Forbes slaví v listopadu desáté narozeniny. Připomeňte si s námi některé z mimořádných příběhů a rozhovorů, které jsme za tu dobu vydali – a dalších jedenadvacet pak najdete v našem tištěném speciálu Forbes 10.
Všechno bylo v ten moment dokonalé. Úzký pruh světla z ulice dopadal na staré točité schodiště přesně do míst, kde stála ona, takže z okolního šera vystupovala jako okouzlující bohyně.
I šaty z podzimní kolekce Haute Couture od Atelieru Versace, které ráno přivezl kurýr a které na sobě můžete mít za bratru tři miliony korun, jí padly jako ulité. Takže stačilo už jen zmáčknout spoušť fotoaparátu… Jedna věc to ale celé kazila. „Ta muzika k týhle fotce moc nejde,“ zamračila se Karolína Kurková a na schodech pod ní se rozpoutal šrumec.
Česká supermodelka je totiž na hudbu při focení zvyklá už osmnáct let, co se drží mezi světovou špičkou. Za tu dobu se objevila na stovkách obálek časopisů po celém světě – na titulce amerického Vogue dokonce už v necelých osmnácti letech. Její jméno najdete mezi sto nejkrásnějšími lidmi planety podle magazínu People, na hollywoodském chodníku slávy nebo mezi hosty talkshow Jaye Lena.
Foto Jiří Turek, Jana Jabůrková
Její tělo už prodávalo spodní prádlo Victoria’s Secret i šaty všech nejslavnějších módních značek od Prady po Christiana Diora, takže když při focení požádá o hudbu, logicky uděláte všechno pro to, abyste jí vyhověli.
Jenže naneštěstí právě teď nikdo v mobilu tu správnou písničku nemá.
„Ne žádný hip hop. Tenhle dům má zvláštní energii, chtělo by to něco mysterious,“ pomáhá si Kurková angličtinou, ve které si je přece jenom o trochu jistější než v rodné češtině. Pohotově začne sama zpívat písničku I Feel It Coming od zpěváka The Weeknd, aby situaci zachránila.
Je horké červencové dopoledne, ona ale vedro nevnímá, spokojeně se vlní a fotograf konečně mačká spoušť. Fotky, které tady, v opuštěném secesním domě na dohled centra Paříže, kousek od Vítězného oblouku vznikají, vyjdou na podzim na obálce jedné z evropských edic Vogue.
Kurková stejný maraton absolvovala už o den dřív pro ruskou Elle: budík v šest ráno, přes den focení, večer dvouhodinová cesta autem do Épernay, kde byla hlavní hvězdou na party vinařství Perrier-Jouët.
Do postele se dostala v půl druhé a v deset už stála před objektivem znovu.
„Bolí mě nohy, to jo, ale teď to nevnímám,“ usměje se nad miskou salátu z kuskusu a avokáda. „Práce mě vlastně nabíjí, když dělám něco kreativního,
naopak mi to energii doplňuje,“ vypráví zaníceně.
Kromě rychlého oběda mezi focením ještě stihne zkontrolovat zprávy od svých rodičů, kteří jí mezitím v Děčíně hlídají dva syny, sedmiletého Tobina a osmnáctiměsíčního Noaha.
Kurková jim je do péče svěřila před dvěma týdny, kdy přiletěla do Evropy z Miami, kde žije. Dva dny v Děčíně s dětmi, tři dny práce – nejdřív focení v Bangkoku, pak Ibiza, Karlovy Vary, po Paříži práce v Berlíně a nakonec si odskočila ještě do New Yorku.
Takže když říká, že po narození Noaha trochu zvolnila, nechápavě kroutíte hlavou. Na Kurkové totiž není nejzajímavější, že to z českých modelek dotáhla nejdál – spíš jak se i ve třiatřiceti letech dokáže orientovat ve světě, který je pověstný extrémně krátkou životností jeho účastníků.
V jejím diáři možná ubylo módních přehlídek, kterých v době největší slávy chodila i osm denně, místo nich se ale víc objevuje v televizi, zahrála si ve filmech, má vlastní řadu parfémů, a i když nepatří mezi mileniály, rychle pochopila význam sociálních sítí, kde ji na Instagramu sleduje 600 tisíc lidí (víc jich má z Čechů už jen Petr Čech).
A poprvé v její kariéře by ji teď mělo být víc vidět i v Česku. Kurková spolupracuje s Lasvitem, na pracovní schůzky ji zve Daniel Křetínský a ona sama přemýšlí, jak nejlépe spojit síly s českými firmami, kterým by chtěla pomoct prorazit ve světě.
