Hlouček lidí se netrpělivě mačká podél sluncem rozpáleného vchodu a stejně netrpělivě se snaží přes ramena ostatních nahlédnout dovnitř. Jsou v tom neúnavní, i přesto, že ostatní se před ostrým sluncem schovávají ve stínu nebo si rovnou jdou namočit hlavu do nedaleké mobilní umývárny a přitom si říkají, co se asi vevnitř odehrává.
Čtěte také: Jiří Bělohlávek: Dirigent může orchestr nadchnout, ale i otrávit
Nacházíme se na festivalu Colours of Ostrava před budovou, kde probíhá druhý ročník mezinárodního řečnického fóra Meltingpot. A jednou z hlavních hvězd je právě diskutující Ind Sugata Mitra, informatik a vědec zabývající se vzděláváním, kterého poslouchá přeplněný sál.
Mitra proslul zejména svým experimentem, kdy v roce 1999 umístil do zdi místnosti, ve které byly chudé děti ze slumu, počítač připojený k internetu, aniž by jim k němu cokoliv řekl či je s ním naučil zacházet.
Když se po nějaké době do místnosti vrátil, zjistil, že děti se samy naučily s počítačem zacházet, a co víc, díky internetu si byly schopny vyhledat informace o jakékoliv problematice a získat o ní znalosti. Zjistil tak, že dětský vrozený smysl pro učení se zvětší, když je jim poskytnuta volnost při prozkoumávání internetu v malých skupinách.
Experiment zaujal odbornou veřejnost, ale i zábavní průmysl, když se stal předlohou pro knihu Milionář z chatrče, která se později přeměnila i do oscarového snímku.
„Děti by dokázaly být v učení rychlejší a efektivnější, pokud by pracovaly ve skupinách a měly přístup ke studnici znalostí, tedy k dnešnímu internetu. A k tomu bychom je měli vést od útlého věku,“ říká vědec, který chce změnit současný vzdělávací systém do podoby, která by odrážela dnešní moderní a informační dobu.
Máte děti?
Ano, mám syna, který už je dospělý.
A chodil do školy, nebo měl učitele?
Sice už má školní docházku za sebou, ale kromě základní školy, kdy měl určité zvláštnosti, studoval ve standardním vzdělávacím systému.
Je totiž nasnadě, proč se ptám. Vy jste před 18 lety udělal s chudými dětmi experiment s internetem, proč zrovna ten?
V té době, tehdy to byl rok 1999, už internet existoval a rozšiřoval se mezi lidi, kteří jej čím dál častěji využívali. Tehdy šlo ale pouze o posílání e-mailů, vyhledávání webových stránek a také hraní her, které ještě ale po internetu nešly kvůli pomalému připojení téměř vůbec hrát. Stejně tak jste mohli zapomenout na sledování videí na internetu, což je nyní tak oblíbené. Ale internet už existoval a já jej vlastně speciálně nevybíral. Měl jsem prostě počítač, který už byl připojený k internetu, a ten jsem dětem také poskytl.
Takže otázka by spíše měla znít, co děti s počítačem připojeným k internetu bez jakýchkoliv IT znalostí dělaly?
V té době si lidé nemysleli, že by děti na internetu mohly cokoliv dělat. Dokázali jsme jim pravý opak.
Sugata Mitra
A tím jste dospěl k závěru, že děti se dokážou učit samy bez učitele. Tuto tezi jste ale poté sám vyvrátil, v každém případě jste toho názoru, že současný vzdělávací systém je zastaralý.
Za původem současného systému musíme jít do 17. století, kdy byly na vzestupu Ruská říše a Velká Británie jako kolonizátor. Vznikly dva směry, které ale vytvářely velmi podobné systémy, jejichž základním úkolem bylo připravit děti v jejich prvních 15 letech života na celý jeho zbytek. A v té době bylo základním předpokladem, že pokud člověk dokončí školu, pak je na život připravený a vlastně už po celý zbytek života nepotřebuje vědět nic víc. Vzdělání tehdy bylo něco jako zabalený kufr na celou dovolenou. Tenhle model mohl přetrvat díky tomu, že jste se poté, co jste vychodili školu, jen těžko v té době dostali ke knihám nebo samotným učitelům, kteří by vaše znalosti mohli dál rozvíjet. To se dělo pouze ve školách.
Dnes se ale tyto podmínky změnily, díky internetu a chytrým telefonům máme vědomosti stále po ruce. Vzdělávací systém nám ale zůstal.
Ano, tento systém s námi přetrval dodnes. Na druhou stranu se stalo to, že naše mozky začaly být centralizované. Už nemáte k dispozici jen vědomosti svého mozku, ale rovnou miliard mozků, ke kterým se díky technologiím můžete kdykoliv a odkudkoliv okamžitě dostat. Takže už nepotřebujeme mít ten zabalený kufr, o kterém jsem před chvíli mluvil.
Jak by tedy měl moderní vzdělávací systém, který bude odrážet naše současné potřeby a hlavně dobu, vypadat?
Brzy jsem přišel na to, že každý vzdělávací systém by měl vytvářet šťastné, zdravé a produktivní lidi. Šťastného a zdravého člověka je vcelku jednoduché popsat, ale co znamená produktivní? Dříve to znamenalo, že člověk je schopný přispět společnosti vlastní prací. Produktivní byl třeba zemědělec nebo kovář, který vyráběl podkovy a jiné věci právě pro lidi. To se podle mě nyní mění, protože úlohu produkovat věci čím dál více přebírají stroje.
