Tento muž se už téměř tři dekády pohybuje mezi největšími transakcemi v Česku, stará se o miliardové dealy, zastupuje české i zahraniční investory. A i když jméno Davida Koláčka na žádné z mramorových tabulí nad vchodem advokátní kanceláře nenajdete, všude jinde je ho plno. Právník se teď pro Forbes rozpovídal o tom, co dělá dobrého právníka, o umění vyjednávat i odvaze podstupovat rizika.
Praha, Nové Město. V kancelářské budově v Jungmannově ulici zrovna třicítka právníků prominentní advokátní kanceláře Clifford Chance pečlivě pročítá spisy, připravuje podání, poklidně klepe do klávesnic.
Ticho úhledně navržených prostor prolomí až energický smích. Ten smích je vizitka, předzvěst grand entrance charismatického právníka, který spolu s dalšími třemi společníky pražský tým advokátů vede.
Muž, který stál za prodejem Agrobanky americké bance GE Capital nebo akvizicí Sazky a dodnes zastupuje největší mezinárodní korporace, odpovídá všemu, jen ne stereotypnímu obrazu konzervativního právníka. A stejně tak jeho kariéra nebyla průměrná.
Zmíněný prodej Agrobanky například dokončoval ještě před svými třicetinami, partnerem jedné z nejvýraznějších právních firem na světě se stal před čtyřicítkou. „Měl jsem prostě štěstí na dobu, ve které jsem začínal,“ směje se David Koláček.
Tenhle právník je zábavný. A vůbec se nebojí sám ze sebe si udělat legraci. „Na práva jsem se dal hlavně proto, abych se vyhnul matematice,“ odpovídá mi pobaveně na dotaz, co ho vedlo k tomu, dát se na dráhu advokacie. „No, věděl jsem, že jsem spíš na humanitní obory, tak jsem šel nakonec na práva,“ vzpomíná.
Po studiu na pražských právech dostal dnes ostřílený advokát stipendium na Northwestern University v Chicagu, v Americe později zůstal a rok pracoval pro newyorskou pobočku jedné z největších mezinárodních kanceláří.
V polovině devadesátých let se vrátil do Česka, kde se toho tehdy pro právníky hodně dělo: privatizace, příchody západních investorů. Koláček se navíc perfektně domluvil anglicky, což v té době u nás zvládl málokdo. „To byla samozřejmě výhoda, dneska už bych tím nikoho neohromil,“ směje se právník.
Co je na práci právníka nejlepší?
Pro mě jsou to dvě věci. Jednak je to neustálá práce s lidmi, a to mě baví. Jednak je to permanentní intelektuální challenge. Když má člověk možnost dělat ve velké kanceláři, jako je ta naše, tak se v naprosté většině případů setkává s velmi chytrými lidmi, ať už v týmu, s klienty, nebo u protistrany. s klienty.
Naše klientela totiž nejsou laici, jsou to mimořádně sofistikovaní lidé, kteří se v právu orientují, znají svůj byznys, a kladou tak dobré, často náročné otázky. A to mě naplňuje, že i po třiceti letech, co právo dělám, mám pořád nějaký prostor pro rozvoj.
Vyjednávání je mimochodem schopnost, kterou u vašeho jména zmiňují nejrůznější právnická ocenění často. Je to něco, bez čeho advokacii dělat nejde?
Vidíte, to je legrační, že to někde psali. Stoprocentně, bez toho to nejde, alespoň ne v oboru práva, který dělám já. U negociací je hrozně důležitá empatie a schopnost naslouchat. Snažím se proto řídit jednoduchou zásadou: ber smrtelně vážně klienta, za kterého kopeš, ale v žádném případě neber vážně sám sebe. Chce to vlastně upozadit svoje ego.
Nesvádí k tomu tak trochu právnická profese, k vysokému egu?
To víte, že jo! Spousta právníků se ráda předvádí. Z pohledu klienta je to ale to nejhorší, co můžete udělat. Když si takzvaně honíte vlastní triko, lehce se vám může stát, že zapomenete, co je vlastně zájmem klienta.