„Přiznám se, že se někdy trochu bojím,“ na okamžik zvážní. „Bojím se nebýt ta nejlepší. Jsem zvyklá, že cokoli dělám, jsem ta nejlepší. Chci něco dokázat, proto dělám všechno na maximum.“
Jenže to ve vaší profesi přece nezáleží jen na vás, ne? Je to dané poptávkou nebo i věkem.
Pořád je ale rozhodující návrhář, jakou holku zrovna potřebuje. Jestli blonďatou, vysokou, prsatější nebo prdelatější. A přibývající věk může být výhoda, protože díky němu máte víc tváří. Lidé občas chtějí vidět i starší modelky, chtějí osobnosti, někoho zajímavého. Ale ano, je jasné, že už toho nedělám tolik jako šestnáctiletá holka, která je zrovna hrozně žádaná.
Není v tom vaše profese krutá?
Tak to dneska funguje, dáte na sociální sítě odvážnou fotku, jste na správném místě ve správný čas a může z vás být hvězda. Ale můj úspěch není daný jen krásou, musíte mít ještě něco navíc. Proto se pořád snažím růst, být něčím zajímavá, aby to nebylo jen o kráse. Jsem taková houba.
Že nasáváte zkušenosti?
Ano, hodně se ptám a zajímám se. Pozoruju, co se děje kolem mě, a proto vím o své branži tolik. Nejde jen o to, jak mám stát před fotografem, já mluvím do práce i art directorovi, stylistce. Když něco dělám, dělám všechno. Vlasy, make-up, styling. Dívám se na svoji práci ze všech úhlů.
Abyste tomu víc rozuměla?
To ani ne. Když jste herec, dostanete scénář a ten se několik týdnů učíte. Já jsem při práci vlastně taky tak trochu herečka, až na to, že mně nikdo žádný scénář nedá. Musím si ho sama vymyslet. Ráno přijdu, občas nějaké lidi ani neznám, pak mě oblíknou, nalíčí a řeknou: A teď něco dělej. Takže když fotím, jsem to já, ale přidávám si k tomu i něco z toho, co kolem sebe vidím. Z filmů, ze života, dívám se, jak se lidé chovají, jak se tváří. Prostě hodně sleduju.
Fotografům ale pózujete už osmnáct let. To je dost dlouho, aby člověku došla kreativita. Cítíte to také tak?
Ani ne, doba se mění, pracuju s jinými lidmi, s jinou energií. Pořád je to pro mě vzrušující. Je smutné, když vidím modelky, kterým v tom už chybí vášeň. Dělají to jen proto, že je to O. k. Ale mně o. k. nestačí. To je styl mého života. Být líná neumím. Možná je to dané tím, že jsem vyrůstala za komunismu, každopádně si myslím, že lenost je luxus, který si nemůžu dovolit.
Jak dnes vypadá vaše práce?
To záleží. Někdy jsem dva týdny na cestách, ale taky jsem klidně týden doma. Už nedělám skoro každou přehlídku jako dřív, vybírám si. Taky záleží na castingu, jaké modelky zrovna potřebují.
Z čeho je tedy složený byznys Karolíny Kurkové?
Kampaně, to znamená focení nějaké módní kolekce, pak módní přehlídky, vystupování v televizi, royalty, to je, když něco navrhnete a propůjčíte tomu jméno, hodně času mi taky zabírají pozvánky na různé akce. Tomu se říká appearances. Jdete na otevření nějakého centra, butiku nebo na party.
Míváte takových akcí hodně?
Docela jo. Asi mám výhodu, že jsem člověk, se kterým se můžete normálně bavit, nejsem nijak namyšlená, jsem funny, můžete se se mnou zasmát, jsem elegantní, nejsem trashy, takže se nikdo nemusí bát, že se pak o něm bude psát, že se mnou něco měl.
V Americe o vás taky říkají, že jste bubbly. Temperamentní a pořád veselá.
No jo, pořád veselá, takové sluníčko. Nezáleží, jestli jste nemocný, je vám blbě – to nikoho nezajímá, takže do toho stejně jdu a dám do toho všechno. Moje práce není jen focení, ale i to, že lidem kolem sebe rozdávám energii. Mám to v sobě, nijak to nehraju, tohle jsem skutečně já. Přišlo by mi náročné nějak přepínat mezi rolemi. Kdo na to má čas? Čas je přece hrozně vzácný.
