Jeho spolužáci sbírají úspěchy v největších světových bankách, konzultačních společnostech „velké čtyřky“ i v Silicon Valley. Jan Straka, který náleží do úzkého klubu českých absolventů Harvardu, se však vydal úplně jinou cestou. Na jejím konci může být Česko, které si přejí všichni – chytřejší, sebevědomější i bohatší.
„Jedním z důvodů, proč jsme došli tak daleko a jsme úspěšní, je to, že nám někteří z nejúspěšnějších českých byznysmenů dávali skvělý feedback, koučovali nás, mentorovali nás,“ popisuje třicátník Straka.
Někdejší člen výběru Forbesu 30 pod 30 stojí za jednou z nejoceňovanějších neziskovek Česka za poslední dobu. Organizace Učitel naživo akcentuje vzdělávání pedagogů a za měřítko toho, jak se jí to daří, lze považovat seznam dárců, kteří ji podporují. Tomáš Čupr, Ondřej Bartoš, Ondřej Fryc, Dušan Šenkypl, Pavel Mucha, Václav Dejčmar… Samé těžké váhy. A to nejsou zdaleka všichni.
Co úspěšné byznysmeny přitahuje? Vize, kterou Straka a další naformulovali. Nejde jen o to, že vzdělání je na prvním místě – ale že prioritou v rámci takového konceptu jsou lidé, učitelé a ředitelé. „Přístupu, kdy je člověk na prvním místě, rozumějí,“ říká Straka o jednáních s českými miliardáři.
Učitel naživo a jeho další projekt Ředitel naživo jsou tak financovány téměř kompletně ze soukromých zdrojů. A vyplatí se jim držet palce, stejně jako těm nejinovativnějším z českých firem. Think tank IDEA při CERGE-EI ve studii z roku 2019 spočítal, že investice do zkvalitnění práce učitelů mohou v horizontu osmdesáti let vygenerovat rozdíl v HDP až 54 bilionů korun. Ano, bilionů.
„Vzdělání a jeho kvalita jsou ekonomická témata. Ne proto, že jde o peníze, ale proto, že ve školách sedí každý den 1,5 milionu lidí, kteří budou, nebo nebudou platnými členy společnosti. Budou, nebo nebudou zakládat prosperující a inovativní firmy. Budou, nebo nebudou dobrými zaměstnanci takových firem,“ říká Straka ve velkém rozhovoru pro Forbes. „A také budou, nebo nebudou schopni spolupracovat, kriticky myslet, uvažovat v souvislostech.“
Lehce provokativní otázka: Když toto víme, proč nejsou podobné věci dávno naše priorita?
Takový je svět, ve kterém žijeme. Valí se toho na nás strašně moc, a proto existujeme my. Když jsem přemýšlel nad rozhovorem pro Forbes, došel jsem k tomu, že naše ambice modernizovat české vzdělávání se zaměřením na lidi je nakonec příběhem českých ekonomických elit, které na sebe berou větší zodpovědnost za to, jak bude Česko vypadat.
Spousta takových lidí se k naší misi přidává, abychom byli schopni investovat do budoucnosti. Abychom neřešili jen krátkodobé, parciální věci, ale zaměřili jsme se na priority.
Jak moc na to slyší byznysová špička země?
Z mého pohledu čím dál víc. Vidíme novou generaci lidí, která je ochotná investovat do lidí, jako jsem já, do naší organizace i do spousty podobných, které řeší Česko jako celek. Řada z nich je ostatně podepsaná pod deklarací volající po druhé ekonomické transformaci.
Jednou z věcí, která nás čeká a kterou odhalil covid a v něčem opět odhaluje i Ukrajina, je to, že státní aparát často reaguje pomalu a suplují ho neziskovky. Čím dál víc proto vidíme, že jsme stále nedokončili ani první transformaci státu. Mě hodně frustruje, jak je neefektivní. Relativně hodně peněz vybíráme na daních, ale kvalita služeb, které dostáváme, je nízká. To se vynořuje jak ve školství, tak ve zdravotnictví i jinde. Ostatně u nás v žertu říkáváme, že by se nám výhledově hodil i Úředník naživo.
