Forbes slaví v listopadu desáté narozeniny. Připomeňte si s námi některé z mimořádných příběhů a rozhovorů, které jsme za tu dobu vydali – a dalších 21 pak najdete v našem tištěném speciálu Forbes 10.
Nový Bor, budova staré pošty. Ve dvou patrech tu sídlí firma Lasvit. Její kanceláře jsou oproti zbytku budovy moderní, láska k designu se nezapře ani tady. Ale vládne tu docela chaos. Na chodbě se zrovna balí velká zakázka pro Asii.
Součásti skleněných plastik jsou všude, bedny musíte překračovat i v místnosti provozního ředitele. Kromě skla, dobrého kancelářského designu a vkusu vás tu překvapí ještě jedna věc: jak mladí lidé tu pracují.
České sklo může vypadat všelijak. Jako křišťálový lustr. Jako konfekční sklenička. Jako nevkusný kýč. Anebo jako umělecké dílo, které nelapá prach, ale bere dech.
Takové chce dělat (a taky dělá) firma Lasvit. Existuje necelých sedm let, už teď má obrat blízko k miliardě korun a ve svém – pravda, úzkém – segmentu je nejlepší na světě. Její výrobky, dá-li se tak vůbec říkat dílům plným umění a designu, najdete v těch nejluxusnějších hotelech, obchodech a restauracích světa. Hongkong, Paříž, Melbourne, New York, Londýn. Ritz, Shangri-La, Tiffany, Mikimoto.
Tam všude je můžete vidět. Tam všude za ně platí statisíce, někdy miliony dolarů. Vznikají v Novém Boru, ve firmě, která se na české poměry neuvěřitelně odvážně rozlétla do světa, kde má dvanáct obchodních zastoupení. Investuje do světových designérů, do technologického vývoje a nákladných a originálních mezinárodních prezentací.
Už brzy chce ukázat světu novou tvář – bude otevírat obchody na nejprestižnějších světových adresách vedle nejluxusnějších světových značek. A v Praze prý představí sklo tak, jak to svět ještě neviděl. Co je to za chlapíka, tenhle Leon Jakimič, který firmu založil a naordinoval jí v Česku nevídanou, velkorysou strategii?
Discovery Bay, Hongkong. Moře omývá pilíře přístavu, kam zrovna přijela loď, která tuhle enklávu spojuje s centrálním Hongkongem. Vypadá to tu jak na dovolené. Písečná pláž, tenisové kurty, kavárny, relaxovaná atmosféra. Auta tu jsou zakázána. A je to pár kilometrů na letiště.
Tady bydlí majitel Lasvitu Leon Jakimič se svojí ženou a čtyřmi dětmi. V Hongkongu je už čtrnáct let a start do světa luxusu byl právě tady. Je sobota ráno a Leon Jakimič ve sportovním triku s nápisem US Open vypadá spíš jako profesionální tenisový trenér než jako jeden z nejúspěšnějších českých byznysmenů současnosti.
Je usměvavý, oči mu září skoro tak jako ty skleněné kousky na plastikách jeho firmy.
Vypadáte, jako byste sem přiběhl…
Taky že ano, běhám dvakrát týdně. Vidíte támhleten kopec? Tiger Head. Tam si vždycky vyběhnu, čtyřicet minut. Musím se držet ve formě, abych zvládl to všechno cestování a práci.
Jsme na konci roku. Jaký byl rok 2013 pro vás?
Jako každý rok. Byl skvělý. Každý rok rosteme obratem i zkušenostmi. Letos máme víc lidí v top managementu, otevřeli jsme nové kanceláře, posunuli jsme se dál v technickém, designovém i lidském vývoji. Skončíme asi na čtyřiceti milionech dolarů obratu, to je nárůst asi o čtyři miliony. Co se týče hrubé marže, ta je vyšší, než obvykle bývá. Víte, my musíme pokrýt chod všech našich zastoupení ve světě, sedmnáct našich designérů, třicet konstruktérů a technický vývoj. Letos jsme například začali s kinetickými instalacemi.
To je co?
To jsou naše skleněné plastiky na míru, které kromě toho, že krásně vypadají, se ještě hýbou. Díky motorkům, servům, programování. Samozřejmě, takové věci dělají i jiné firmy. Ale my jsme to posunuli do uměleckého, designového světa. Pracujeme na tom rok a půl a letos budou první výstupy, třeba v Macau.