Foto Jiří Turek, Jana Jabůrková
Podle čeho si vybíráte, na kterou akci půjdete?
Je to součást práce, potkávám se tam se zajímavými lidmi, potřebuju být vidět, takže musím být na těch správných místech a dělat ty správné věci. Pozvánky si vybírám sama, ale občas se ptám i lidí, kterým důvěřuju. Někdy někam jdu, protože mi ten člověk pomohl anebo vím, že mi to jednou vrátí. Je to trochu hra, taková strategie. Abyste se někam dostal, musíte nejdřív zajít tam a tam.
Co z toho, co jste vyjmenovala, vám zabírá nejvíc času?
Dneska je to všechno hodně propojené. Firma řekne: Chceme tři dny focení, pak chceme deset příspěvků na sociálních sítích, jedno video, něco dáme na webové stránky, pak dvě přehlídky za rok a dva večírky. Takže se to hůř rozděluje. Zákazníci dnes chtějí osobnost, ne jen hezkou tvář. A za to jste placený. Jak jste populární, jaký máte život.
Dřív bylo důležité, jaký máte talent a s kým pracujete. Talent zůstal, ale ještě důležitější je dnes popularita, s kým se kamarádíte, s kým chodíte, jak jste provokativní, co máte na sobě. Když jsem začínala, šlo všechno postupně. Udělala jsem jeden krok, pak další. Dnes je všechno rychlejší a vy se musíte přizpůsobit.
A být aktivní na sociálních sítích.
Nedělala jsem to od začátku, protože jsem vyrůstala v době, kdy sociální sítě nebyly. Teď je to ale důležité. Brandy, se kterými pracuju, chtějí často i víc než jen nafotit kampaň. Dívají se na to, jak se prezentujete na sociálních sítích, je to víc osobní. Snažím se být proto co možná nejvíc otevřená a pozitivní. Pořád se ale se sociálními sítěmi učím, takže se snažím sledovat různé blogery.
Podle našeho žebříčku jste nejvlivnější Češkou na sociálních sítích. Staráte se o ně sama?
Ano. Nemám na to žádnou agenturu. Mám kolem sebe tým lidí, kterým zavolám, co při focení potřebuju na sebe, kde má být připravené auto, jaké letenky chci. Ale pořád mám o všech detailech přehled. Jsem tak vycvičená, než abych to někoho učila, je jednodušší to mít pod kontrolou.
Kolik vám sociální sítě vydělávají?
Já to většinou dělám jen pro firmy, kterým sama věřím a používám jejich produkty, takže tak 95 procent fotek na mém Instagramu není zaplacených. Zhruba čtyřicet procent příjmů tvoří pořád focení kampaní, dalších čtyřicet appearances a dvacet procent ten zbytek.
Dřív to byly hlavně kampaně a módní přehlídky, za ty se platilo nejvíc. To už teď tak nefunguje, spousta modelek dělá kampaně i zadarmo, protože když jste spojeni s velkou značkou, je to dobré pro vaši image (americký Forbes Karolínu Kurkovou v roce 2007 zařadil s ročním příjmem pět milionů dolarů mezi nejlépe vydělávající modelky, pozn. red.).
Jak tohle všechno zvládáte s dvěma malými dětmi?
Mít sedmileté dítě a k tomu ještě miminko je záhul. Děti vám přidělají hodně práce, ale taky vám pomůžou se ukotvit. Víc pro mě díky nim začal znamenat domov, dřív jsem hodně cestovala, měla svůj byt, ale s dětmi jsem začala cítit, že potřebuju zázemí. A také teď mám blíž ke své rodině.
Děti vás zavedly zpět k vašim rodičům?
Ano, víc si jich vážím a víc jim rozumím. Teď jsem taky rodič, takže víc chápu, jaké to pro ně bylo, když mě v patnácti letech pustili samotnou do Itálie. Děti vám taky pomůžou dát směr a připomenou vám, že máte něco víc než práci. Něco důležitějšího.
Jak se vám to povedlo skloubit s prací?
Je teď každopádně těžší se soustředit sama na sebe, na to už mám míň času. Dřív mi hodně pomáhali rodiče, měla jsem štěstí, že za mnou do Ameriky mohli přiletět. Můj problém je, že neumím moc říkat ne, ale jsem zvyklá se starat sama o sebe, takže to vždycky nějak vymyslím, případně zůstane doma manžel.
Co vlastně Archie Drury dělá?
