V potrhaném pracovním tričku se Richard Kanta směje, že často vypadá jako bezdomovec. Jeho žena se směje s ním, jenže vizáže nejsou vitráže. Těmi firma Skloart manželů Kantových ozdobila karlovarský Pupp, rezidenci saúdskoarabského premiéra či hlavní newyorské nádraží.
Strom a pod ním parta rozjívených dětí.
„Že na něj nevylezeš?“
„Vylezu!“
„Nevylezeš!“
„Vylezu!“
Hop! Pár hbitých pohybů v pár rychlých vteřinách a drobná dívka se na ty, kteří ji hecovali, vítězoslavně kření z koruny. Platí však, neříkej hop, dokud nepřeskočíš, respektive dokud neslezeš ze stromu.
„Nahoru to Jitce šlo, dolů už ne, takže jsme jí museli pomáhat,“ vzpomíná pobaveně Richard Kanta na historku starou několik desítek let, jejíž hlavní hrdinkou byla spolužačka ze základní školy v Lubenci na Karlovarsku.
Richard nemohl tušit, že ze stromu zachraňuje svou budoucí ženu, s níž bude mít dva syny a společnou firmu Skloart, zabývající se unikátními vitrážemi, jež propouštějí magické světlo do interiérů v mnoha koutech světa.
To vůbec nejmagičtější patrně proniká do gotického kostela v Libyni, od něhož manželé na poslední chvíli odvrátili zkázu. Vitráže jsou ze své podstaty křehké, vztah těch dvou je naopak velmi pevný. Jinak by jejich firma neexistovala a z kostela by zbyly bezútěšné ruiny.
Na rozdíl od křehkosti koresponduje s příběhem manželského páru barevnost skel, která jsou do vitráží spojována. Aby se spojil osud těch dvou a vyústil v manželství i v podnikání s obratem zhruba deset milionů korun ročně, bylo třeba překlenout roky od základky do dospělosti, ta pro oba přišla v porevolučních letech.
Richard vystudoval strojní vysokou, odbyl si vojnu a začal ve fabrice v Lubenci, kde se vypracoval na šéfa technologie. Jitka se stačila poprvé vdát a zase rozvést, rezignovat na učitelské povolání, vrátit se k rodičům a začít si zatím spíš amatérsky hrát s vitrážovou technikou Tiffany, která pomocí skla a měděné fólie vytváří dekorativní předměty. Materiál jí poskytl otec, protože se ho zbavovala továrna, kde pracoval.