Co byl pro vás letos největší úspěch?
Určitě výstava v Miláně Salonne Del Mobile / Euroluce. Měli jsme tam dva stánky, jeden z toho přímo v centru na Via Savona. Tam jsme představili šest designérů světového významu, za Česko tam byl Bořek Šípek, ze světa Ross Lovegrove, Nendo… Tyhle kolekce nás obrovsky posunuly dopředu, chtěli jsme ukázat, co všechno jde se sklem, světlem a dobrým designem udělat. Když jsme začínali, na naši party v Miláně přišlo pár lidí. Letos přišly ty největší celebrity ze světa designu. Byl to první rok, kdy nás lidi cíleně vyhledávali.
Přináší taková výstava hned byznys?
Ano i ne. Přineslo to tři čtyři konkrétní zakázky. Ale my nečekáme, až za námi někdo přijde na výstavu. Máme po světě dvanáct kanceláří, kde jsou super kluci, nadšení, a oni té výstavy můžou využít při prezentaci. Pustí jim video z Milána, kde jsme byli vyhlášeni jako nejúspěšnější prezentace. Když tohle naši zákazníci vidí, přestanou nás brát jenom jako dodavatele. Vidí v nás partnery a to my chceme být. To říkám bez arogance, chceme být skromní a slušní, ale se zdravým sebevědomím.
Tohle není typicky česká cesta, vybudovat dvanáct poboček po světě, účastnit se velkoryse prestižních výstav, najímat přední světové designéry, to musí stát strašné peníze…
Víte, já tu firmu nezakládal primárně proto, abychom vydělávali spoustu peněz. Já jsem vždycky nějakým způsobem chtěl měnit svět. Trochu jsem se přitom inspiroval Applem. I díky dobrému designu, krásnému sklu můžete měnit emoce, udělat něco, aby se lidi cítili dobře. Sklo máte všude kolem sebe, ale je ploché, nudné. My chceme dělat něco, co lidi nadchne, uvolní, odreaguje. Máme třeba skleněné dělicí stěny „Liquid Crystal“, a i když jdete do práce, můžete se cítit jako v galerii, ne jako v kanceláři. To je pro mě důležité. Tak bych chtěl ovlivňovat svět.
Zpátky k těm nákladům na takovou vizi…
Já se nedívám na rok dva dopředu, nejsme veřejně obchodovatelná firma, která musí každé čtvrtletí reportovat a maximalizovat zisk. Samozřejmě se musíme taky uživit, ale díváme se na deset dvacet let dopředu. A jediná šance jak uspět je se odlišit, být jedinečný, jiný. A to pak musíte investovat do věcí, které vám nevydělají zítra, ale za čtyři pět let.
Proto děláme s nejlepšími designéry, proto investujeme do vývoje, vymýšlíme robotické kinetické instalace. My chceme být volbou číslo jedna při výběru skleněných instalací pro ta nejluxusnější prostředí po celém světě.
A jste?
Jdeme tím směrem. Když si definujete ten byznys takhle, jako umělecké skleněné instalace, tak už jsme číslo jedna na světě. Nevím o jiné firmě, která by to na téhle úrovni dělala. Myslím, že máme šest osm procent světového trhu.
Ale ten byznys se asi definuje šířeji, ne? Jako svítidla…
Tak tam jsme v porovnání s firmami jako Philips, GE Lighting nic. Kdybychom to vzali jako dekorativní svítidla, designové osvětlení, samozřejmě firmy jako Artemide, Flos jsou větší. V divizích, jako je sklo do architektury, tam jsme na začátku.
Jak vidíte Lasvit za čtyři pět let? Máte představu, kde máte být?
Máme celkem dobrou představu, pořád o ní mluvíme. V té době vidíme obrovský potenciál v rezidenčním segmentu, v domech, v bytech, tam teď moc nejsme. Na to je ale potřeba mít vlastní showroomy na těch nejprestižnějších světových adresách. To buduje značku, musíte mít pro tenhle druh luxusního zboží kamenný obchod na správném místě, vedle Diora, Louis Vuitton… To zatím nemáme a v příštích pěti letech chceme expandovat tímhle směrem. Chceme budovat první českou luxusní značku, která by se rovnala značkám jako Tiffany nebo Hermes.