Dlouho se živil jako herec, ale jinak je to bývalý mariňák. Než jsme se poznali, byl v Kuvajtu nebo Iráku. Je hezký, vypadá jako Tom Cruise, tak potom odešel do Hollywoodu. Produkoval dokument o Iráku, jmenuje se to Voices of Iraq, ale jinak se věnuje spíš nemovitostem a investuje do zdravotnictví. Je to takový klasický entrepreneur.
Jak jste se potkali?
To je trochu složitý příběh. Potkali jsme se v New Yorku na večeři s kamarády. On v té době žil v Los Angeles, tak jsme si začali hodně psát. Spojili jsme se přes Facebook, pak jsme si dva měsíce psali e-maily. Viděli jsme se jen na té večeři a on si ani negoogloval, co dělám. Teprve pak jsme si začali volat. Když jsme o sobě věděli všechno, rozhodli jsme se, že se musíme potkat. No a od té doby jsme spolu. Fyzicky jsme se přitom vůbec neznali.
V té době jste zrovna procházela složitým životním obdobím, že? Kvůli zdravotním problémům jste přibrala čtrnáct kilo a byla jste hodně pod tlakem.
Měla jsem problémy se štítnou žlázou, hodně jsem přibrala a nebyla jsem na tom dobře ani emočně. Zrovna jsem se rozcházela s tehdejším přítelem a ten stres už na mě byl prostě moc. Starala jsem se o sebe, cvičila jsem, ale emocionálně jsem se zanedbávala, odsouvala jsem problémy stranou, až mi tělo muselo říct: A dost, musíš si odpočinout.
A jsme zase u té krutosti vaší profese – jeden rok vás vyhlásí nejlepší modelkou a ten další vás kritizují za váhu. Jak jste se s tím vyrovnávala?
Strašně to bolelo. Nikdy jsem to nezažila, vždycky jsem sportovala a nikdy jsem neměla problémy s váhou. Bylo to tak těžké, že jsem tehdy dokonce přemýšlela, že bych s modelingem úplně skončila. Došlo mi, že jsem jenom produkt, což jsem byla i dřív, ale nikdy jsem si to tolik neuvědomovala.
Pak jsem ale poznala Archieho a ten mi radil, že jestli to nechci dělat, ať to nedělám. Ale pak jsem si řekla, že takhle to přece skončit nesmí. Sama kvůli sobě bych to nedělala, ale nechtěla jsem to vzdát kvůli lidem, kteří mi věřili.
To jsem já? Ježíšmarjá!
Na těch třicet metrů, které musela ujít uličkou mezi stoly, než na jejím konci vzala za kliku kanceláře Anny Wintour, šéfredaktorky amerického magazínu Vogue, nikdy nezapomene. Bylo léto 2000 a tehdy šestnáctiletá Kurková měla za sebou teprve první rok ve světě modelingu. Stála v někdejší redakci Vogue na newyorském Times Square.
Wintour v ní měla kancelář až úplně vzadu, takže si přes skleněnou stěnu mohla přicházející blondýnu dobře prohlédnout. A to také udělala. Drobná dáma s mikádem a tmavými brýlemi, které z očí téměř nikdy nesundá, má pověst ledové královny, která se s nikým nemaže.
Jenže Kurková toho o ní tehdy moc nevěděla. Internet byl v plenkách, takže jediné, co jí připomínalo tíhu okamžiku, byli nervózní agenti. Wintour o mladičké Češce dobře věděla, protože když s vámi v patnácti uzavře exkluzivní smlouvu Prada, první, kdo se o tom dozví, je ona.
Už to, že chtěla Kurkovou poznat osobně, byla ohromná příležitost, protože dostat se do americké módní bible není jen tak. „Moji agenti mě na tu schůzku strašně připravovali, abych věděla, co jí budu říkat. Všichni kolem mě z toho byli vystresovaní, já se asi taky bála, ale moc mi to nedocházelo,“ vzpomíná Kurková.
„Dneska bych se asi bála ještě víc, protože vím, jak to v té branži chodí a co Anna Wintour znamená. Vogue si hlídá svůj vysoký standard, takže nestačí být jen krásná, Wintour zajímáte jako člověk,“ říká.
Schůzka nakonec netrvala dlouho, Wintour si s Kurkovou chvíli povídala, zeptala se jí na rodinu a brzy se s ní rozloučila. Když Kurková odcházela, ještě netušila, že jí tahle schůzka zanedlouho změní život.
