Za podvod vůči investorům byla zkraje tohoto týdne odsouzena Elizabeth Holmes, zakladatelka společnosti Theranos, slibující inovátorské testy z pouhé kapky krve. Sedmatřicetiletá Američanka slibovala, že její technologie přinese revoluci v medicíně, čímž podle obžaloby uvedla v omyl investory a obrala je o stovky miliony dolarů.
Před pár lety přitom zněly kolem Holmes výhradně oslavné fanfáry. Byla označována za vizionářku a průkopnici moderní medicínské technologie a přirovnávána ke Stevu Jobsovi. Peníze jí svěřili mocní a bohatí a ona se stala nejmladší selfmade miliardářkou v USA. Teď je na ní naopak ukazováno jako na hybatelku jednoho z největších podvodů na investorech v moderních dějinách.
O tom, jak a proč se ženě dlouhodobě dařilo tahat investory za nos, už vyšla nejedna detailní analýza. Jednou z příčin však nepochybně je i to, že vkládat peníze do biotechnologií je z principu velmi neprůhlednou investicí, jejíž výsledek nemohou dohlédnout ani investoři s tím nejbystřejším ostrozrakem.
I když jde o projekty postavené na naprosto seriózních základech (a o takových bude následně řeč), ani náhodou to nezaručuje úspěch. Bloudíte-li po světě při hledání těch nejrizikovějších investic a ocitnete se na území biotechnologické říše, nechoďte už nikam dál.
„Prvním potenciálním investorům jsme poctivě ukázali všechny naše propočty a analýzy. A ve fázi, kdy jsme jim je ukazovali, bylo vyčíslení šance na možný neúspěch 99,6 procenta,“ přiznává v USA žijící český vědec Martin Tolar, když vzpomíná na začátky své firmy Alzheon. Měl ale štěstí, jeho společnost se z absolutně mizivé šance vydrápala blízko komercializaci dosud neexistujícího léku na Alzheimerovu chorobu.
Profesor Jiří Neužil si zase nechal udělat kvalifikovaný odhad v souvislosti s jím objevenou experimentální látkou MitoTam, útočící na mitochondrie rakovinových buněk. A co se týká pravděpodobnosti proměny látky v registrovaný lék, vyšla Neužilovi šance 1:1000 čili 0,1 procenta.
Tento prachbídný poměr se podařilo znatelně stlačit na 1:50, což profesor Neužil správně komentuje jako obrovský skok. A nepovedl by se mu, nebýt společnosti KKCG jednoho z nejvýznamnějších českých miliardářů Karla Komárka. Jeho otec a zakladatel KKCG Karel Komárek senior investoval do MitoTamu zhruba sto milionů korun v době, kdy byla šance právě jedna ku tisíci.
Stalo se tak v roce 2011, kdy Komárek starší zastřešil projekt prostřednictvím firmy Smart Brain. A podpora KKCG trvá doteď, byť se pro další financování trnité a stále krajně nejisté cesty MitoTamu hledá v současnosti strategický partner. Logicky, poněvadž s rostoucím testováním rostou velmi razantně i náklady.
Co hůř, náklady nejenže rostou, ale pořád je u nich obrovská pravděpodobnost, že přijdou zcela vniveč. Ve výzkumu nových léků se totiž drtivá většina věcí nepovede. Cest do slepých uliček je závratně – či zoufale – mnoho a bohužel před nimi nestojí výstražné značky, předem varující, že tudy ne.
„Nezáleží na tom, kolik je za projektem poctivé práce, které může být věnováno mnoho desetiletí. Všechno můžete dělat s maximální precizností a úsilím, a přesto z toho zpravidla nevzejde nic užitečného,“ odhaluje nemilosrdnou pravdu Zdeněk Hostomský, ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd (ÚOCHB).
Jenže právě na příkladu instituce, kterou Hostomský vede, lze ukázkově demonstrovat, proč se do extrémně hazardní odysey někteří investoři přesto vrhají. ÚOCHB vedl v letech 1994 až 2002 legendární Antonín Holý, zdaleka nejslavnější postava české vědecké scény posledních dekád, díky které je ústav na tuzemské poměry nebývale bohatý.
V rozsáhlé a stále se větvící spleti slepých uliček totiž trefil Holý senzačně tu, která vede k cíli – objevil látku, z níž se stal lék proti AIDS. Licenci na něj získala zámořská firma Gilead, bez jejíž masivní podpory by lék nevznikl, a ústavu v pražských Dejvicích jde ze zisku Gilead 1,5 procenta, což dělá šedesát až osmdesát milionů dolarů ročně.
Z tohoto příběhu plyne, že jakmile se stane bezmála zázrak a objevená molekula je dovedena až na trh s léky, astronomické náklady se znásobí v zisk přesahující tuto galaxii.
Vývoj nového léku trvá průměrně patnáct až dvacet let a může stát vysoko přes dvě miliardy dolarů, nicméně v případě průlomového úspěchu u nejzávažnějších a nejčetnějších chorob se mohou roční tržby vyšplhat až na patnáct miliard dolarů. Takové zisky nejsou téměř v žádném jiném odvětví.
