V parnech posledních dní se i pohled na jeho fotografie jeví jako dobrá strategie: Wim Hof, to jsou přece kupy sněhu, ledové rampouchy a otužování. Jenže v Česku jde k ledu spíše vnímání tohoto svérázného nizozemského otužilce.
„Nepotřebujeme nemocnice. Nepotřebujeme farmaceutický průmysl. Já jsem tu jen proto, že jsem nikdy žádnou školu nedokončil,“ hlásal z hlavní stage letošního ročníku festivalu Colours of Ostrava. A dojem z Hofova výstupu stále nevychladnul.
Ostatně i na tiskové konferenci zvonila pozoruhodná slova. „Musíme přenést autonomii na lidi samotné, aby kontrolovali záněty a nechali deprese odejít. Dejte lidem sílu a oni už nebudou na nikom závislí. Lidem s rakovinou, kteří za mnou přišli, se za týden zdesetinásobilo množství bílých krvinek,“ sypal ze sebe neověřitelná tvrzení.
Kdo je tenhle chlap zač? Hof představuje úspěšnou kombinaci spiritualismu, cíleně vybraných vědeckých poznatků a fungujícího byznysmodelu. Úspěšnou bez jakékoli ironie – podle listu The Times nejmenovaná britská firma nabídla Hofovi za hodinovou přednášku padesát tisíc liber, v přepočtu zhruba 1,5 milionu korun.
Budiž, jsou to jejich peníze. Horší je, že vystoupení na Colours obnažilo vše, co Hof káže už roky. A nejde o nahotu tělesnou. Hof léta tvrdí, že člověk je schopen zázraků, že síla tělesné energie je nekonečná. A na této své filozofii pak staví nehorázná prohlášení, že si sami můžete vyléčit rakovinu či autoimunitní choroby typu roztroušené sklerózy.
Zázraky nejsou nikdy vyloučeny – ale dějí se zřídka a nepředvídatelně, proto se jim říká zázraky. Na opačné straně spektra jsou lidé, které Hofovy metody stály život. Sám sice upozorňuje, že extrémní otužování není určeno lidem s kardiovaskulárním onemocněním, ale taková slova těžko obměkčí horské služby, zachraňující Hofem inspirované otužilce.
Před ostravským publikem se Wim Hof dostal do rauše a navenek uhlazené ledy pukly. Ven se vyvalila čistá esence Hofova učení. Nebral v úvahu, jak odlišní jsou jednotliví lidé, jejich fyzické i mentální predispozice. V souladu se svým jménem prostě kázal: Wim, co je dobré… Nemocnice, školy? K čemu to?!
Podrobný rozbor jeho myšlenek nabízí na svém webu například Institut moderní výživy. Problém není v samotné metodě, otužování je ostatně praktika daleko starší než sám Hof – potíž je v rostoucím ezohumbuku a přestřelených tvrzeních, co taková metoda podle Hofa svede.
„Jsem hluboce přesvědčen, že jako lidstvo stojíme před velmi potřebnou změnou paradigmatu,“ uvedl v reakci na kritický komentář Daniela Konráda z Aktuálně.cz.
„Jsem silně přesvědčen, že na školách by se nemělo vyučovat pouze poznání, nýbrž stejnou měrou také základní životní schopnosti, konkrétně to, jak se stát šťastným, silným a zdravým. Způsoby, jak toho dosáhnout, existují. A my je musíme ovládnout již v raném věku,“ uvádí v reakci publikované na čtenářském blogu výše uvedeného serveru.
V psaném projevu se ledové hrany zase obrušují. Hof se vrací ke kombinaci, která ryzím pragmatikům pořád čpí ezoterikou, ale pro další může skýtat v jednotlivostech vcelku inspirativní podněty. Na Colours ovšem Hof nic neuhlazoval, jen držel rampouch obžaloby namířený vůči oblíbeným cílům.
Hof nevěří politice, farmaceutickému průmyslu, vzdělávacímu systému. „Je jen otázkou času, než věda dojde k rozumu. K selskému rozumu,“ prohlásil například v podivuhodné konstrukci.
„Máme tu spirituální pandemii depresí a zmatení. V posledních letech vidíme, že vlády nic nevědí. Když se o to nepostarají vlády, musím to udělat sám. To jsou pořád jen léky, léky, léky… Všichni se rodíme se všemi nutnými prostředky k tomu, abychom byli šťastní, silní a zdraví,“ kázal.
Jak je snadné nechat kousek ledu rozpustit v dlani, ještě snazší by bylo chytat Hofa za slovo a rozpouštět podobné argumenty. Otužilcovy mantry například těžko uchlácholí ty, kdo se narodí s fyzickým či mentálním poškozením.
„Nepotřebuji kostel, mešitu ani chrám. Toto je můj chrám,“ ukazoval Hof na svoje tělo a opět se vrátil k jádru své víry, učení i byznysu. „ Otužování je prevence, která v každém dítěti vyvolá pocit sebevědomí, že je pánem nad svým tělem i myslí.“
Lidí, pronášejících podobná slova, je ve zmatečném jedenadvacátém století spousta – a daleko horších. V tom ale chladné přijetí na jednom z největších festivalů Česka nespočívá. Hof se především na pódiu nijak zvlášť nesnažil o to, aby hledal průnik „starého“, rozuměj v jeho očích špatného světa, s tím „novým“, rozuměj lepším. S jeho světem.
Já jsem Wim. Já wim. A vy poslouchejte. Vy, zdravotní sestry a bratři drcení přesčasy v nejtěžších covidových měsících…
V časech, kdy by svět potřeboval zkombinovat to nejlepší ze zdánlivě protichůdných metodik, Hof zahodil šanci být pomyslným svorníkem. Možná jím však nikdy být nechtěl.
I v tom ostatně spočívá úspěch podobných kazatelů: přesvědčují jen dávno přesvědčené, pomrkávají na „svůj tým“ a velkopansky se ušklíbají těm, kteří v jejich očích dosud „neprohlédli“. Je to tak o dost snazší – a publikum věrnější.
