Vývoj webu připomíná ranou historii Číny. Zemi jednou sjednocenou je potřeba rozdělit, ale jenom proto, aby mohla být opět sjednocena. Než se jeden model ustálí, vše se ještě párkrát zopakuje.
V případě internetu stál na počátku téměř perfektně decentralizovaný svět nepřehledných služeb a později chaotického webového rozhraní plného záplavy stránek s různou mírou kvality a relevance. Web, jak jej v roce 1989 představil sir Tim Berners-Lee, měl umožnit lidem být konzumenty i vydavateli obsahu zároveň – jenže se to příliš neosvědčilo.
S příchodem roku 2002 začíná nová éra. Druhá generace webu, které se kdysi říkalo web 2.0, chaos opět svázala a zkonsolidovala do předžvýkané podoby. Aplikace v prohlížečích vedly ke vzniku sociálních sítí a jejich občas až příliš chytré a příliš svévolné algoritmy pro skladbu obsahových streamů vytvářely bubliny umělé reality.
V tomhle vlastně sociální sítě opsaly kruh k televiznímu vysílání, utvářejícímu realitu starším ročníkům. Další technologičtí giganti, jako je Google nebo Apple, dnes představují prakticky jedinou vstupní bránu do světa internetu pro generaci, která pokládá výraz stolní počítač za sprosté slovo.
Pro většinu dnešních mladých je hlavní obrazovkou pro vstup na web mobil nebo tablet. Proč ne, je to velmi pohodlné, všichni máme přístup k množství obsahu zdarma a jedinou daní, kterou za to platíme, je ztráta soukromí a masivní sběr našich osobních dat. Zároveň ne všechno, co web 2.0 přinesl, bylo nutně špatné – sociální sítě například mohutně rozšířily dosavadní možnosti mezilidské interakce na internetu.
Třetí generace webu má nicméně vrátit internet k jeho kořenům. Termín Web3 se objevil již v roce 2014, kdy s jeho myšlenkou přišel spoluzakladatel Etherea Gavin Wood. Trvalo ale dalších šest let, než se stala populární.
Web3 by měl éru nadvlády velkých centralizovaných platforem opět ukončit a vrátit nás do sféry počátečního chaosu. Jeho největší proponenti jako investor Marc Andreessen sice ideu obhajují jinými slovy, ale povaha věci zůstává: Web3 nemá, podobně jako například další populární buzzword metaverzum, pevnou definici.
Je však nejčastěji spojován s fenoménem kryptoměn, chytrých kontraktů a decentralizovaných autonomních organizací. Předkládá vizi internetu, kde mají veškerá data svůj nezaměnitelný otisk na blockchainu, případně jsou tokenizována, ale hlavně neleží na centralizovaných platformách jako dnes.
Cíl je jediný: přesunout moc a takzvaný „agenda setting“, tedy prosazování vydavatelem preferovaných témat do veřejného prostoru, od několika málo globálních korporací zpět do rukou tvůrců obsahu.
Ano, stejná myšlenka tu byla nejen v počátcích internetu – jen byla převálcována následným vývojem.
Například decentralizované sociální sítě typu Diaspory, Mastodonu nebo třeba na blockchainu postaveném Steemitu to zkoušejí zas a znovu, ale široká veřejnost je tvrdošíjně ignoruje.
Decentralizované internetové domény nebo decentralizované jednotné přihlašování? Ani ty se zatím netěší velké popularitě a lidé dál s klidným svědomím svěřují jednotné přihlašování Googlu, Applu nebo Facebooku.
Proč se tedy dnes o Web3 tolik mluví? Je to populární buzzword, který má zvyšovat atraktivitu projektů – především z kryptoměnového prostoru – pro potenciální investory. Pokud by skutečně došlo k velkému internetovému zemětřesení a vliv by se začal přesouvat od současných platforem k těm decentralizovaným, byla by to úžasná příležitost k výdělku.
To si ostatně myslí i zakladatel a bývalý šéf Twitteru Jack Dorsey, který v prosinci prohlásil, že Web3 není nástrojem pro demokratizaci webu, nýbrž nástrojem pro spekulanty.
Jenže to by nějaké zemětřesení na internetu muselo nejprve nastat. Zatím po něm nikde není ani vidu ani slechu. To ostatně platí i pro samotný Web3, který se zatím ne a ne zhmotnit. Dokonce i mistr vizionářství a marketingu Elon Musk otevřeně prohlašuje, že koncept Web3 příliš nechápe a považuje celý humbuk okolo hlavně za mlácení prázdné slámy.
Dorsey také upozorňuje na zajímavý paradox: investoři sázejí na Web3 kvůli naději, že se z dnes malých kryptostartupů stanou jednou velké korporace vydělávající zajímavé peníze. Mělo by se to však stát pod hlavičkou nové podoby webu, který právě v područí velkých korporací být nemá?
Podobně problematické jsou i decentralizované autonomní organizace. Díky jejich tokenové povaze může mít každý uživatel svůj podíl a hlasovací právo. Jenže firmy k ziskům obyčejně nesměruje demokracie rozhodování, ale to, že si nejsilnější investoři navzdory ostatním prosadí svoji vizi, vedoucí – v lepším případě – k modelu, při kterém firma dlouhodobě vydělává.
Pro Web3 jsou tedy nejpravděpodobnější dva scénáře. V prvním, naznačeném například Elonem Muskem, nic jako Web3 nevznikne. V tom druhém, který připouští Dorsey, se časem vynoří noví titáni, využívající nástroje decentralizovaného blockchainu coby svou hlavní výhodu.
Schéma ale bude podobné, jako když nové velké platformy typu Uber či Airbnb ovládly svět sdílené ekonomiky. Nové společnosti rozhodně nebudou o nic lepší nebo decentralizovanější než ty stávající.
Není ostatně náhodou, že nejúspěšnější NFT tržiště dneška není žádná decentralizovaná aplikace, ale naopak centralizovaná a tradičním investičním kapitálem od počátku zajištěná komerční služba OpenSea.