O pár měsíců později, v únoru 2001, ji totiž šéfredaktorka Vogue překvapivě dala na obálku – Kurková je na ní vyfocená v pohybu na terase v sukni s květinovým vzorem, bílým kabátkem, rozverným výrazem a úsměvem od ucha k uchu. Tehdy jí bylo přesně šestnáct let a jedenáct měsíců.
Foto archiv Vogue
Jak se to celé seběhlo?
Po té schůzce s Annou jsem pro ně poprvé fotila něco na jihu Francie, nebylo to nic velkého. Byl to takový první test. Oni si vás takhle testují, aby věděli, jak to zvládnete. Pak přišlo ještě jedno malé focení, na kterém jsem poprvé potkala Stevena Meisela. To je jeden z nejslavnějších módních fotografů, který tehdy fotil pro americký a italský Vogue. A o týden později jsem s ním už fotila hlavní story pro September Issue, zářijové číslo, které je pro Vogue tradičně nejdůležitější.
A tam vznikla i únorová obálka?
Až druhý den po tom focení. Šli jsme ven, což mi bylo divné. Měla jsem na sobě outfit od Louise Vuittona, byl krásný den, modré nebe a Steven mi říká: Karolíno, choď tady po terase nahoru a dolů. Hrála Madonna, která tehdy frčela, a já byla úplně ve svém živlu.
Věděla jste, co fotíte?
Ne. Až o pár týdnů později mi volají lidé z agentury DNA, která mě zastupovala. Byla to malá agentura, tehdy ještě neměli žádné hvězdy. Přišla jsem tam a oni mi říkají, že mluvili s Vogue a že má Anna Wintour před sebou dvě fotky, o kterých uvažuje, že je dá na obálku. Tak se mě ptali, jestli vím, co to znamená. Věděla jsem, že je to něco jako wow, ale stejně jsem tomu nerozuměla.
Co to tedy s odstupem času znamená?
Dodnes jsem jedna z nejmladších holek, které byly na obálce amerického Vogue. Navíc jsem teprve začínala, nebyla jsem Američanka, neměla jsem za sebou ani žádný film, žádný skandál, nechodila jsem se slavným hercem. Pro Annu to byl ohromný risk, tohle normálně nedělá. Cítila jsem proto velkou zodpovědnost, od té doby jsem věděla, že musím nějak reprezentovat.
Paradox je, že vaše modelingová kariéra začala o dva roky dřív náhodou, je to tak?
Dalo by se to tak říct. Moje kamarádka měla foťák, tak mi povídá: Pojď, já tě vyfotím. Bylo mi třináct nebo čtrnáct, byla jsem taková holčička, netušila jsem, co je make-up, a vrcholem líčení byl lesk na rty. Tak mě vyfotila a poslala fotky do pražské agentury Bohemia Models. Přitom když jsem byla malá, byla jsem hodně jiná, byla jsem nejvyšší ve třídě, dlouhé nohy, dlouhé ruce. Byla jsem taková…
Ošklivá?
To nevím. Děda byl kadeřník, a protože mi pořád říkal, že mám tenké vlasy, stříhal mě nakrátko, takže jsem pořád vypadala jako kluk. Taky jsem dělala gymnastiku, takže jsem se pořád nějak předváděla. Nestyděla jsem se, byla jsem taková svá. Trochu prdlá showmanka.
Kdybyste nebyla modelka, dělala byste profesionálně nějaký sport?
No určitě by to nebyl basket, který táta hrál třicet let. Zkoušela jsem ho rok, dívalo se na mě asi hezky, byla jsem na palubovce elegantní, ale chyběla mi tvrdost. V pěti letech jsem začala s baletem, chodila jsem k jedné Rusce, která mě pak o rok později přivedla ke gymnastice. Trénovala jsem každý den ráno před školou a pak znovu večer. Nebylo to žádné: Dneska mě bolí břicho, půjdu si lehnout a nebudu trénovat. To neexistovalo. Bylo to dost tvrdé.
Pomohla vám tahle zkušenost v modelingu?
Určitě ano. Hned tak něco mě nerozhodilo, měla jsem disciplínu a věděla jsem, že nemá smysl si na něco stěžovat, protože by mi už nikdo nemusel dát práci. Já si přitom do té doby moc nevěřila, byla jsem jiná, nikdy jsem nenosila nic krátkého, žádné sukně ani kraťasy. Styděla jsem se, nikdy mi nikdo nedal najevo, že jsem hezká, takže mi bylo nepříjemné, že se na mě někdo dívá.