A to chcete dokázat se svými skleněným svítidly?
Nebudou to jenom svítidla. Budou to šperky, doplňky, nápojové soupravy, vázy, skleněné plastiky, skleněné zboží. Věci, které si člověk chce koupit z radosti, z emoce. Svítidla si koupíte jednou, když zařizujete byt, dům. Tohle bude sortiment, který si můžete koupit, protože vás to v tu chvíli zaujme.
To zkouší Moser…
Jo, už přes 150 let. Já mám Moser rád, sbírám ho, zrovna nedávno jsem koupil celou sadu, kufřík obřích číší z Expa od výtvarníka Františka Chocholatého z roku 1958. Problém je, že ta značka je silná v Česku, v zahraničí tolik ne, tam mají spoustu prostoru. My do toho půjdeme.
Chceme víc dát do rovnováhy ten byznys pro hotely a velké stavby s tím rezidenčním. Chceme mít po světě asi deset obchodů, ne tisíc jako Swarovski, nechceme být na každém rohu. Chceme mít luxusní obchody, designované nejlepšími designéry, i českými. Retail je ve finále o třech věcech: místo, místo, místo. My musíme mít ta nejlepší, i když bude nájem stát třeba padesát tisíc dolarů za měsíc.
Kde takové první místo bude?
Během roku 2014 to bude Abú Dhabí, tam bude obchod zaměřený na velké rezidence, paláce. Můžete si v něm koupit lampu od Nenda za 800 eur nebo další, menší produkty, ale bude tam konzultant, se kterým můžete připravit věci na míru. Bude na prestižní adrese. Obchody budou mít tak do 200 metrů čtverečních. Po Abú Dhabí přijde Hongkong, New York, Londýn, Paříž. Místa, kde žijí majetní lidé, kteří se chtějí obklopit uměním, něčím zajímavým.
Tohle přece bude zase strašně drahá strategie. Je to proto, že ten byznys s developery se nasycuje, je riskantnější, neroste?
Logická otázka. Rezidenční segment je obrovský, projektů je spousta a hlavně marže jsou tam daleko lepší. Když si někdo staví krásný dům a chce něco od Lasvitu, tak si to prostě koupí. Jako když chce kabelku od Hermes, nekouká na cenu, neporovnává. Je to luxusní produkt, který je o emocích, ne o poměru výkon/cena. Tam se chceme posunout.
V těch komerčních nemovitostech je ten tlak na výkon/cena daleko větší. Porovnávají vás s firmami, které to můžou udělat levně, kterým nevadí, že to ošidí. Mají své rozpočty. Ne vždycky je tam prostor pro unikátní věci. Kdežto soukromníci investují do umění, do věci, kterou mohou ještě vnukové ukazovat, hele, to je Lasvit. Rádi bychom půlku byznysu měli v tomhle.
Musíte kvůli tomu budovat nové výrobní kapacity?
Zabývali jsme se otázkou, jestli být jako Nike, mít design, vývoj a všechno ostatní outsourcovat. Dnes máme svoji kovovýrobu ve třech závodech, podíl ve sklárně Ajeto, tam děláme a vždycky budeme dělat ty umělecké, hodně složité věci, na další vícesériové produkce najímáme sklárny na Novoborsku. Rozhodli jsme se ale, že chceme mít všechno inhouse.
Máme plán postavit na zelené louce u Nového Boru celý nový komplex. Měla by tam být nejen sklárna, ale vývoj, designové centrum, elektro, konstrukce… Velký komplex, představte si třeba něco, jako má Vitra ve Švýcarsku, tam jsme se trochu inspirovali.
Ty budovy by zase měli dělat špičkoví architekti, žádné krabice.
Jak moc je to reálná věc a jak moc sen? O tomhle jste mluvil už před lety a chtěl toto centrum v Liberci.
To je pravda, Liberec jsme ale zamítli, i když je to moje srdcové město. Lepší to bude pro nás třicet minut od Liberce v Novém Boru, tam je naše základna. Je to vize, máme to v plánu, chceme si na to prostě vydělat, nechceme se kvůli tomu zadlužit. Teď máme dluhy nula, žádné půjčky, nepostavíme to tedy zítra. Rádi bychom začali stavět třeba za pět let.