Prvotní mohutné a zcela nejisté investice však pochopitelně není jednoduché dát dohromady. V tomto směru si užívá luxusu firma Sotio, za níž stojí společnost PPF. Sotio bylo srdeční záležitostí zakladatele a majitele PPF Petra Kellnera, ale i po jeho tragické smrti z loňského března podpora společnosti neustává, o čemž svědčí prosincových sedm miliard korun, které PPF Sotiu poslala.
„Investování do biotechnologií je kombinací extrémně vysokých nároků na kapitál, vysoké pravděpodobnosti ztráty celé investice, ale také – v těch vzácných případech – úspěchu i velmi vysokých zisků. Mechanismus výběru správné investice je proto otázkou ochoty riskovat,“ shrnul pro server investujeme.cz Jens Hennecke, který v Sotiu odpovídá za business development.
Radek Špíšek, šéf v roce 2010 založeného Sotia, označuje loňský rok za přelomový, neboť se tři programy vývoje protinádorových léčiv dostaly nebo v nejbližší době dostanou do různých fází klinických testování. Dobré je právě i to, že firma s ústředím v pražských Holešovicích nesází na jedinou látku, ale má diverzifikované potrfolio.
O investorech do biotechnologií mluví Špíšek i v obsáhlém rozhovoru pro lednový magazín Forbes, který už je volně k prodeji. Snaha „vypiplat“ preparát od počáteční nebo rané fáze až po finální stadium, kdy bude na seznamu schválených léčiv, je podle něj ruletou, výhodou Sotia však je, že o jackpot může hrát s více kuličkami najednou, čímž aspoň částečně eliminuje riziko.
Zatímco ale dejme tomu developerský projekt si může firma poměrně detailně naplánovat, v biotechnologiích jde naproti tomu o „chůzí po minovém poli“, kde mohou při každém kroku veškeré naděje nenávratně explodovat. A právě kvůli tomu je rozdíl v investičním riziku tak ohromný. Je to jako rozdíl mezi návštěvou zoo a pobytem v divoké džungli.
„Pro klasické fondy se zpočátku jednalo o úplně absurdní investici, takže s námi nešly. Šla s námi ovšem řada privátních investorů, spousta chytrých lidí, kteří dokázali pochopit naše vědecké objevy a pokroky a kterým to dávalo navzdory bídným vyhlídkám smysl,“ vypravuje Martin Tolar mající podle vlastních slov už prakticky v ruce pilulku proti alzeheimerovi.
Mimochodem, do ALZ-801, jak se tabletka jmenuje, investovali i Češi. Většina chce zůstat v utajení, veřejně se k investici přihlásili Zbyněk Frolík, majitel společnosti Linet na nemocniční lůžka, a pražský právník Radek Pokorný, který vede advokátní kancelář Pokorný, Wagner & partneři. Na celkovém objemu investovaných peněz se Češi podílejí zhruba pěti procenty.
A pokud vše skutečně klapne, půjde zřejmě o nejlepší investici jejich života. „Náš lék může mít zhodnocení v řádu desítek miliard dolarů,“ tvrdí Martin Tolar.
Obecně to shrnuje Zdeněk Hostomský z ÚOCHB: „Právě proto, že do schválené výroby dojde jen mizivé procento testovaných látek, v ceně té úspěšné musí být zahrnuty i nezdařené projekty, ty se takto musí zaplatit.“
Postřeh přidává i viceprezident již zmiňovaného Gileadu, český virolog Tomáš Cihlář. A to v souvislosti s tím, že Gilead byl před pár lety kritizován za údajně předraženou pilulku proti žloutence typu C, která měla stát až tisíc dolarů.
„Má úloha ve firmě nespočívá v tom, abych mohl erudovaně mluvit o tvorbě cen. Ale v tomto případě se vzalo v úvahu, že když nebude virová hepatitida léčena a vyléčena, u pacienta pravděpodobně časem dojde k selhání jater,“ říká Cihlář.
Takový pacient bude následně potřebovat
transplantaci jater a Cihlář pokračuje: „Ta je finančně mnohem
náročnější, výdaje na pacienta dosahují více než půl
milionu dolarů. Pokud máte látku, díky které transplantaci
předejdete, velké množství peněz zdravotnickému systému
ušetříte. Tento faktor se částečně promítá i do ceny
takových látek, i když znovu upozorňuji, že nevím, jak přesně
se kalkulace dělají.“
A je tu ještě jeden aspekt, kterým se investice tohoto typu liší od všech ostatních. „Lidé, kteří do nás investovali, chtěli nějakým způsobem pomoci pacientům i společnosti,“ vypichuje ho Martin Tolar.
Altruisticky pomoci, rozšířit obzory lidského poznání, a ještě pohádkově vydělat – co může být lepšího? Jedno jistě: nenarazit na Elizabeth Holmes.