Zajímavé je, že se z vás nakonec stala supermodelka.
No, proto jsem si taky vždycky říkala, že to byl asi můj osud. Asi to tak mělo být, abych to překonala a vyrovnala se s tím. Já se jako malá nesnášela fotit, necítila jsem se přitom dobře. Při takových těch rodinných fotkách. Nebo ve škole. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, do toho jsem měla ty dlouhé nohy, čouhala jsem víc než všichni kluci.
Jaké to pak bylo, když vám bylo patnáct a najednou jste byla na billboardech po celém světě?
Takové divné. To jsem já? Ježíšmarjá!
Foto Jiří Turek, Jana Jabůrková
Jak dlouho vám trvalo si na to zvyknout?
Doteď si myslím, že jsem si na to úplně nezvykla. Dívám se na to už spíš z jiného úhlu, víc kreativně, už se nedívám sama na sebe, spíš hledám chyby a co by se dalo udělat líp. Dlouho mi taky trvalo, než jsem se naučila přijímat komplimenty. Když mi někdo řekl, že jsem hezká nebo dobrá, sotva jsem poděkovala. Hned mě u toho napadlo, že by to mohlo být lepší.
Vraťme se ještě k té fotce, kterou za vás poslala vaše kamarádka. Co následovalo?
Ona mi ani neřekla, že to někam pošle, takže když mě pozvali na schůzku, byla jsem překvapená. Jela jsem tam s rodiči, nejdřív jsem si myslela, že mě tam budou chtít zabít, pak jsem si zase říkala, že z toho nic nebude. Tajně jsem o tom ale snila.
Tehdy ještě nebyl internet, v televizi o módě nic nebylo, takže jsem netušila, jak taková móda vypadá. A když mi v té agentuře řekli, že bych mohla být modelka, nechápala jsem to. Všichni se mi smáli, jak vypadám.
Co bylo dál?
V té době tady pro patnáctiletou holku ještě nebylo moc možností. Fotila jsem pro Dívku a pár dalších časopisů, ale jinak tady módní byznys nebyl moc propracovaný. Každá modelka měla svoji kartu, kterou rozesílali různě do světa, a ta moje skončila v jedné milánské agentuře. Pozvali mě na castingy, a protože rodiče věděli, že budu muset mluvit anglicky, pustili mě.
A tam vaše kariéra nabrala pořádné tempo.
V Miláně jsem potkala Russella Jamese, to byl tehdy velký casting director. Přes dvanáct let dělal castingy pro Pradu a objevoval nové tváře. Měl mě rád, věřil ve mě a nabídl mi exkluzivní smlouvu s Pradou. Otevírala jsem pak jejich módní přehlídku a to bylo poprvé, kdy mě viděl módní svět. Bylo mi patnáct, ale vypadala jsem starší. Měla jsem v sobě takovou sebejistotu.
Jaké to je, když patnáctiletá holka podepíše smlouvu s Pradou?
Řekla jsem si: Wow! Ale já nejsem člověk, který by se z toho hroutil. Já si to spíš zase ani pořádně neuvědomovala, nevěděla jsem, co to znamená. Nerozuměla jsem tomu, co je Prada. Lidé kolem mě mi to určitě vysvětlovali, ale panebože – bylo mi patnáct!
Nezatočila se vám z toho hlava?
V tomhle u mě rodiče odvedli hodně práce, takže se mi hlava nikdy nezamotala. Táta navíc pracoval u kriminálky, to bylo něco, co mi taky pomáhalo, protože jsem měla lepší představu, jak se lidé chovají. Vždycky jsem na sebe navíc byla strašně tvrdá.
Vzpomenete si, kolik jste dostala za první smlouvu s Pradou?
Nepamatuju si to, ale asi to zase tak moc nebylo. Je pravda, že už v osmnácti jsem byla dolarová milionářka, přitom ještě o dva roky dřív jsem v Americe ani nemohla mít vlastní účet. Nikdy jsem to ale kvůli penězům nedělala, hlavně ze začátku jsem to dělala, protože mě to bavilo a chtěla jsem sama sobě něco dokázat.
Jak to vypadalo v praxi?
Přijela jsem poprvé do Paříže a od té doby jsem se nezastavila. Měla jsem i osm přehlídek denně, fyzicky to bylo šílené. Když začínáte, nemůžete říct ne, musela jsem dělat všechno. Bylo mi šestnáct a já se ani nestíhala najíst.