Kdy vám došlo, že se sklem to chcete dělat jinak, že máme v Česku tradici, ale že je třeba do toho lehce staromódního řemesla dát design, něco moderního?
Když jsem pracoval v Preciose a viděl, jak se to dělat nemá.
Tam jste to dívání vydržel ale docela dlouho…
Osm let. Myslel jsem, že tam budu do smrti. Vždycky se dívám na věci dlouhodobě. Začal jsem hned po škole, pár měsíců poté jsem dostal pozvání na setkání akcionářů Preciosy. Měl jsem tam jako „čerstvý absolvent z Ameriky“ vystoupit. Nějak se jim to líbilo, poslali mě do Hongkongu. Snažil jsem se, co to šlo. Odešel jsem, když jsem pochopil, že se to ve firmě nedá změnit. Že to chci dělat jinak.
Kdy jste ale přišel na to, že české sklo má vypadat jinak, designově?
Ovlivnili mě hlavně lidi z rodiny, moje sestřenice je grafička, já jsem přes design na začátku nebyl, učil jsem se to praxí. Taky jsem si myslel, že lustr z doby Marie Terezie je to ono. Šťastnou náhodou jsem potkal skvělé lidi. Jsem hodně otevřený a lidem věřím. Věřím v lidské dobro, naslouchám a snad mám schopnost si vzít to dobré. Zatím mi to vychází.
Lasvit je jedna z mála českých firem, které se dokázaly globálně rozmáchnout. Co je k tomu potřeba, aby si člověk řekl, nestačí mi Česko nebo okolní země, chci jít do světa a chci být číslo jedna?
Zdravé sebevědomí, schopnosti, odvaha. Začíná to ale nějakou jasnou vizí, my jsme odjakživa věděli, že Česko je bezva země, že tu budeme vždycky vyrábět, ale velký byznys je jinde. U nás to prostě bylo nezbytné, jít tam, kde se nejvíc staví. Děláme pro obchody, hotely, restaurace, bary. A tak jsme logicky otevřeli první kancelář v Hongkongu, kvůli Číně. Pak přišel Singapur, Střední východ. Neděláme s prostředníky. To jsme si řekli na začátku, že náš produkt je specifický, zajímavý, že ho musíme prodávat sami, ne přes distributory.
Na rozdíl od většiny českých firem jsme nevznikli jako firma výrobní, ale obchodní. Museli jsme prodávat, výrobu jsme dokupovali za pochodu. To je rozdíl proti firmám, které vyrábějí, věří, že mají dobrý výrobek, ale jen čekají, že si je lidé najdou. My prostě do světa jít museli.
My tu pořád mluvíme o skle, ale to je jenom část toho, co děláte, to, co je vidět. Vy přece musíte mít vývoj i v technologii, softwaru…
Ano, o nás se píše jako o sklářské firmě, ale realita je taková, že gró je přesně ve vývoji, v kovovýrobě, v elektru, není to jen to krásné sklo, co se třpytí. To je naše výhoda, takhle komplexně to dělá málokdo. Investujeme přes deset procent obratu do vývoje a výzkumu, musíte třeba vymýšlet, jak rozptýlit světlo, jakou máte mít čočku, jak celou instalaci zavěsit, kam dát světla, aby instalace byla dobře nasvícená… To je třeba šedesát procent celé hodnoty toho, co děláme.
Dá se to dělat v Česku? Umíme sklo, to ano, ale zvládáme takovouto technologii?
Dá, spolupracujeme třeba s VÚTS Liberec, to je neuvěřitelně sofistikovaná firma přes robotiku, s nimi děláme třeba ty kinetické instalace. V severních Čechách je dobré soustředění obého, skla i technologie. Hennessy Road 256, Hongkong, osmé patro. Recepce kanceláře Lasvitu je obložena sklářskými formami z Nového Boru, všude židle Eames od Vitry, v jednací místnosti je televize, která propojuje videohovory z Asie do Česka. A vede to tu jednatřicetiletý Filip Šimek, který před pár měsíci dorazil z kanceláře v Dubaji. Je tu nejstarší.
Jak dáváte dohromady lidi?
