Dvanáct let vymýšlel sklář Jiří Šín, jak tavit sklo v uzavřené formě. A dokáže to jako jediný na planetě. Své síly spojil s předním českým výtvarníkem a sochařem Ronym Pleslem a pro italské Biennale Arte vytvořili unikátní plastiku, díky které představí jedinečnou technologii světu.
Ten dům nelze minout. Obložený červenými a bílými cihlami je na jedné z hlavních ulic v Bělé pod Bezdězem jediný. A jedinečné jsou i věci, které vznikají uvnitř. Právě tady se celý rok rodila instalace sochaře a výtvarníka Ronyho Plesla pro letošní 59. ročník Mezinárodního bienále výtvarného umění v italských Benátkách, kde bude mít díky němu zastoupení české umění. V historii teprve podruhé.
Ve dveřích rozlehlého domu, kde kdysi míval jeho děda kovárnu, stojí Jiří Šín. Musí sklánět hlavu, jinak by se do nich nevešel. Kdo si někdy představoval, jak by měl vypadat sklář, tak přesně takhle. Chlap jak hora mi se svými dvěma metry a šibalským úsměvem podává ruku a pevně stiskne.
„Tak pojďte dál a pozor, kam šlapete,“ varuje, když kolem něj procházím dovnitř. Za dveřmi, kde by host čekal útulnou chodbu, leží na ponku obrovský kus zeleného skla, o kousek dál v místnosti pak na zemi sádrové formy a naproti nim stojí dvě velké pece. Jedna otevřená a prázdná, druhá zavřená. Co v ní je, se nedozvím, otvírat se nesmí, jinak by se její obsah zničil.
Právě pece jsou pro řemeslo Jiřího Šína tím, čím je pro Golema šém. Bez nich by nikdy sklu nevdechl život. A stejně jako rabi Löw si je i on sám postavil. Byla by ale mýlka představovat si ho, jak stojí s píšťalou v ruce a v žáru ohně vyfoukává rozličné tvary. Na rozdíl od svých sklářských kolegů v huti, on sklo taví a výsledek své práce vidí až za několik měsíců. Kromě talentu tak musí ovládat ještě jednu vlastnost. Trpělivost.
