Čechů, kteří kvůli vysokým cenám energií vypínají elektrické i plynové kotle, stále přibývá. Pokud by ovšem došlo k utažení kohoutků plynovodů z Ruska, problémy se zásobením by na rozdíl od průmyslu neměli. O to je situace horší, že mnoho českých firem je na něm doslova životně závislých.
„Zemní plyn je jednou ze základních energetických surovin nejen pro naše provozy, ale pro řadu dalších strategických podniků evropské ekonomiky,“ zní například ze skupiny Agrofert patřící do svěřenského fondu miliardáře Andreje Babiše.
Část tuzemských firem se zkrátka bez plynu neobejde. Zato české domácnosti, zdá se, plynem šetří už teď. Podle aktuálních dat společnosti Amper Meteo, patřící do skupiny Amper energetického podnikatele Jana Palaščáka, spotřeba plynu v Česku klesla v dubnu v meziročním porovnání až o čtvrtinu. A i když ji očistíme o vlivy počasí, činil pokles více než sedmnáct procent. V lednu to přitom bylo „pouhých“ pět procent.
„Jelikož v průmyslu bývá spotřeba plynu poměrně stálá, je zřejmé, že za většinou tohoto rozdílu jsou úspory ve vytápění, které jsou motivovány skokovým zdražováním energií,“ uvedl k tomu analytik Amper Meteo Kamil Rajdl.
Ceny plynu společně s elektřinou rostou od podzimu loňského roku a dnes se megawatthodina plynu s dodáním pro příští rok pohybuje nad 85 eury, což je v meziročním porovnání téměř pětinásobek a na něm se drží dlouhodobě.
I po už několika vlnách zdražování energií se proto dají očekávat další navýšení cen, která budou rozdíl mezi současnou (zafixovanou) cenou a cenou takzvaných future kontraktů snižovat. O této tvrdé realitě se už přesvědčily například klienti Bohemia Energy, kteří spadli do režimu DPI a kupovali přes zimu energie za aktuální cenu.
Trend omezování spotřeby plynu potvrzují i data Energetického regulačního úřadu, i když to na první pohled vůbec nevypadá. Podle nich totiž Česko loni propálilo v kotlích meziročně o 8,5 procenta více plynu než předloni, tedy 9,4 miliardy metrů krychlových. Ovšem zatímco spotřeba v prvním pololetí meziročně vzrostla o téměř o pětinu, v druhém pololetí už klesala o více než dvě procenta.
Výše zmíněný komentář analytika Kamila Rajdla o průmyslu je důležitý i v kontextu hrozby utažení plynových kohoutků ze strany Ruska, jelikož Česko je na něm závislé z 99 procent a nemáme k němu okamžité alternativy, o čemž se podrobněji dočtete v aktuálním květnovém vydání Forbesu.
Pomoci by nám musely ostatní státy Evropské unie, a i tak bychom se nevyhnuli aktivaci takzvaných havarijních regulačních stupňů, dle kterých by docházelo k povinnému omezování spotřeby plynu a také samotných dodávek dle energetické náročnosti konkrétních provozů.
Zatímco domácnosti by se v této situaci omezení dodávek bát nemusely, průmyslové podniky s velkým odběrem energie mimo těch strategických ano.
Navíc spotřeba plynu byla loni v Česku tažena zejména průmyslem (v rámci dekarbonizace hlavně navýšením výroby elektřiny z plynu) a u domácností se naopak snižovala. Svědčí o tom i fakt, že loni přes osm tisíc domácností odhlásilo u svých distributorů plynové přípojky.
Přitom stopka plynu by byla pro mnoho velkých firem likvidační. Musely by uzavřít své provozy. Forbes se snažil u českých úřadů zjistit tvrdá data o tom, které průmyslové podniky patří k největším odběratelům plynu v Česku. Konkrétní odpovědi se mu nedostalo.
„Ministerstvo průmyslu a obchodu těmito údaji nedisponuje,“ odpověděla například mluvčí Miluše Trefancová. Provozovatel distribuční plynové soustavy v Česku Gasnet má sice přehled o tocích neviditelné komodity, ovšem stejně jako samotní distributoři, například ČEZ nebo Innogy, v rámci obchodního tajemství konkrétní čísla nezveřejňuje.
Alespoň malé vodítko mohou poskytnout oficiální data ERÚ, podle kterých čtyřicet procent roční spotřeby zemního plynu v Česku připadá na těžký průmysl, jako jsou ocelárny, vápenky, sklárny nebo i cihlárny.
„Výroba cihel nejen v ČR je na plynu absolutně závislá. Na přelomu století došlo k plynofikaci cihlářských pecí z původních většinou mazutových,“ říká generální ředitel cihlářské skupiny Heluz Group Jan Smola, která ročně spotřebuje desítky milionů krychlových plynu.
„Technologicky a ekonomicky není ani možné udržet výrobu v nějakém omezeném režimu. Pokud by došlo ke snížení dodávek plynu o třetinu a více, budeme muset přistoupit k odstavení pecí a tím i zastavení celé výroby,“ obává se Smola.
„Vedle těchto provozů jde hlavně o výrobce hnojiv, výrobce plastů nebo rafinerie,“ dodává k tomu energetický expert Jiří Gavor. Konkrétně rafinerie však mají tu výhodu, že patří do kritické infrastruktury státu, a tak by se jich krácení a omezování dodávek týkalo až v nejvyšších regulačních stupních.
„Máme připraveny scénáře na různé situace tak, abychom zajistili kontinuitu výroby a dodávek pohonných hmot pro český trh,“ uvádí mluvčí Unipetrolu Pavel Kaidl, do jehož skupiny patří například litvínovská nebo kralupská rafinerie.
U výrobců plastů, jako je kralupský Synthos Kaučuk nebo Fatra Napajedla, a také u výrobců hnojiv ale tato jistota není. Plyn je přitom také kritickou podmínkou fungování těchto provozů.
„Plyn tvoří přibližně devadesát procent variabilních nákladů výrobců minerálních hnojiv a hnojiva jsou klíčová pro dostatečnou produkci zemědělských plodin. Bez hnojiv by zemědělci nedokázali vypěstovat dostatek potravin, aby nasytili obyvatelstvo,“ uvádí Pavel Heřmanský z Agrofertu.
Do Babišova koncernu patří i největší výrobce hnojiv v Česku Lovochemie. Ten ale dle Heřmanského nevyrábí hnojiva z plynu, ale zejména ze čpavku dodávaného jako vedlejší ropný produkt Unipetrolem. Plyn pro produkci hnojiv využívá společnost hlavně ve svých zahraničních závodech v Německu a na Slovensku.
Pokud by tedy došlo na černý scénář omezování a krácení dodávek, velkoodběratelé by museli zavírat svou výrobu, což by se kromě růstu nezaměstnanosti a vysokých cen produktů odrazilo i na poklesu české ekonomiky.
Dle březnového vyjádření guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka by přitom růst ekonomiky měl letos klesnout na nulu. A to v případě, že do země poteče plyn. Bez něho bychom tak mohli očekávat propad do hlubší recese a staglface.