Firemní hodnoty vycházejí z konceptu „Bohemian perfection“. Skládá se z volného ducha, kreativity, ale taky ze systematičnosti. To musíme kloubit dohromady. Není to úplně jednoduché. A tak máme na jednom konci neuvěřitelně kreativního Maxima Velčovského, který ovšem občas na něco zapomene. Tak ho musíme hlídat.
Na druhé straně máme šéfa výroby, který musí být naprosto systematický a naštěstí má i přesah do designu a kreativity. Je to brutálně náročný systém řízení. Jenom tímhle ale vytáhneme z lidí maximum, pokud nechceme mít jenom německou systematickou firmu nebo nějaký brazilský šílence.
Není to ani systematické Německo, ani šílená Brazílie. To je přece Česko.
Jo, to je jako Česko. My jsme dost vlastenecká firma, patrioti.
Všude, kde je Lasvit, jsem viděl mladé lidi kolem třicítky i mladší. Je tohle záměr a strategie? Jak je vybíráte?
Je. Lidi do obchodu a projektového managementu chceme hned po škole, ideálně jen s malou praxí, bez špatných návyků. Chceme si je sami vychovat. V našich obchodních zastoupeních jsou motivovaní, mají šanci se předvést. Tyhle obchodníky doplňují v některých kancelářích produktoví designéři, kteří jsou schopní přímo na místě s klientem pracovat. To je ohromná síla. Ale do dalších částí firmy, do těch podpůrných, vybíráme lidi jinak.
Jak?
Do oblastí, jako je HR, finance, marketing, naopak hledáme lidi se zkušenostmi, s praxí. Jestli v něčem máme rezervy, tak jsou to supportní funkce. Tam jsme v těch šesti sedmi letech, co existujeme, investovali málo, přednost měla výroba, obchod. Teď jsme dorostli do stavu, kdy to musíme zlepšit.
Proč? Dostali jste se k nějaké bariéře růstu?
Máme plán na příští rok 45 milionů dolarů. To už je trochu nešťastná velikost, kdy musíte mít dvanáct drahých lidí v top managementu, potřebujete na to těch dvanáct kanceláří po celém světě se schopnými lidmi, kterým firma platí byt, školky pro děti a tak dále. Přitom na obrat třeba sto milionů vlastně nepotřebujete, co se těchto pilířů týče, nic navíc. Ale současný obrat bez toho neuděláte.
Takže jste na spodní hraně toho, jak to celé ufinancovat.
Ano, teoreticky bychom byli profitabilnější, kdybychom měli obrat dvacet milionů, pět klíčových kanceláří a tři lidi v managementu. Ale to bychom nikam nerostli. V zisku jsme už i takhle. Firma ale začne být velmi, velmi efektivní s obratem kolem šedesáti milionů.
Vy musíte vidět dost dopředu, jak vám ten byznys půjde. Objednávky na takové věci se přece dělají rok dva dopředu, takže odhad máte.
Dobrý postřeh. V pipeline, tedy v šuplíku, máme dva tisíce projektů v různé fázi. Spousta je ve fázi, kdy jen děláme design pro architekta, to je ještě zdarma. Každý rok se finalizuje 120, 150 projektů. Je to velký nápor na logistiku, každý projekt se skládá z tisíce komponentů a máte projekty v šedesáti částech světa.
O všech víte?
Už ne. O těch klíčových samozřejmě ano. Předevčírem třeba potvrdili velký projekt v indickém Bengalúru. Vím, kde máme hlavní trhy, vím, kde to drhne.
Třeba kde?
Paradoxně třeba Německo, které máme za rohem a dojedeme tam autem. Jsme tam daleko slabší než v Číně. Jsou tam dlouholeté vazby, stoleté, saturovaný trh. A my jsme česká, šest let stará firma. Tam musím pomáhat, abychom tuhle situaci změnili. Potřebujete mít první tři čtyři reference, aby se ten trh rozjel.
Pamatujete si, co byl vlastně váš vůbec první projekt?
Moc dobře, Mira hotel v Hongkongu v červnu 2007. Dostal jsem se k tomu díky doporučení spolužáka z MBA. Když si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Musel jsem být blázen. Neměli jsme nic. Dva dny před prvním mítinkem mi sestřenice vymýšlela, jak budou vypadat vizitky, její manžel koordinoval výrobu v Česku, vlastní výrobu jsme neměli.
