K uctění památky Madeleine Albright odemykáme archivní rozhovor, který poskytla Forbesu v listopadu 2012. Text přinášíme v původní podobě.
Madeleine Albright je podle nás nejvlivnější Češkou. Zvítězila v prvním ročníku našeho žebříčku 50 nejvlivnějších žen Česka. Ptáte se proč? Žádná jiná žena nebyla v novodobé historii na tak významné pozici, žádná jiná nemá dnes takový globální vliv jako ona.
Matka tří dcer a první žena v historii USA, která se stala ministryní zahraničí, by chtěla více žen na rozhodovacích pozicích. „Musíte si ale vzájemně pomáhat a nebát se zvednout hlas,“ radí Albright v exkluzivním rozhovoru ženám, které by chtěly prorazit výš.
Jsou podle vás ženy spravedlivě zastoupeny v byznysu, v politice, na rozhodovacích pozicích?
Nejsou, nejsme. V populaci tvoří ženy obvykle polovinu nebo i víc než polovinu obyvatel. Když se podíváte na jejich zastoupení na rozhodovacích pozicích, tak to spravedlivé určitě není. Ani tady v Americe. Před čtyřmi lety podepsal prezident Obama zákon, equal pay, equal work, který má zajistit, aby ženy dostávaly za stejnou práci stejnou mzdu jako muži. A to se stalo teprve v roce 2009!
Proč tomu tak je, že ženy nejsou zastoupeny spravedlivě?
Víte co, ptám se na to samé. A upřímně nevím proč. Na začátku historie to bylo tak, že muži honili někde oběd a ženy zůstávaly doma. To se samozřejmě změnilo, ale dneska se možná muži bojí, že jim ženy vezmou práci, protože jí není dost. Ale fakt nevím, proč je to vlastně tak těžké, aby se ženy víc prosadily.
Často si spousta lidí myslí, že je to chyba mužských, že ženy nejsou ve vysokých pozicích. Ale je to i chyba žen. Některé z těch, co jsou nahoře, se chovají jako královny matky a žárlí a nechtějí, aby tam byly jiné ženy. A ženské se ještě vzájemně pomlouvají a řeší, proč ta nebo ta není raději doma s dětmi, nebo obráceně, proč radši nepracuje…
Já mám na to speciální pořekadlo: V pekle je určitě zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají jiným ženám. Tak si na to dejte pozor, ženy. Ženy si prostě musí pomáhat. I proto je váš žebříček dobrý, ať je vidět, když ženy mají úspěch.
Co se s tím dá podle vás dělat?
Lidé si často myslí, že když je jedna žena na nějaké top pozici, v představenstvu, že to v rámci firmy stačí. Jedna to ale nespasí. Muži i ženy musí pochopit, že žen je potřeba víc, a pomoct tomu. V některých zemích, třeba ve Skandinávii, jsou kvóty. Takhle to v Americe nemáme, ale samo se to taky neudělá. Musí na to být nějaký plán, aby se to zlepšilo.
Jsou podle vás kvóty správné řešení? Pomohly by?
V Americe slovo kvóty nemáme rádi. To my tady neděláme. Vím, že v Evropské unii o tom mluví komisařka Reddingová a že by chtěla, aby to dělaly všechny země unie. Na začátku devadesátých let jsem dělala průzkum po celé Evropě, hlavně v komunistických zemích. A v něm vyšlo, že ženy chtěly být doma a nechtělo se jim pracovat, aby měly normální život.
To mě tenkrát překvapilo, prostě každý to nevidí stejně. I proto nechci kvóty. Ale myslím si, že společnost je celkově stabilnější, když jsou ženy víc zařazené do rozhodování.
Přineslo by to světu, firmám víc? Proč?
Myslím, že ano. Ženy pracují hrozně pilně. Máme všechny možné vlastnosti a dovednosti, které mužům chybí. Jisté je, že nejlépe to funguje, když jsou tam ženy i muži, když je to namíchané. Nechci moc generalizovat, ale ženy mají třeba větší pochopení pro to, co se děje tam dole, na těch nižších stupních, mají lepší sociální cítění. Větší lidskost.
Vy jste byla první ministryní zahraničí v historii Spojených států a nejvýše postavenou političkou, to už je ale patnáct let. Jak se od té doby postavení žen v rozhodovacích pozicích změnilo?