V čem jste s podnikatelskou elitou zajedno?
Vidím uvědomění si toho, že prosperující byznysy potřebují společnost, která je demokratická, otevřená, investuje do lidí a do vzdělávání. My říkáme, že naše message je radikálně-konzervativní. Konzervativní v tom, že alfou a omegou ve školství jsou lidé, učitelé a ředitelé. Radikální v tom, že ač nám tohle všechno přijde očividné, často se z našeho pohledu neřeší priority, spíš marginálie.
Teď se třeba zase veřejnou debatou prohnala otázka druhých cizích jazyků na školách. Hrozně zajímavé téma, sám jsem studoval osm jazyků a mám je rád, ale není to až tak důležité.
Naši dárci si toto uvědomují a jsou ochotni dávat svůj čas, mluvit o tom v médiích, vložit do toho peníze své či svých firem. Chtějí podporovat dlouhodobé věci.
Co jsou ony kritické priority?
Z našeho pohledu je alfou a omegou kvalita státní správy. Podle spousty výzkumů prosperita společnosti souvisí s kvalitou veřejných institucí. Ve školství je pak klíčové si říct, že vzdělávání je o lidech. Děti, dospívající a studenti vysokých škol něco potřebují, aby mohli rozvíjet svůj potenciál a uplatnit se ve společnosti – a učitelé jim to mají dávat.
Český vzdělávací systém se evolučně vyvinul kolem nařízení a institucí 19. století, ale nikdo nedělá to, čemu se v byznysu říká design thinking, customer-centric thinking. Bavíme se s dárci a vidíme, jak staví svoje byznysy: neustále řeší, co chce zákazník, pořád o něm a o jeho potřebách přemýšlejí. My ve školství ale nepřemýšlíme o tom, že naším zákazníkem jsou děti, které budou spoluurčovat budoucnost této země. Kolem toho bychom to měli stavět.
Proč v tom Učitel naživo hraje významnou roli?
Naše přidaná hodnota je zejména v tom, že učitelům a ředitelům dáváme nástroje na to, aby dokázali děti učit směrem ke všem kompetencím, o kterých se bavíme. Jsme přesyceni tím, jak učit kritické myšlení, mediální gramotnost, komunikaci a všechno další – my učitelům pomáháme se v tom zorientovat.
Kombinujeme to, aby byli schopní se sami nadále učit, protože učitelství i ředitelství je ostatně leadership. Dáváme jim kontakt s tím nejlepším, co tady dokážete najít, jsme hodně praktičtí a vytváříme komunitu, v níž se mohou zlepšovat.
Znakem dnešní doby je přehlcenost množstvím věcí a problémů, které se na nás valí. Učitelé každý den řeší spoustu nových situací, které nikdy nezažili, zejména covid toho byl důkazem – a zároveň se na vás valí značné množství řešení. Dostáváte nabídky různých metod, kurzů, které se různě překrývají, do toho máte svá očekávání a je hrozně těžké se v tom vyznat. My přinášíme nikoli návod, ale směřování, za který konec provázků začít tahat, aby se vám ještě víc nezauzlovaly, ale naopak jste je rozpletli a mohli se posouvat dál.
Díky čemu nacházíte správná řešení?
Zaprvé jsme si identifikovali problém, který chceme řešit. Můžete přijít a udělat s ředitelem workshop na právo, na evropské fondy, o minimalizaci šikany. To je všechno skvělé, ale když jsme dávali dohromady Ředitele naživo, bavili jsme se s lidmi z terénu a okamžitě jako největší problém vytanul fakt, že jsou strašně přetížení.