Byl to přitom projekt hned za 800 tisíc dolarů. Ale měli jsme to dobře vymyšlené, design i technologii. Na začátek to bylo hrozné riziko, mohl to být obrovský průšvih. Ale měli jsme štěstí, vyšlo to a díky tomu se mohla firma začít rozvíjet. Rovnou jsme fungovali z vlastního cash flow.
Na začátku jste neměli žádné peníze?
Můj spolužák nám dal za čtrnáct procent několik set tisíc dolarů. Teď potřebuje nějaké peníze, tak od něj kupujeme čtyři procenta zpátky. Za těch šest let to zhodnotil čtyřikrát, a to ještě dostal půl milionu dolarů na dividendách.
Když se člověk dívá na vaše zakázky za loňský rok, je tam Melbourne, Hongkong, Chicago, Londýn, Moskva a na příští rok se konečně poprvé objevuje Praha. Proč to tak dlouho trvalo?
No, asi je to tím, že aby vás brali v Česku vážně, musíte mít nejdřív úspěch v cizině. Zábavný paradox, našeho art directora Maxima Velčovského nám musel doporučit partner, Italorakušan z Milána Stefan Hamel. My jsme se ale taky primárně zaměřovali na zahraničí, Česku jsme věnovali menší pozornost. Až nedávno jsem se seznámil s developery, kteří jsou trochu víc vizionářsky zaměření. Marek Dospiva, Radovan Vítek z CPI, lidi z PPF…
Když nám dávají byznys, cítím, že to není jenom nám jako Lasvitu. Vydělali peníze a chtějí něco vracet, chtějí podpořit český design, české sklářství. Možná si i chtějí zlepšit svoje PR, ale cítím, že to myslí vážně a chtějí něco dobrého podpořit a vracet peníze do společnosti.
Jak bude vypadat vaše účast na projektu v bývalé Živnobance?
Jsme hlavní partner projektu. Největší tahák celého projektu World of Glass nebo Life of Glass, jak se to bude jmenovat, bude zážitková instalace o světle, skle a designu. Bude to audiovizuální instalace, bude se hýbat, bude u ní hudba. Začneme pěti kinetickými instalacemi s rozpočtem sto milionů korun, některé až dvacet metrů dlouhé věci. Částečně je zainvestuje CPI, částečně my jako Lasvit. Kurátorem celého projektu je náš art director Maxim Velčovský, a ten se tedy nebude nejbližší dva tři roky nudit.
Jak důležitá pro vás taková věc je?
To není jeden z našich projektů, to je to pro nás alfa a omega. Je to gigantický projekt, musí to mít ne českou, ne evropskou, ale světovou úroveň. Podle toho nás budou vnímat všichni naši zákazníci. Vidíte, jak jsme mluvili o těch nových obchodech v Londýně, New Yorku a tak, tak tady bude taky takový. My budeme pronajímat hlavní obchod s výlohou do Příkopů, budeme konečně mít flagship store, 120t metrů čtverečních. Měl by otevřít někdy na konci roku 2015.
Další část obchodu bude uvnitř, budeme provozovat design store. Je tam úžasný prostor trezoru. V tomhle obchodu budou luxusní, kvalitní, ale taky cenově dostupné věci. Součástí bude knihkupectví o designu, o skle. Když to přeženu, mělo by to být nejlepší knihkupectví na design a na sklo na světě. O tom, co bude v obchodě, bude rozhodovat Maxim. Chceme představit průřez českým světem skla, hledáme firmy, které splňují určitá etická pravidla, mají kvalitní design a řemeslo a nikoho nekopírují.
Dá se to zaplatit? Nebude to prodělečné?
Bude to stát spoustu peněz. Myslím, že to může být na nule nebo lehce v plusu. CPI počítá breakeven při 250 tisících návštěvníků ročně. Ale do muzea Swarovski, in the middle of nowhere, přijede ročně 800 tisíc lidí. A tohle je v Praze, na nejprestižnějším místě, měli by tam chodit nejenom turisti, ale i místní lidé a firmy a odborná veřejnost z celého světa. Tohle nemá český ani evropský význam a ambici. Je to celosvětový projekt. To si Česko zaslouží, takováhle expozice skla chyběla. Naše expozice je jen část toho, budou tam věci z Uměleckoprůmyslového musea, výstavy, restaurace, kavárna…
Už v lednu se ale vrátíte do Prahy s plnou parádou. Máte první velkou věc, v budově Florentinum, kterou staví Penta. Co tam bude?