Moje vnučka, když jí bylo sedm, se vždycky ptala: Co je na tom tak zázračného, že je babička Mary ministryně zahraničí? Vždyť tuhle práci přece dělají jenom holky, ne? No, v jejím životě je to pravda (po Madeleine Albright nastoupila Condoleeza Rice a potom Hillary Clinton – pozn. red.). Takže věci se mění, máme víc senátorek, guvernérek, byznysmenek, ale v Americe rozhodně nejsme nejdál – jsou země, kde mají prezidentku.
U nás zatím ne. My v Americe chceme být vždycky číslo jedna, ale v tomhle nejsme. Chodí za mnou ženy, dívky a říkají mi, že to, že jsem se stala ministryní zahraničí, byla pro ně motivace. Protože zápasí s tím „skleněným stropem“, přes který se nemohou dostat nahoru.
Měla jste vy osobně problémy s tím, když jste byla první žena na takovém postu?
No, ze začátku si lidi myslí, že tohle přece ženská vůbec nemůže dělat! Cizí ministři se s ní přece nebudou bavit! Bylo to naopak, ti cizí mě prostě brali jednoduše jako United States. Víc problémů jsem měla tady doma. Mně trvalo hrozně dlouho se dostat nahoru. Byla jsem matka, vozila děti autem do školy. Pracovala jsem pro jednoho senátora v týmu, vařila jsem mu i kafe a oni si říkali, jak to, že se zrovna ona dostala tak vysoko. Nebylo to ani pro ně lehké.
Předtím jste pracovala jako americká velvyslankyně při OSN. A tam jste založila alternativní „G7“. Co to bylo?
To byla taková legrace. Když jsem tam v únoru 1993 přišla, tak jsem asistentům řekla, aby pozvali všechny ženy ke mně na oběd. Bylo tam tenkrát 183 zemí a čekala jsem, že přijde spousta lidí. Ale dorazilo jen šest jiných žen, třeba z Kazachstánu, Lichtenštejnska, Trinidadu a Tobaga, Jamajky.
Říkaly jsme si G7 a vzájemně si pomáhaly. To ostatní velvyslance dost iritovalo a já jim říkala, jestli chcete rychlou odpověď třeba z Jamajky, pošlete sem za vás ženu, my se domlouváme rychle.
Vy jste byla v různých organizacích, které ženy v politice podporují. Má smysl vymýšlet speciální organizace pro jejich podporu?
Určitě to smysl má. Existuje třeba organizace, která podporuje ženy kandidátky ve volbách. Protože jim se hůř shání peníze. Ale jsem tak trochu na vážkách. Učím a učila jsem na Georgetown University a tam jsem nechtěla mít speciální ženský program. Lidi se prostě musí naučit pracovat spolu dohromady.
Co byste ženám, které se chtějí víc prosadit, poradila? Existuje něco, co musí bezpodmínečně vědět?
Ženy musí být stoprocentně připravené na to, co chtějí dělat. Perfektní vzdělání, musí být lépe připravené než muži. Na světě je spousta míst pro muže, kteří jsou průměrní. Ale není žádné místo pro průměrné ženy. Musí prostě víc pracovat. Musí být nejlepší.
Jak to vidíte na svých dcerách, jak se s tímhle problémem popraly?
Mám tři, jak víte. Ony byly připravené. Jedna je soudkyní, druhá viceprezidentkou Export-Import Bank, třetí je advokátka a vede nadaci pro pomoc zneužívaným dětem. Všechny tři jsou v tomhle smyslu úspěšné. Všechny jsou také vdané a mají dvě děti. Jsem na ně moc pyšná, zařídily si to tak, aby mohly dělat všechno, co chtějí.
Svého času měly nejlepší příklad na světě, že to jde…
Jo, makaly jsme na tom. Vždycky jsem jim říkala, že člověk je na světě, aby pomáhal a aby udělal něco pořádného.
Jaké by to bylo, kdyby svět řídily jenom ženy?
Ne, ne, pro to bych nebyla! Svět dělá zajímavým to, že spolupracují muži a ženy dohromady. Já vždycky říkám těm, které by to chtěly, že asi zapomínají, jaké to bylo mezi holkama na střední…
Nevím, jestli to funguje i v Česku, ale tady se tomu lidi smějou a je to docela vtipný odstrašující příklad. Víte, ženy se často, když jsou na nějakém mítinku, stydí něco říct, bojí se, že by to mohlo být blbé, a raději neřeknou nic. A najednou to samé řekne nějaký chlap a je to strašně chytré.
Proto radím svým studentům, že se během mítinků musí naučit vystoupit, mít silný hlas a odvahu ten mítink přerušit. Nezvedejte ruku, prostě si stoupněte a řekněte, co chcete. Jinak vás neuslyší.