Začali jsme proto řešit, jak jim uvolnit ruce, což je druhá část odpovědi. Pracujeme s lidmi, kteří dělají tuto práci někdy i desítky let a jsou v komunitě naprosto nezpochybnitelnými lídry. Naučili se, jak si ruce uvolnit – a mohou to předat dál.
Jak důležitý je vůbec plat učitelů?
Ve školství platí, že abychom vybudovali systém, na který budeme hrdí a bude nás posouvat dopředu, potřebujeme spoustu podmínek nutných, nikoli postačujících. Platy učitelů jsou nutná, nikoli dostačující věc.
Je potřeba dát ke cti minulé vládě, že plnila slib, aby se platy dostaly na 130 procent průměrné mzdy. Teď je to v návrhu novely zákona o pedagogických pracovnících a je otázkou, jestli to projde.
Podle informací od ředitelů to pomohlo, pro mnoho lidí v momentu kariérních rozhodnutí může být práce učitele nyní zajímavější. Rozhodně to ale není samospasitelné.
Kdo vám pomáhá vaše plány uskutečňovat?
Jsme téměř stoprocentně financovaní ze soukromých zdrojů. Sice máme nějaké příjmy ze školného, ale většinu financují filantropové a nadace. Hodně to souvisí s tím, co děláme – když chcete inovovat, pohybovat se rychle a vytvářet něco nového, dělá se to z veřejných peněz strašně těžko.
Byznysmeni mají větší tah na branku?
Pořád platí, že byznysy máme v Česku různé a že filantropů by mohlo – myslím, že dokonce mělo – být daleko víc. Řada lidí dál jede pouze v mindsetu potřebuju vydělat, makám na tom a zbytek neřeším.
Ale trend je pozitivní, za poslední rok neprojde snad měsíc bez oznámení velkých věcí. Nám nedávno nadace RSJ přislíbila podporu na deset let a vyrostli jsme díky velkorysé podpoře Nadace České spořitelny. Do toho vidíte obrovskou Nadaci rodiny Vlčkových, bratrů Wałachových… Proti nedávné minulosti je to velký posun.
Zároveň chtějí podnikatelé jistě vidět výsledky. Jsou netrpěliví?
Zrovna teď jsme s jedním z našich dárců řešili Učitele naživo a horizont prvních větších změn je zhruba pět let. Moc se na to netvářil a říkal mi: To je krásnej pitch, to v byznysu fakt chcete slyšet. Pět let je ale opravdu určité minimum, abychom byli schopní říct, že se něco ujalo a mělo to dopad.
Jak těžké to je nejen pro dárce, ale i pro vás?
Tématu vzdělávání se věnuju deset let a vidím, že tlak na rychlé výsledky je často kontraproduktivní. My se nakonec motáme v kruhu. Pořád zakládáme nové projekty, dokola pořádáme konference, které konečně vyřeší jednou pro vždy problém českého školství… Ale vlastně nikdy nakonec pořádně nezačneme.
My začali před šesti lety a prošli jsme si, jak se říká, údolím smrti, kdy jsme všichni včetně našich podporovatelů pochybovali. Ale i díky tomu jsme došli sem.
Další věcí je, že teprve teď jako společnost dorůstáme k tomu, abychom tyto problémy byli schopní řešit, neboť je do nich konečně soukromý sektor připravený investovat svůj kapitál. Stát je zasekaný, dostal se do určité paralýzy a sám si zevnitř nepomůže. Impulz musí přijít zvenku. Až teď se začíná objevovat kritická masa lidí, kteří jsou ochotni tomu dávat svůj čas, pozornost a peníze. V tomhle směru jsem optimista. Vidíme, že to jde, ale v rukou to mají právě i tito úspěšní a bohatí lidé.
Chtěli by změnu rychleji?
Jestliže po zhruba pěti letech začínáme vidět dopady naší práce, je to skvělé, protože v Česku je spousta věcí, o kterých zuřivě debatujeme třicet let, ale pořád se vlečou. Zároveň spousta našich filantropů dokázala své byznysy škálovat tak, že se každý půlrok či rok zdvojnásobovaly. Proto jsou naše rozhovory vždycky zajímavé a férové, někdy ale také tvrdé.