Tři velké plastiky ve třech lobby. Jedna velká v hlavní lobby a dvě menší. Designérkou je Jitka Kamencová Skuhravá. Ale musím říct, že to docela designově ovlivňoval i Marek Dospiva. Developeři do toho občas rádi mluví. A je to tak půl na půl, někdy ke škodě věci, někdy k dobru. Marek je ten druhý případ.
Bylo jednoduché ho přesvědčit o tom, koupit věc od Lasvitu?
Jak to říct? My máme trochu problém, jak o nás média referují, že děláme lustry pro šejky a miliardáře v Hongkongu, tak si lidi myslí, že si nás v Česku nemůžou dovolit. Když jsem se tedy poprvé setkal s Markem Dospivou, tak jeho první slova byla: „Vy jste ta zk…eně drahá firma, že jo? A navíc děláte sklo, to já nesnáším, to je studený.“ To pro nás nebyl úplně ideální úvod.
Ale musím říct, že jsme dostali šanci své věci prezentovat a nakonec se Marka podařilo přesvědčit, že sklo nemusí být studené. A ani nedostupné. Na závěr mítinku už byl připraven s námi něco vymýšlet. A máme unikátní skleněné plastiky. Naše logika taky byla, když tam budete mít něco takového, bude to něco výjimečného, můžete si říct i o vyšší nájem. Když nic jiného, bude to krásně vypadat. Je to investice, umělecké dílo. Budeme mít první velkou referenci v Praze, z toho mám radost.
Mluvil jste i projektech s PPF. Co připravujete s nimi?
Máme projekt v Moskvě, PPF tam staví největší kancelářskou budovu pro Rostelecom. Krásná architektura, kterou dělá Jakub Cígler z Cigler Marani Architects. Lobby je tam tak velká, že má člověk pocit, jako by byl na letišti. Tak jsme si říkali, čím to odlišit, čím to vyplnit. A Petr Laštovka z PPF se pro to nadchl a společně připravujeme největší skleněnou instalaci na zeměkouli. Zrovna teď kontaktujeme Guinnessovu knihu rekordů.
Bude velmi moderní, z broušených skleněných panelů, na délku to má 52 metrů, bude speciálně nasvícena naprogramovaným světlem, bude to vypadat, jako by se hýbala, poletovala. Krásná kombinace technologie, skla a designu. S PPF chystáme také další projekt, Line v Dejvicích, tam připravujeme také unikátní instalaci s dalším skvělým českým architektem Radovanem Hubičkou.
A plánujeme další zajímavé věci. Dokonce i u nás doma v Liberci, kde CPI koupila hotel Zlatý Lev, který kdysi otevíral ještě Franz Josef, a bude to renovovat. Věřím, že i Česko bude zajímavý trh, na Slovensku jsme zatím paradoxně byli víc.
Těžiště ale bude pořád tady v Asii.
Ano. Je to dané tím, že se tady nejvíce staví a lidi se nebojí popustit uzdu fantazii. Chtějí něco, co tu ještě nebylo, aby tu Evropu s Amerikou překonali. A mají tu cash. V Evropě i v Americe se všechno staví na dluh. Tady v Asii je jasné, kdo rozhoduje. Třeba Shangri-La všechny své hotely vlastní. Díky tomu bude náš nejprestižnější evropský projekt v jejich hotelu v mrakodrapu Shard v Londýně.
Podobné je to v luxusním pařížském hotelu Peninsula, který patří též asijským majitelům. Americké firmy jako Hyatt naproti tomu jsou hoteloví operátoři a každý hotel vlastní někdo jiný. Pak se to hůř prodává.
Těžiště tedy bude tady. A vy přesto mluvíte o tom, že se po letech v Hongkongu vrátíte zpátky do Liberce. To nezní moc logicky.
