Tomáš Studeník naučil celé Česko veřejně mluvit o neúspěchu v byznysu i životě díky svým FuckUp Nights. Od roku 2014 jich uspořádal přes čtyřicítku a v současné době pomáhá inovovat města i průmyslové korporace hackathony, na které se sjíždí programátorské a technické mozky z celého světa. Tohle je kniha, která ho k jeho projektům přivedla.
Čtěte také: Přečetl si tuhle knihu a dnes jeho písmem píše celý svět
Co? George Orwell: Na dně v Paříži a Londýně
Proč? „Těch impulzů je v ní několik. Za prvé, jedná se o Orwellovu prvotinu. To mi připomíná, že je třeba nepřijít o čerstvý, nový pohled na svět. Že by se člověk neměl bát znovu začínat.
Za druhé, je o cizích městech, jiných krajích a mravech. Už Komenský měl cestování za postgraduální kvalifikaci.
Za třetí, ta dvě města jsou pro mě osudová. Celý můj život je napětím nebo oscilací mezi Londýnem (byznys, empirismus, logika, rozum) a Paříží (život, kreativita, láska, emoce), ve kterých jsem chvíli žil. Tyto dvě metropole jsou jako mozkové hemisféry. Podívejte se na Oscara Wilda, kdo nezapadl do Londýna, tak emigroval do Paříže. A stejně jako francouzský michelinský šéfkuchař Alain Ducasse, který má svou restauraci v Londýně.
Za čtvrté. Není dlouhá. Snažím se od té doby dělat projekty, které jsou ‚quick and dirty‘, aby u nich nikdo nestihl zívat. Projekty, které vyřeší daný problém nebo jednu jeho část okamžitě a navíc se dívají z jiného úhlu pohledu, danou věc nebo způsob myšlení hacknou.“
Kdy? „Byla mi doporučena jedním distinguovaným Angličanem, když jsem poprvé vyrazil do Londýna, tedy v mých šestnácti letech.“
Co přesně vás zaujalo? „George Orwell v ní popisuje, jaké to je, pracovat pro vyhlášenou francouzskou restauraci. A pohled člověka, který do ní vchází služebním vchodem, je naprostým opakem luxusu a pozlátka, které je servírováno hostům na sále.
Sám jsem záhy nastoupil na stáž do kuchyně restaurace Au Clos de la Fontaine v bretaňském Guingamp a prožil jsem si stejnou štaci: nejdřív týden mytí nádobí neboli ‚la plonge‘. Vrcholem pro mě byla příprava salátů pod dohledem šéfkuchaře Gérarda, který mi dal cennou radu do života: Každou větu začínej a konči stejným slovem: ‚la pute‘. Kurva. A hned mezi nás zapadneš. Moje první lekce v diplomacii.“
Jak? „Čtu spíše v takových sprintech o prázdninách, nebo když jsem marod, a čtu zásadně papírovou klasiku.“