První fitting začínal v půl čtvrté ráno, já brečela, měla jsem hlad, byla jsem úplně hotová. Bylo to docela kruté. Když mi bylo osmnáct, začala jsem ještě k tomu létat do New Yorku. Létala jsem concordem sem a tam přes Atlantik.
Abyste stihla přehlídku v obou městech.
Ano. Cesta trvala tři a půl hodiny, takže jsem v jeden den mohla stihnout práci v Paříži i New Yorku. Nešlo mi o luxus, ale o čas. Všechno jsem dělala na sto padesát procent. Jsem na sebe hrozně přísná a tvrdá, což je někdy těžké. Ale ze sportu jsem zvyklá, že musím dřít a překonat bolest. Pomohlo mi to tím projít bez toho, abych se zničila. Ostatní holky začaly brát drogy a bůhvíjaké prášky.
Vy jste si nikdy drogami nepomohla?
Ne. Vyzkoušela jsem marihuanu, jenže já nikdy nekouřila, takže jsem neuměla kouřit ani tohle. Nikdy jsem to osobně neviděla, ale obecně se ví, že některé holky drogy brát začaly. Nikdo nebral přede mnou, ale vědělo se, kdo s tím má problémy. Já svoji branži beru seriózně, takže ani nemůžu kouřit a pít. Starám se o sebe. Jedla jsem chia semínka a pila zelené džusy nebo kokosové mléko už v osmnácti, kdy to ještě rozhodně nebylo trendy.
Jak tedy zní váš návod na úspěch?
Určitě musíte mít talent, musíte být trochu jiný, mít charisma. Prostě za tou krásou ještě něco musí být. Úspěch je víc než jen krása. Druhá věc je disciplína. Je hodně lidí, kteří tomu dají sto procent, takže vy tomu musíte dát sto padesát, abyste se prosadili. A třetí věc je attitude. Přístup. Váš přístup k lidem a práci, jakou máte vášeň, vizi a co tomu dáváte.
Ale zase jsme u toho – kariéra modelky není na celý život.
To není pravda, nemyslím si, že s tím za pár let úplně skončím. Pohybuje se to ve vlnách. Jednou toho dělám hodně, jednou méně a tak to podle mě bude i v příštích letech. Mám rodinu a děti, takže můj svět už není jenom modeling. Proto si musím najít i něco jiného, co mě bude naplňovat.
Brand, který prodávám, jsem já
Poprvé jsme se potkali letos v únoru v Praze. Kurková tu tehdy za dva dny stihla focení pro Forbes, v přímém televizním přenosu předala ve Stavovském divadle cenu Czech Grand Design, a ještě se zajela podívat do Nového Boru do sklárny Lasvitu, se kterým začala spolupracovat.
Už tehdy si dávala záležet, aby bylo patrné, že se jí v hlavě rodí plán, jak propojit Česko se svou postmodelingovou kariérou. A když jsme se na konci června potkali podruhé, bylo to už nad slunce jasnější.
Tentokrát seděla v restauraci hotelu Pupp v Karlových Varech, vedle ní snídala Eliška Hašková-Coolidge, o kus dál měl schůzku chirurg Pavel Pafko a kolem se mihl Jiří Bartoška. Prezident filmového festivalu zval Kurkovou do Varů každé léto od roku 2004, kdy tady byla poprvé a naposledy.
Klaplo to až letos. Místo focení v Berlíně, které musela zrušit, se tak Kurková prošla po červeném koberci, pozdravila se s Umou Thurman a ve společnosti Livie Klausové a Ani Geislerové se podívala na zahajovací film The Big Sick.
I tohle všechno patří v jejím kalendáři do kolonky „appearances“ – až na to, že Bartoška a spol. tentokrát zaplatili jen ubytování. Pro Kurkovou totiž byly Karlovy Vary důležité i bez honoráře. „V první řadě to vyšlo, byla jsem v Evropě, děti jsem měla blízko,“ vysvětluje.
„Navíc mám s Českem nějaké plány a karlovarský festival je dobrá akce, která má kvalitu, je elegantní, kreativní a taky se tady můžu spojit s českými firmami. Chci být v Česku víc vidět a Vary jsou to správné místo,“ přiznává.
Zajímá nás, jestli na ni Češi nezapomněli, a i když už ji shání kadeřnice, bereme Karolínu ven a jdeme se aspoň na chvíli projít na kolonádu. Jenže hned před hotelem se procházka změní v autogramiádu. Ne, Češi na Kurkovou nezapomněli.