Já se ale vrátím. Do dvou let. Ve firmě začínáme oddělovat majetkovou a manažerskou strukturu, chtěl bych se méně věnovat dennímu byznysu a víc se dívat na strategické věci. Budu samozřejmě chodit dál na klíčové mítinky a díky svým kontaktům rozvíjet byznys. Budu dál cestovat po světě. Ale už nemusím být v Hongkongu pořád.
Nebude to pro vás a rodinu šok? Hongkong je skvěle zorganizované město, tady bydlíte u moře, skoro jako na dovolené…
Všechno má pro a proti. Tady je třeba hrozné ovzduší. Půl roku fouká vítr z moře, to je fajn. Druhého půl roku ale z pevniny z Číny přichází smog ze všech těch průmyslových oblastí. První mláďata delfínů z delty Perlové řeky vždycky umřou, protože vysají s mlékem matky ty toxiny, teprve další přežijí.
Je pravda, že manželka byla dlouho proti návratu. Miluje moře, teplo, vlhkost. Přesně to, co já tolik nemusím. Mně vyhovuje déšť, uklidňuje mě, když bubnuje na střechu. Toho si v Liberci užiju dost. Chybí mi spíš hory, kopečky, přátelé z gymplu, širší rodina. A český smysl pro humor.
Jak daleko jste s přípravami?
Už mám pozemek. A projekt domu v Liberci od architekta Jakuba Cíglera.
Co byste si ale z Hongkongu do Česka vzal?
Určitě skvěle fungující státní administrativu. Firmu založíte za dva dny. Lidi platí poctivě daně. Všechno jde rychle, anglicky mluví všichni. Britové uměli dobře kolonizovat, tady ten systém skvěle funguje. Ale co tu chybí, je větší kreativita, jiskra v oku. Když srovnáte Česko a Čínu, tady jsou lidé víc robotičtí, víc čekají na úkoly. A neptají se, proč mají co udělat. Jenom souhlasí. To mě někdy štve, takové lidi ve firmě nepotřebujete. Ale my je začínáme převychovávat.
Co, prosím? Jak?
Děláme z nich Čechy. Snažíme se je naučit, co to je Česko. Máme nový projekt Lasvit Passport. Bereme je na měsíční pobyty do Česka a tam musí sbírat razítka. Ochutnáš první plzeň, buch. Přejdeš Karlův most, buch. Vidíš Ještěd, Krumlov, buch. Sjedeš Sázavu, buch. Vyfoukneš první sklo, razítko.
Musí být na stejné notě jako pracovníci z Česka. Zatím se nám ještě nepodařilo, aby pochopili Cimrmana. Ale pár vtipům už rozumí. Občas si připadám víc jako psycholog než jako ředitel firmy, to možná bude taky ta nová součást mojí role.
Co vám v práci dělá největší radost?
Když máme nainstalovanou plastiku a klient neřekne, že je to O. k., ale řekne, že něco takového ani nečekal, že to předčilo jeho představy. O to se vždycky snažíme, i když nás to může stát víc peněz a sníží nám to zisk. To bylo v předchozí firmě úplně naopak. Maximalizovat profit, aby to splňovalo, co má, nic víc. My nechceme prodělat, ale mě motivuje to, co ovlivní emoce lidí, co udělá svět hezčí.
Baví mě, když máme ve firmě lidi, se kterými se cítím dobře. Nestačí být jen profík. S těmi lidmi se musí i příjemně pracovat. Lasvit beru jako poslání. Francie má spoustu luxusních značek, Itálie, Švýcarsko. Jakou máme my? Chci vybudovat českou luxusní značku, kterou bude znát a uznávat celý svět. A my na ni budeme pyšní.
A kromě práce?
Třeba tenis, Davis Cup, byl jsem teď na finále, jsem s Radkem Štěpánkem dlouholetý kamarád, kdysi jsme proti sobě hráli na dorosteneckém mistrovství republiky družstev. Bude to znít jako klišé, ale je to pravda, největší radost je rodina. Mám čtyři děti, a když vidíte, jak dvouapůlletý syn zahraje bekhend obouruč, pak to posílám přátelům s titulkem, že by i Djokovič záviděl.
Moje manželka mi dává ohromnou podporu, doma se stará o všechno a já se pak můžu věnovat firmě na sto procent. Bez ní bych to nedokázal.
Text původně vyšel ve Forbesu 12/2013.