Dnes jsou lidé hlavně spotřebiteli. A my musíme přijít na to, jak docílit toho, abychom byli efektivními spotřebiteli. Podle mé definice produktivity je to tedy ta osoba, která je zodpovědným spotřebitelem. Na důležitosti zároveň nabývá otázka, jak v dnešním přeplněném světě, který je odlišný kulturou, ideologiemi i náboženstvím, dokáže člověk žít s ostatními.
A také si musíme pokládat otázky, jaké velké věci a změny ještě přijdou, o kterých ale nyní ještě netušíme. Protože velké změny budou přesně tím, co nás jako druh homo sapiens bude hnát ve vývoji dopředu. A na to zatím nikdo moc neklade důraz, spíše se všichni zaměřují na věci, které jsou už známé a slouží jen k tomu pomyslnému zabalení kufru.
A jsou obecně lidé ochotni k takové změně? Chtějí ji?
Z mých zkušeností vidím, že vůle ke změně tu je. Téměř každý si je vědom toho, že určitá změna systému je potřeba. Snad se dočkám toho, že budeme schopni takové změny v čase dělat a ideálně i v předstihu. Pokud ne, pak si budeme muset počkat na to, že stávající vzdělávací systém bude ke změně přinucen. Třeba díky informačním technologiím.
Budeme se tedy od nynějška všechno učit už jen z internetu?
Nemyslím si, že existuje nějaké pravidlo, že by se děti měly od nynějška učit vše jen z internetu. To by rozhodně nebyl dobrý přístup. Vezměte si dítě, které sedí u stolu u večeře a mlaská. Pokud bychom drželi liberální přístup, pak bychom jej mlaskat nechali. Nebo bychom mu naopak řekli, ať s tím přestane, že to se při jídle nedělá. Ale určitě mu neřeknete, ať si jde zjistit na internet, jestli může, či nemůže mlaskat. Ale je pravdou, že studium složitějšího problému trvá dětem v dnešním vzdělávacím systému dlouhou dobu. Dokázaly by být v učení rychlejší a efektivnější, pokud by pracovaly ve skupinách a měly přístup ke studnici znalostí, tedy k dnešnímu internetu. A k tomu bychom je měli vést od útlého věku. Pak se dokážou naučit vše přesně v okamžiku, kdy to potřebují.
Což je dovednost, kterou dnes namísto titulů vyžadují po potenciálních zaměstnancích firmy při přijímání pracovníků.
Přesně tak. Když totiž hledáte někoho na recepci, pak je vám vcelku jedno, jestli umí násobilku nebo si pamatuje datum nějaké války. Ten člověk musí umět hlavně komunikovat s lidmi a řešit problémy. Třeba když přijde host, kterému se ztratily boty. A tehdy se ukáže, jestli tuto situaci bude recepční schopna rychle a efektivně vyřešit. A přesně tyhle schopnosti dnes zaměstnavatelé vyžadují. Problémem ale je, že nemáme vytvořený systém, který dokáže lidi právě dle těchto schopností správně ohodnotit, což je frustrující pro obě strany.
Napadá mě tedy, jestli v budoucnu budou vůbec potřeba školy.
Určitě, protože jednou z hlavních funkcí školy je ta, že v bezpečném prostředí sdružuje děti, které spolu komunikují. Na to existuje jednoduchý test. Pokud kohokoliv na světě požádáte, ať se myšlenkami vrátí zpět do školních lavic a řekne vám, co si vybaví, téměř nikdo si nevzpomene na samotné učení. Ale často si vybaví své spolužáky a také to, co dělali ve volném čase, ať už v dobrém nebo špatném. A to je jednoduše to, na co jsme se při docházce do školy nejvíce těšili – na naše spolužáky, ne na učení. Takže něco jako školy, ať už to v budoucnu můžeme nazývat jakkoliv, bude muset existovat i nadále, aby se tam děti mohly bezpečně scházet a být spolu.
Celý proces učení už ale zřejmě nebude vypadat tak, jak jej známe. Co by se ve školách pod novým systémem mělo dít?
Mělo by to být v duchu toho, o čem jsem už mluvil v souvislosti s produktivitou. Učitelé by se měli zaměřovat na nacházení velkých a závažných otázek, které stojí před námi. Protože to, co učitelé vědí a kolik fakt si pamatují, začíná být čím dál méně důležité. Myslím si, že to je přesně ten typ obratu, který učitelé brzy pocítí. Více se odkloní od faktů ve prospěch správného pokládání otázek.
A co to tedy přinese pro samotné žáky?
Vyplývá z toho, že například takové zkoušení bude muset projít transformací, kdy se změní z prostého zkoušení vaší paměti na zkoušení, jak dokážete využít vaše okolí k tomu, abyste dokázali vyřešit daný problém. Rozhodně ale nechci být jen kritikem současného systému a poukazovat na to, co by se na něm dalo zlepšit. Je to těžká disciplína, ale brzy představím některé návrhy, které by měly ukázat cestu. Možná je zveřejním už tento rok.
Budou vaše návrhy znamenat revoluci ve vzdělávacím systému?
V to doufám. (smích)
FOTO: Jiří Zerzoň