Miliardář Martin Vohánka a bankéř Tomáš Salomon pro Forbes nedávno líčili, že chtějí neziskovkám vašeho kalibru vahou svých funkcí a renomé pomoci vlamovat se do důležitých dveří. Jak moc je to pro vás podstatné?
Krátká odpověď: Je to kriticky důležité. Delší odpovědí by bylo, že ve funkční společnosti potřebujete spoustu různých aktérů. Učitel naživo je neziskovka, která si dala za cíl nabízet příklady dobré praxe a investovat do rozvoje kapacit lidí, ale rozhodně sami nezachráníme vzdělávací systém. Ten bohužel nemohou zachránit ani Martin Vohánka s Tomášem Salomonem, kterých si velmi vážím.
Nakonec je to o tom, že budeme potřebovat i kvalitní státní správu a všichni aktéři se musí shodnout, že chtějí tahat stejným směrem. Zrovna s Martinem i Tomášem poměrně intenzivně komunikujeme, konzultují s námi mnoho věcí. Taková spolupráce je za mě užitečná.
Je standardem, že absolvent Harvardu skončí v neziskovce?
V Americe určitě ano. Myslím si, že součástí společnosti je i profesionální neziskový sektor, to je ostatně důvod, proč jsem se do něj vydal. Nakonec jde o to, jak budeme jako země distribuovat náš kapitál – nejen finanční, ale i lidský. Pokud veškerý lidský kapitán budeme mít ve firmách, ani ony nakonec nebudou tak prosperovat. Je potřeba, aby byl i v neziskovém sektoru, a hlavně ve státní správě.
Nasměroval vás Harvard k takovéto cestě?
Myslím, že mě v tom škola fakt postrčila, v části univerzity totiž zněl silný étos: Jsme tady proto, abychom vytvářeli nějaké veřejné dobro. Když se potkáváme se spolužáky, pořád mi to dává zrcadlo a nastavuje laťku, jak by věci mohly vypadat, i třeba z pohledu filantropie. V Americe stále funguje jinak a ukazuje, co by jednou mohlo být i v Česku.
Napadá vás někdy, že na finální tvář společnosti nakonec můžete vy a Učitel naživo mít klidně větší vliv než kapitáni průmyslu či IT miliardáři? Školství je klíč k úspěchu…
To podle mě není užitečné srovnávání, protože nás dostává do soutěžní mentality, která už od určitého momentu pro společnost nefunguje. Jsme tady všichni společně. Potřebujeme, aby všechny sektory fungovaly a všechny ze sebe vydávaly to nejlepší.
Já bych chtěl, abychom se shodli, že chceme zemi, kde je nám všem dobře, kde se dobře žije, kde sledujeme hodnoty, které jsme tu opakovaně zmiňovali. Na to potřebujeme bazální funkčnost všech sektorů.
Když budeme mít sebelepší byznys, neziskový sektor a univerzity, ale politici se nás rozhodnou odvést na nějakou totálně autoritářskou cestu, budeme stejně všichni namydlení. Stejně tak ve chvíli, když tu nebudou lidi, kteří by byli ochotní stavět byznysy s ohromnou přidanou hodnotou, inovovat, expandovat do zahraničí a přinášet sem zpět kapitál, což se konečně děje.
Takže jakýsi harvardský balanc. Jeden pracuje v Silicon Valley, další v neziskovce a je to tak v pořádku…
A navzájem se inspirujeme a děláme chytřejšími. Jedním z důvodů, proč jsme došli tak daleko, je skvělý feedback od některých z nejúspěšnějších českých byznysmenů. Není mezi námi hráz a mě to hodně posouvá dál a doufám, že to platí i pro naše dárce. Potkáváme se nad určitou vizí a každý se k ní snaží přispět nejlépe, jak ve svém kontextu umíme.
