Napřed vás rozechvěje. To už od pohledu, když k němu přicházíte a nemůžete si pomoct, protože designéři ze Stuttgartu odvedli skvělou práci. Potom vás obejme. Stačí se posadit do kožené sportovní sedačky, sedí jako ulitá a podrží i v ostré zatáčce.
A nakonec vás nechá, abyste to s ním rozjeli. Na plné pecky, se všemi jeho 562 koni pod kapotou – moment, co by tam dělali, tohle není žádný spalovací dinosaurus. Tady to stádo kopyty hrabe ve dvou motorech u přední a zadní nápravy, protože tohle Porsche se jmenuje Taycan. A v rodokmenu má napsáno: První svého druhu.
Taycan uvedením na trh přepsal historii, je to první čistě elektrikou poháněné Porsche. A tak, když dostanete možnost ho otestovat, první destinace se přímo nabízí. Nach Maffersdorf! Pojedeme do Vratislavic nad Nisou, dříve Maffersdorfu, dnes trochu ospalého, ale malebného předměstí Liberce, do rodného domu Ferdinanda Porsche. Protože tady to všechno začalo.
V čísle popisném 38 na dnešní Tanvaldské ulici se před skoro 150 lety narodil malý Ferdinand a s ním se začala psát i historie značky Porsche, luxusní německé automobilky s černým hřebcem ve znaku. To tady Ferdinand vysvětloval svému otci Antonovi, majiteli klempířské dílny, že se nechystá převzít rodinné živobytí.
Namísto toho si vyvzdoroval kurzy elektrotechniky na liberecké průmyslovce a doma pak vyráběl baterie, dynama a spínače, až otcovu dílnu jednoho dne celou elektrifikoval. Táta pak svolil, aby Ferdinand odešel za prací do Vídně, a tam mladý Porsche našel svoji životní vášeň: motory do aut.
Napřed to tedy byly pohony do kočárů jeho císařské výsosti, které vyráběla vídeňská společnost Jacob Lohner & Co. Ale už v Austro–Daimleru, kam po několika letech přešel a kde na postu šéfkonstruktéra nahradil Paula Daimlera, se mladý Ferdinand Porsche dostal k plnokrevným automobilům a taky k prvním závodničkám, třeba designu slavného Auto Unionu.
Štací pak vystřídal ještě několik, od konstrukce ikonických Mercedesů SSK až po zadání německého státu postavit první Volkswagen – a tak je český rodák Porsche autorem i prvních tří prototypů populárního brouka. Až těsně před Vánoci 1930 se Ferdinand osamostatnil a založil vlastní firmu, která už devadesát let nese jméno Dr. Ing. h.c. F. Porsche.
Ferdinand sice dokončil jen základní školu, ale do dějin automobilismu se zapsal nesmazatelně, a tak už v roce 1916 dostal první honorární univerzitní titul… jak se také dozvíte v jeho rodném domě v Liberci.
Stavení zrekonstruované do původní podoby tu doplnilo moderní zázemí a na světě je muzeum, které vám připomene fascinující historii a české kořeny značky Porsche, ovšem taky že Ferdinand byl nejenom geniální konstruktér, ale i vizionář.
Člověk, který už před 150 lety snil o autech na elektrický pohon a taky jeho první motor, který se zapsal do historie, byl hybrid jezdící na benzin a energii z velkých bateriových článků. A tak jeho vnoučata a pravnoučata, která dodnes značku Porsche ovládají, s novým Taycanem rozhodně neudělala krok vedle. Naopak.
A není to jenom proto, že tomu elegantnímu vozu v kávově béžovém tónu to tady, na dvoře rodného domu Ferdinanda Porsche, vyloženě sluší.
Už prvních sto kilometrů s Taycanem vám stačí k tomu, abyste pochopili, že s tímhle autem přijela budoucnost. Nic nevadí, že venku padají trakaře, do toho deště by ani psa nevyhnal a kdykoli jindy by vás představa dalších 300 kilometrů, které ten den máte ještě před sebou, zrovna nenadchla. Dnes naštěstí neřídíte normální auto, dnes sedíte za volantem Taycanu.
Digitální mašiny plné dotykových displejů, s 21palcovými koly, sedadly seřiditelnými na čtrnáct způsobů, interiérem v kůži, hříšně pohodlným a prostorným, i když jste zrovna v sedmém měsíci. Tohle je ochočený dravec s maximálním výkonem 420 kilowattů, díky kterým zvládne z nuly na stovku vystřelit za 4,1 sekundy.
Jasně, ještě o něco silnější Taycan Turbo S by to střihl za 2,8 vteřiny… Ale ruku na srdce, ne vždycky musí být rychlost na prvním místě. A tak když sedám za volant toho (aspoň na pár dní) mého Taycanu 4S Cross Turismo, v duchu děkuju pravnoučatům Ferdinanda Porsche, že odvážnou vizi konceptu Mission E Cross Turismo, který žil jen na papíře, posunuli až na výrobní linky.
