Od ruského útoku na Ukrajinu uběhlo více než čtrnáct dní. Během té doby do nejbližších sousedních států, Českou republiku nevyjímaje, uteklo z demokratické země před granáty a kulkami statisíce lidí a další jsou na cestě.
Vlna solidarity, kterou ruská agrese vyvolala, už odnesla Ukrajině na pomoc už téměř dvě miliardy korun. Ale také v lidech probudila řadu emocí, i negativních. „Bojím se, že jak bude konflikt pokračovat, tak si ty emoce začnou hledat cíl,“ říká uznávaný český psychiatr Tomáš Rektor.
I když válka neprobíhá přímo v naší zemi, přesto se nás všech nějak dotýká. Jak na nás působí?
Týká se nás velmi výrazně. Válka je kousek od nás, vlastně na hranicích bývalého Československa. A jak psychika může reagovat víme už díky pandemii. Je to obrovský stres, kdy jsme ne přímo v ohrožení života, ale kdy se najednou rozbije náš pocit bezpečí. Psychika to zezačátku odmítá přijmout naplno, někteří lidé říkají, že se cítí jako v mlze, mimo realitu, trochu jako ve snu.
Ale podíváme-li se na předchozí pandemickou epizodu, také jsme začínali obrovskou hektickou aktivitou, ze které byly potom propady do úzkostí, depresí. Ale v mezičase jsme viděli popírání toho, že vůbec nějaký covid existuje, hrdost na to, že v nemoc nevěříme. To byly jednotlivé obranné mechanismy, které psychika aktivovala a je velmi pravděpodobné, že se to stane i teď.
A do toho všeho budou samozřejmě vstupovat naše úzkosti z předchozí doby – to, že lidem není ekonomicky dobře. Teď se navíc situace ještě zhorší – drahá paliva, příliv uprchlíků, do toho se budou míchat dezinformace, které se naprosto nepochybně na té vlně také svezou.
A nemůže nám naopak ta zkušenost s covidem pomoci? Už přece víme, jak naše psychika na takovou zátěž reaguje?
Může nám to pomoci a může nám to uškodit, to bude individuální. Může nám to uškodit v tom, že jsme vyčerpaní, že naše psychické, fyzické i finanční rezervy jsou skutečně menší než před dvěma lety.
Pomoci nám může, že jsme se naučili zacházet s vlastní bezmocí, úzkostí, strachem, že jsme se naučili o sebe pečovat, naučili jsme se sportovat a dovednosti, které jsme získali během lockdownu můžeme teď využít. Akorát si na ně musíme zase vzpomenout.
Jenže jak lze bojovat s pocitem bezmoci, který teď někteří z nás máme? Mnozí se ptají, jak je možné, že ruskou agresi nikdo nezastaví?
Je důležité si uvědomit, že takový pocit bezmoci vůbec máme, protože člověk se s ním snaží bojovat často různými nevědomými mechanismy, třeba obrovskou hektickou aktivitou nebo tím, že se hádá se svým okolím. O těch velkých bolestech se dost často obtížně přemýšlí a mluví, člověk se raději pohádá se svým partnerem, než by procítil úzkost toho, co se děje.
A jak s tím zacházet? Uvědomit si pocity, nevyčítat si je, uvědomit si i to, že máme teď být právo naštvaní, vzteklí, občas euforičtí. Naše emocionalita je roztříštěná a emoce budou často přeskakovat mezi extrémy. Proto se je snažit v těch extrémech neudržovat.
Když mám pocit, že ze sebe vydávám příliš moc energie, protože se musím postarat úplně o všechny, tak se snažit vědomě zpomalit. Ve chvíli, kdy budu cítit velké naštvání, tak se snažit v tom příliš dlouho nezůstávat, příliš se v tom neutopit. My máme teď právo na hromadu negativních emocí a já se bojím jediné věci, že jak bude konflikt pokračovat, tak si budou emoce hledat svůj cíl.
A s tím souvisí i má další otázka. Kdy podle vás pomine ta vlna solidarity?
Ono už to začíná. Víc a víc začínáme slýchat informace, ať se Ukrajinci vrátí odkud přišli, a že vlastně nemají zase tak velké problémy. Taková reakce je naprosto očekávatelná. Na začátku se lidé dostanou do nějakého obranného módu, v rámci něhož jsou euforičtí. Jenže energie té euforie se vyčerpá a lidé trochu padnou. A uvidíme, jak moc padnou, jestli do mírnější deprese, nebo se opět rozvinou vlny všemožných konfliktů, uvidíme, co se s tím bude dít.
I premiér Petr Fiala zdůraznil, že lidé sem nepřicházejí z Ukrajiny za lepším životem, ale utíkají před tím, kdo jim ho chce zničit. Je potřeba zdůraznit, že to oni jsou oběti, že pro ně je to těžké. Museli opustit domovy, své nejbližší, rozdělit rodinu…
Měli bychom skutečně zkusit popřemýšlet, v jaké jsou ti lidé, kteří prchají ze své země, situaci. Zkusit si říci, jak já bych se na jejich místě choval. Dívat se na to, že to jsou lidé, kteří prošli a procházejí útrapami.
