmy. Při rostoucí ceně práce bude tato cesta stále atraktivnější.
Tento postup může zmírnit problém s nedostatkem pracovních sil, ale přináší řadu otázek o daních a sociálním systému. Opět je to spíše střednědobé či dlouhodobé řešení, které neuleví trhu práce ze dne na den.
Zkrátka, došli lidi.
