Moskvo, máme problém! A taky máme historický milník. Dnes je to přesně padesát let od chvíle, kdy v hektické ruštině mohlo krátce po sobě zaznít něco takového. 27. listopadu 1971 na povrch Marsu poprvé cíleně dosedl předmět vyrobený člověkem.
Zachoval se však v duchu toho, co káže jiný mimořádný výtvor lidstva: prach jsi a v prach se obrátíš, v tomto případě v prach rudé planety. Sovětská sonda Mars 2, veliká zhruba jako sporák, byla navigovaná pod špatným úhlem, a tak byl první “polibek“ s Marsem velmi krátký.
„Mars 2 se střetnul s povrchem ještě dříve, než stačily být aktivovány padáky. Operace se nezdařila,“ píše sovětský vědec V. G. Perminov v textu nazvaném Náročná cesta na Mars.
Tato ne, další už ano. A tak Sověti opět trumfli americkou konkurenci: v divokém tanci miliard a bilionů, z jehož dílčích objevů lidstvo těží dodnes, provedli průlom i v dobývání Marsu.
Tuto misi započali už v roce 1959 a Perminov na ni s neskrývanou hrdostí vzpomíná: „My jsme dostali prvního člověka do vesmíru, Američané potom na Měsíc. Ale poslat sondu k tak vzdálené planetě a pustit ji do neznámé atmosféry vstříc téměř neznámému povrchu, to byl počin úplně jiného rozsahu a závažnosti.“
Zlověstný Sovětský svaz už se na prach rozpadal také. Mezi Moskvou a Vladivostokem se ve velké zkratce sice rodily spektakulární kosmické úspěchy, jenže na Zemi nebyl často ani toaletní papír. Spojené státy jsou stále v dobré kondici, ovšem snahy o kolonizaci planety, která lidstvo fascinuje věky, ochably. Nyní ožívají, pořád však spíše v rovině teorií.
Snad za to může i fakt, že Sověti sice byli první, ale nezvládli to na jedničku. Mars 3 uspěl 2. prosince 1971 právě díky předchozímu neúspěchu. „Dokázali jsme tím pro vědu i techniku vyřešit problematiku hladkého přistání na Marsu,“ uvedl Perminov.
Jenže o kousek dále už píše o jevu, který musí fascinovat fanoušky science fiction. „Všichni jsme byli netrpěliví, až začne přenos informací. Začal – objevilo se šedé pozadí bez jakýchkoli detailů. Za 14,5 sekundy signál zmizel. I z druhého přístroje, byť na sobě byly zcela nezávislé. Jak je možné, že se to stalo na setinu přesně? Nemohli jsme najít odpověď.“
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je písečná bouře, Perminov ostatně našel paralely mezi podobným výpadkem britského radiového vysílání za druhé světové války kvůli písečné bouři v Libanonu. Výsledkem je, že se dodnes neví, zda je na snímcích krajina Marsu, či pouhý šum.
Planeta pojmenovaná po antickém bohu války tím ukázala tvář bojovníka. Hlídala si svoje soukromí, obřím vynaloženým částkám navzdory. Pokrok přicházel pomalu. Sověti vysílali další a další sondy, postupně dostávali zpět na Zemi informace a v USA v létě 1973 noviny s obavami psaly: „Rudá armáda míří k rudé planetě.“
Ale žádný “velký skok pro lidstvo“ nepřicházel. „Mars nám chystal jednu výzvu za druhou,“ přiznal Perminov. A tak nenastal žádný další “Gagarinův efekt“, tedy důsledek situace, kdy Sovětský svaz předstihl Američany v průlomovém vyslání prvního člověka do vesmíru, a rivala tím podnítil k o to usilovnější aktivitě.
„Vezměte si, že nás porazili jen o tři týdny, v květnu 1961 měl letět Alan Shepard. A to vyvolává fascinující otázku,“ vzpomínal John Logsdon, někdejší šéf washingtonského Institutu pro vesmírnou politiku. „Co kdybychom to stihli a Gagarin byl až druhý? Historie se klidně mohla odvíjet úplně jinak, protože by pak Kennedy třeba nepocítil potřebu trumfnout Sověty vysláním člověka na Měsíc.“
Shepard ve chvíli, kdy se dozvěděl o Gagarinově průlomu, prý vzteky tak silně praštil do stolu, až se v NASA báli, že si zlomil ruku. Vztek ale vyburcoval Spojené státy k činu. Podobně těsně unikl NASA rovněž primát v podobě přistání na Marsu, Mariner 9 zastavila krátce před úspěchem Sovětů ohromující bouře, největší, jakou kdy kdo pozoroval.
Ale pak se všechno zaseklo. Když dal Sovětský svaz dějinám sbohem, vesmírná studená válka utichla, kosmické závody najednou byly reliktem minulosti. To neznamená, že by lidstvo ztratilo veškeré ambice, jen všechno trvá příliš dlouho a stojí příliš moc. Třeba sonda Perseverance vyšla Ameriku při započtení inflace téměř na tři miliardy dolarů, a to byla pořád levnější než modely Viking 1 a Viking 2.
Změnit to brzy hodlá sám Elon Musk, který letos na jaře při projevu v Boca Chica plamenně vyprávěl: „Půl století je neodpustitelně dlouho, musíme se vrátit na Měsíc, vybudovat tam stálou základnu – a pak postavit město na Marsu a stát se vesmírnou civilizací, multiplanetárním druhem.“
Je v tom hodně fanfarónství. Mnohem snazší by bylo se vymlouvat na objektivní podmínky: na vzdálenost, na nehostinnou atmosféru, třikrát slabší gravitaci, kosmickou radiaci, jedovatý rudý prach. Je ale Musk větší megaloman než ti, kdož v 50. letech minulého století s “pravěkou“ technikou všechno odstartovali?