Výsledkem je vůz, který na rozdíl od Taycanu bez přívlastku má zvednutou záď, podstatně víc místa na hlavy pasažérů ve druhé řadě, a taky mnohem větší a dobře přístupný kufr.
Těch 430 litrů zavazadlového prostoru oceníte naplno, až do něj jako já pohodlně naskládáte kufry tří dam, které se včetně velké večerní sbalily na slavnostní galavečeři v karlovarském Grandhotelu Pupp. (V takovém případě se mimochodem může hodit i ten druhý, menší zavazadlový prostor vpředu pod kapotou.)
Jenže k čemu by byly všechny kufry světa, kdyby to auto nevládlo na silnici? Kein problem, meine liebe! Tohle je totiž nejsilnější stránka Taycanu. I v „kombíkové“ verzi Cross Turismo je tohle auto pořád stejně o vášni, rychlosti a divočině jako o pohodlnosti a praktičnosti.
Taky mu to ve Stuttgartu daly už sudičky do vínku, když dostal jméno Taycan – což s trochou básnické licence v turečtině znamená „duši mladého hřebce“.
Že přesně takovou duši Taycan má, předvede už při prvním sešlápnutí plynu. Zatlačí vás do kožené sedačky jako správné Porsche a zvedne vám hladinu adrenalinu v krvi na tu správnou provozní hodnotu, se kterou každý kilometr za volantem jenom násobí radost ze života.
Kde tu hladinu zrovna máte, si zvolte kolečkem jízdního režimu. Jen ten hned první se jménem Range, který má zvýšit dojezd auta na baterky, rovnou přeskočte. To je hřebec pod sedativy.
Už v normálním jízdním režimu je ale Taycan svěže dravé auto, které vám nedá zapomenout na své sportovní geny, jen vás zároveň nezahltí zbytečně tvrdým řízením ani podvozkem, takže i dlouhé trasy ukrajuje pohodlně jako nůž máslo.
Pokud máte zrovna chuť na dynamičtější jízdu, stačí posunout kolečkem na volantu – a ve sportovním režimu si naplno vychutnat akceleraci, opojnou sílu pod pedálem plynu, i to jak přesně dokáže Taycan zatáčky řezat jako skalpelem a jeho dvě a půl tuny přitom drží i na mokré silnici jako přibité.
Když ale chcete svého hřebce nechat zaržát naplno, musíte přepnout do režimu Sport Plus. Správně by se měl jmenovat spíš Star Trek, protože podobně vesmírný zvuk začne Taycan vydávat, když v tomhle nastavení sešlápnete pedál až na podlahu – a snadno otestujete, že za ty čtyři sekundy, co mu to trvá z nuly na stovku, nestihnete ani mrknout. Soustřeďte se hlavně na to, abyste nezapomněli dýchat.
A pak ještě na jednu maličkost – čím víc necháte to pětisethlavé stádo koní divočit, tím rychleji se z něj stane hladová bestie polykající kilometry dojezdu. Nic naplat, tahle legrace něco stojí, a tak zatímco v normálním režimu na plnou baterii dojedete kus za hranici 400 kilometrů, sportovně agresivním šlapáním na plyn tohle číslo můžete stáhnout klidně o sto kilometrů níž.
To se vám pak bude hodit, že Porsche navigace má v mapě spolehlivě zakreslené všechny nabíječky na trase i s informací o jejich výkonu. U superchargerů s 270 kilowatty jste vyhráli loterii, na osmdesát procent dobijete vytřískanou baterku během dvaceti minut.
U běžnějších rychlonabíječek se stejnosměrným proudem o výkonu padesát kilowattů, kterými je dnes republika už celkem komfortně obestavěná, počítejte s hodinou a půl dobíjení.
Reálně ale k nabíječce většinou dojedete s větší rezervou, dáte si kafe, zkontrolujete maily, odbavíte jeden pracovní hovor (anebo jako já třídu druháků, kteří mají školu hned vedle dobíječky a každý z těch dvaceti kluků a holek se s tímhle futuristickým Porsche chtěl vyfotit) a můžete vyrazit dál s dojezdem o sto kilometrů vyšším.
Kam? Přece za dobrodružstvím. Stačí na dotykovém displeji středové konzole, kterým se ovládá všechno od rádia po klimatizaci zmáčknout trochu tajemné heslo Gravel. Abrakadabra a z vaší závodničky je parťák do terénu. Ne, Taycan samozřejmě není žádné (ani zakrslé) SUV, ale verze Cross Turismo je tak trochu chameleon.
Podvozek se zvedne, přenastaví se řízení i systém distribuce točivého momentu při sešlápnutí plynu, prostě se automaticky změní tisíc položek nastavení, že by Ferdinand Porsche koukal… a vy můžete místo k recepci Grandhotelu Pupp s Taycanem bez nervů zamířit klidně i na lesní cestu v Zell am See.