„To nemáte jinou fotku? Tahle je strašná,“ směje se při rozdávání podpisů. Na fotku, kde je aspoň o deset let mladší, se podepíše jen jednou, na další už nechce, ale nakonec se nechá přemluvit. „Pro syna Filipa. To pro něj nemáte lepší?“ culí se. Tohle je Kurková – hravá, veselá a za každých okolností vstřícná.
„Všichni mi říkají: Hele, Kájo, už běž, nepodepisuj se. Ale pro mě je to kompliment, že mě ti lidé mají rádi. Dělá mi to radost, oni mě sledují, líbím se jim, tak proč bych na ně byla hnusná? Nechápu, proč to někdo odmítá. Vím, jak bych se cítila, kdybych byla na té druhé straně plotu a ten člověk by se na mě ani nepodíval,“ říká.
Když se o chvíli později vracíme do Puppu, přitočí se k ní na chodníku návrhářka Beata Rajská a poprosí ji o společnou selfie. Kurková sice evidentně netuší, o koho jde, přece jen už sedmnáct let žije v Americe a do Česka se dostane jen sporadicky, ale i tohle by se už brzy mělo změnit.
„Ráda bych něco udělala z Česka. Jsem Češka, tak bych se chtěla spojit s nějakou českou firmou,“ plánuje modelka.
V jakém oboru?
Může to být móda, design, beauty, ale klidně i technologie. Zajímám se o všechno nové. Hledám něco, co bych mohla skloubit s rodinou. Když něco dělám, chci to pořád dělat na sto padesát procent, ale musím myslet i na děti, protože nejsem sama, takže to musím umět propojit. Jsem třeba v kontaktu s Leonem Jakimičem a jeho Lasvitem, mají dobré nápady a to se mi líbí.
Jak jste se dali dohromady?
Jeho známý má dům v Turecku, kde mám barák taky. Nějak jsme se spojili, Leon má navíc manželku taky ze severních Čech. A momentálně s nimi navrhuju vlastní lustr do nového bytu v Miami, sama se podílím na designu, aby to bylo přesně takové, jaké chci.
Půjde ten lustr koupit?
To ještě nevím, uvidíme. Jsem každopádně jejich velký fanoušek, líbí se mi české sklářství, jsem na to pyšná, protože dneska řemesla vymírají. Viděla jsem, kolik práce jim dá vyrobit jeden lustr, s jakou vášní to dělají. Jsem hrdá, že budu mít vlastní lustr od Lasvitu. A proto se je teď snažím hodně propojovat s ostatními zajímavými lidmi.
V tom vidíte svoji sílu?
Ano. Jsem Češka, rozumím tomu a vážím si toho, tak proč nepomoct, když můžu? Lasvit mi za to nijak neplatí, ale já to dělám ráda, protože se mi to líbí. Ráda propojuju lidi už dlouho, když vidím, že má někdo talent, chci mu pomoct. Je přece důležité pomáhat.
Navíc se vždycky ráda potkám s chytrými lidmi, zajímá mě, jak můžu být lepší. Cítím se být víc jako byznysmenka, nechci být jen jako nějaká věc. Což v modelingu není úplně snadné, protože brand, který prodávám, jsem já sama.
Co se změnilo, že se teď víc zajímáte o Česko?
Jednak tady mám rodiče a pak bych konečně chtěla dělat to, na co jsem doteď neměla moc čas – něco společně vymyslet s českými firmami. Nikdy jsem vlastně neměla tuhle příležitost. Když jsem byla v zahraničí, bylo těžké se se mnou spojit, a když už jsem přijela do Česka, byla jsem většinou v Děčíně, takže lidi z Prahy jsem ani moc neznala. Chtěla bych tady teď být víc vidět, ale nejdřív musíme najít firmy, se kterými by to mělo smysl.
Připadá mi, že teď prostě po všech stránkách prožíváte šťastné období. Je to tak?
Jo, užívám si kvalitní život. V šestnácti jsem byla na obálce Vogue, vyhrála jsem modelku roku, dostala jsem spoustu cen, pracovala jsem s Victoria’s Secret. Mám hodně zážitků a také jsem ráda, že mi lidé pořád naslouchají a respektují můj názor. Tím nemyslím, že bych teď už flákala práci – to ne. Ale od patnácti jsem hodně pracovala a neměla jsem moc čas žít takový ten normální život. Něco uvařit, být s kamarády. A to teď konečně dělat můžu.
Rozhovor původně vyšel ve Forbesu 8/2017.
