Zatímco Evropa hledá únikovou cestu z pasti energetické závislosti na ruských fosilních zdrojích, v americkém Texasu se rozbíhá projekt, ohlašovaný jako další z vlajkových lodí energetické budoucnosti. Společnost Green Hydrogen International tam hodlá vybudovat jednu z největších továren na výrobu zeleného vodíku na světě.
Konečná vize projektu Hydrogen City počítá s produkcí přesahující 2,5 milionu tun ekologického vodíku vyrobeného pomocí elektrolýzy ze slunečné a větrné energie.
Klíčovou roli při výrobě a skladování suroviny budoucnosti hraje rozsáhlý komplex solných jeskyní v Piedras Pintas na jihu Texasu. Společnost v nich totiž plánuje vyhloubit na padesát vrtů, do kterých se napumpuje voda. Ta rozpustí sůl a z výsledného roztoku se následně získává vodík. Jeskyně navíc slouží jako ideální úložiště, které pomáhá k udržení vyrovnané distribuce vodíku.
Z podzemních skladišť bude vodík potrubím dál putovat do měst Corpus Christi a Brownsville a tam napájet vodíkové elektrárny. Firma počítá i s dalším zpracováním na zelený čpavek nebo na udržitelné letecké palivo. A mixem zeleného vodíku a oxidu uhličitého chce taky pohánět raketový program SpaceX v texaském Boca Chica.
Projekt je rozfázován do několika etap. Ta první by měla být hotová do čtyř let a zajistí výkon 20 gigawattů energie, finální kapacita by však měla vyšplhat až na trojnásobek. To texaské Hydrogen City aktuálně posouvá mezi nejambicióznější z vodíkových megaprojektů, které počítají s produkcí nad milion tun zeleného vodíku a výkonem nad 10 gigawattů energie.
Jen pro kontext – aktuálně největší elektrolyzér na světě, který teprve loni zprovoznila společnost Air Liquide Bécancour v kanadském Quebecu, má výkon tisíckrát nižší – pouze 20 megawattů.
Vodíková ekonomika je ovšem rychle rostoucí odvětví, které podle odhadů zmíněné Green Hydrogen International vyroste do roku 2050 na 2,5 bilionu dolarů ročně (60 bilionů korun). Do obrovského a potenciálně lukrativního sektoru tak naskakují další hráči a nové projekty se ohlašují na měsíční bázi.
V únoru 2021 ohlásilo konsorcium třiceti energetických hráčů své plány na panevropský projekt HyDeal Ambition, který by měl mít několik poboček po západní Evropě s celkovou kapacitou 3,6 milionu tun zeleného ročně a výkonem 67 gigawattů energie vyrobené elektrolýzou.
První etapa ve Španělku s výkonem do 10 gigawattů by se měla začít budovat ještě letos. Stejně jako továrna ve vodíkovém městě NEOM saúdského prince Muhammada bin Salmána. Tam se počítá s roční produkcí 2,3 miliony tun vodíku a 1,2 milionu tun ekologického čpavku ročně.
Ve vzdálenějším a neurčitějším výhledu jsou ohlášené ještě továrny v kazašských stepích (výkon 30 gigawattů), v Austrálii (50 gigawattů) nebo v Severní Mauretánii (asi 16 až 20 gigawattů).
Zelený vodík a Česko
První projekt na výrobu bezemisního vodíku by se měl brzy rozjet i v Česku. Stojí za ním skupina Solar Global Vítězslava Skopala, která plánuje vodík vyrábět pomocí solární elektrárny na střeše vlastní centrály. „Výrobu spustíme v druhé polovině roku,“ upřesňuje situaci Skopal.
Výrobní kapacita je nicméně proti výše zmiňovaným mega projektům zanedbatelná – pouhých 100 kilogramů zeleného vodíku denně, tedy 36 tisíc kilo za rok s výkonem elektrolyzéru na úrovni jednoho megawattu.
„Využívat jej bude zejména naše vlastní flotila vodíkových vozů, které nakoupíme. Chceme odblokovat patovou situaci slepice nebo vejce a nastartovat lokální trh,“ zdůrazňuje Skopal, který budoucnost vodíku vidí v nákladní či veřejné dopravě, ale hlavně v dlouhodobé akumulaci vodíku – ta se postará o vyšší stabilitu energie z obnovitelných zdrojů.
Na následující roky má Solar Global připravené ještě další dva projekty na výrobu zeleného vodíku – proti pilotu se u každého počítá se čtyřnásobnou kapacitou. Díky dotacím z Inovačního fondu EU je podle Skopala jejich návratnost osm let.
Právě vysoká cena zeleného vodíku bývá označovaná za hlavní bariéru jeho masového využití. Zatímco výroba takzvaného šedého, vysoko emisního vodíku stojí podle studie analytiků z PwC mezi jedním a dvěma eury za kilogram, zelený vodík vyjde většinou na čtyři až osm eur. Zatím tak není bez dotací konkurenceschopný.
Podle PwC by ale do roku 2030 měly náklady na potřebné výrobní technologie klesnout zhruba o třetinu až polovinu. Zelený vodík se stane výhodnějším a tím poroste i jeho spotřeba. „Výzvou pro všechny bude tyto trendy předvídat a včas na ně zareagovat,“ uvádí Jan Brázda, expert na udržitelnost a partner PwC.
Výrobu zeleného vodíku za použití elektřiny z obnovitelných zdrojů plánují v Česku i další velcí hráči: petrochemický holding Orlen Unipetrol nebo ČEZ a oba zároveň investují do budování chybějící infrastruktury.
Zatímco polostátní energetický gigant má ve spolupráci s kraji a městy v Česku a na Slovensku rozpracovaných dvanáct projektů příměstské dopravy, kde ČEZ zajistil výrobu vodíku pomocí fotovoltaiky, Orlen Unipetrol buduje síť s plnicími stojany na zelený vodík. Do roku 2030 by jich mělo být po celé České republice osmadvacet a na Slovensku šestadvacet. Mimo to šéf skupiny Tomasz Wiatrak do budoucna sází také na jaderné minielektrárny.