A zároveň si uvědomovat, že obranné mechanismy jsou v každé kultuře jiné, to znamená, že pro Ukrajinky je péče o sebe a o zevnějšek jeden ze základních obranných mechanismů. Náš obraz, že ta žena by měla přijít neupravená, což teď nejčastěji od některých lidí zaznívá, je úplně mylný.
A ještě by měla nejlépe přijít v roztrhaných teplákách a mít tlačítkový telefon. Přitom je třeba si uvědomit, že ti lidé žili předtím běžným životem, měli dobře placenou práci, hezký dům, jezdili na dovolenou, chodili do školy, kupovali si hezké oblečení…
Ano, to zaprvé a za druhé pro ně je povinnost dobře vypadat. Ukrajinka ví, že pokud se má postarat o rodinu, najít práci, bydlení, musí vypadat reprezentativně. To je tedy to, co bude dělat. A pro nás je to detail, který bychom měli znát. Bude to obrovská výzva pro naši vlastní morálnost ohledně závisti. Je to naprosto absurdní závidět někomu, kdo utekl před válkou, ale už teď závist ve společnosti bují.
Pro některé lidi, kteří jsou v nouzi, jsou uprchlíci takoví ti nevítaní bráškové. Argumentují, že stát by měl podporovat přece své lidi, tak proč to dává cizím. Teď jsme ve vyhrocených emocích, ale ty pominou během pár týdnů, a pak budou možná jiné vyhrocené emoce. Koukněte se na tu covidovou krizi, kdy nenávist ve společnosti byla obrovská.
Co může být naopak nejtěžší pro lidi, kteří k nám z Ukrajiny přicházejí. Jak právě jim pobyt tady můžeme ulehčit?
Nemám s nimi teď moc zkušenost, ale předpokládal bych, že těžká pro ně bude pasivita. Pro lidi, kteří utíkají před konfliktem, je těžké nic nedělat. Takže je velmi mylný obraz, že ti lidé sem přicházejí, aby parazitovali na našem sociálním systému, ne, ti lidé se chtějí zapojit, chtějí pracovat, chtějí, aby děti chodily do školy.
Představte si, že utečete před válkou do Francie. Co budete chtít udělat? Budete chtít vydělat nějaké peníze, abyste je mohla poslat domů, připravit prostor pro svoje děti. Takže pro tyto lidi bude dobré umožnit a nabídnout jim aktivitu a zároveň je v rámci té péče nevodit za ruku. Poskytnout jim základní zázemí, zeptat se, co potřebují, ale čím víc toho oni pro sebe zařídí sami, tím víc budou sebevědomější, tím se budou cítit hodnotněji.
Vidíte, a to je dalších z hlasů, který se teď ve společnosti stále častěji ozývá. Že konečně budeme mít levnou pracovní sílu.
Bohužel to jsou takové pohledy, jak toho můžeme využít, jak na tom, že jejich země byla zavlečená do války, parazitovat. Takže vidíme, že přichází levná pracovní síla nebo také spousta krásných mladých žen, které s námi rády budou namísto našich žen, které po nás neustále něco chtějí. I takové názory zaznívají. Ale takhle jednoduché to asi nebude.
Je nějaký recept, jak čelit všem těm děsivým zprávám z války, které se na nás tlačí ze všech stran?
Když konflit začal, lidé spadli do dvou módů. Někteří se snažili od informací odříznout, jiní se jimi naopak přehltili. Obecně platí, že ani jeden z extrémů není dobrý. Jsou lidé, ve kterých to vyvolává extrémní paniku, takže zprávy dost často nesledují a třeba se domluví s partnerem, že jim přetlumočí, co se na Ukrajině děje. A já doporučuji, nejít do extrémů, mít přehled, ale nebýt v tom nepřetržitě.
V krizi je potřeba dobře spát, to znamená ideální je, když se člověk nedívá na zprávy v mobilu v posteli a když si ty věci přečte dvě hodiny před spaním. Jednak v té posteli člověk zacyklí a pak ty zprávy nejsou neutrální. Když si pět minut před spaním přečtu o útoku na nemocnici, pravděpodobně nebudu dobře spát.
Spousta lidí má v této době tendenci vyčítat si, když si udělají něčím radost. Je jim hloupé vybírat si dovolenou, nebo na ni dokonce odjet a chlubit se třeba fotkami od moře. Co byste jim poradil?
Rozhodně si nevyčítat, když mám radost, ani to, že jedu na dovolenou. Už jen proto, že pokud se chci zapojit do toho, co se děje, tak musím vydržet ne další dva týdny, ale půl roku. Takže naopak je důležité vědomě o sebe pečovat, dělat si dobře.
Když je člověk ve stresu, má tendenci se víc zanedbávat, protože přece se musí postarat o ty ostatní. Ale to je omyl, naopak musí o sebe pečovat ještě víc, ale zdravým způsobem. Takže vědomě se snažit odstranit škodlivé návyky, kterými si ulevuji – obvykle to jde o sladké, alkohol, cigarety – a věnovat se těm, které jsou zdraví prospěšné, třeba sportovat nebo se setkávat s přáteli. Dělat toho víc dobrého pro sebe, než obvykle.
