Sportovně už dosáhl na maximum, víc než olympijské zlato jeho disciplína nenabízí. Jenže pak mu začal další, jiný a v lecčem složitější závod. „Bylo pro mě hodně náročné najít balanc mezi tím, abych byl doma s malými syny a manželkou, kteří mě potřebují, nebo zkusil vydělat trochu víc, což se rodině v budoucnu vrátí,“ popisuje Jiří Prskavec.
Mimořádně úspěšný vodní slalomář náleží mezi tváře našeho letošního výběru 30 pod 30, který sdružuje talentované Češky a Čechy napříč obory.
A tento měsíc Forbes pravidelně zveřejňuje žebříček nejlépe vydělávajících tuzemských sportovců. V něm byste ale Prskavce hledali marně. „Vodní slalom o milionech rozhodně není,“ usmívá se v tropický letní den, kdy hladina kanálu v pražské Troji skýtá příjemné ochlazení.
Před rokem se
zařadil mezi olympijské vítěze z Tokia, splnil si svůj dětský
sen. Co se ale dělo dál? „Podle mě je pro sportovce velmi těžké
správně volit mezi vrcholovým sportem, rodinou a finanční
sférou, tedy možností si vydělat nějaké peníze navíc. Věřím,
že mně se to relativně povedlo,“ říká.
Oproti fotbalistům, hokejistům či tenistům, kteří ostatně tvoří spolu se dvěma basketbalisty celý žebříček nejlépe placených sportovců dle Forbesu, totiž pro Prskavce zlatá medaile z olympiády znamenala jedinečnou příležitost zaopatřit rodinu, kterou si nemohl nechat ujít.
V jakém smyslu? Co ve vodním slalomu odlišuje reprezentanta a olympijského vítěze?
Pokud závodíte na této úrovni, v pohodě se sportem uživíte a máte možnost ho dělat naplno, tak jako já. Ale víceméně si z něj nic neodnesete, pokud nežijete extrémně skromně. Máme měsíční plat, ale ve vyšším věku se vám nechce bydlet na ubytovně, chcete nájem, svoje bydlení.
Takže peníze od sponzorů ve vaší disciplíně hrají velkou roli. Kolik stojí vaše sezona?
Kolem milionu korun, jedeme to relativně lowcostově. Hlavní akce roku, tedy soustředění v dějišti největších závodů a závody samotné, máme zajištěné od svazu. Na hlavní přípravu letíme do zimní destinace: tradiční a pravděpodobně nejdražší, už kvůli letu, byla Austrálie, nicméně kvůli covidu to nešlo, hranice byly zavřené. Další jsou Spojené arabské emiráty nebo jako letos ostrov Réunion.
Co ve vašem podání znamená lowcost?
Že si pronajmeme apartmán, jezdíme nakupovat do obchodu a vaříme si. Fungujeme prostě jako doma. Ono upřímně, být dva měsíce v hotelu není cesta, jak normálně fungovat a žít, to už je na hlavu. Takových soustředění je víc, proto to celkově vyjde na jednoho závodníka třeba na milion korun.
Na druhou stranu, já jsem pod vysokoškolským sportovním centrem a pod svazem, takže peníze se mi na to poskládají, v tomto mám sezonu hrazenou – v tom je náš sport paradoxně oproti jiným hrozně levný.
Co tedy platíte vy?
Rodinu, aby se mnou mohla cestovat na soustředění, což je pro mě důležité. To jde samozřejmě z mých osobních peněz. To, co mám navíc od sponzorů, mi zůstává.
Proto pro vás bylo důležité „prodat“ úspěch z Tokia. Šlo o příležitost získat další prostředky, na které byste jinak nedosáhl. Bylo to náročné?
Bylo těžké najít balanc mezi tímto a rodinou (Jiří Prskavec má dva malé syny, pozn. redakce), den není nafukovací, člověk mezi tím musel dobře plavat. Měl jsem výhodu, že už jsem si to jednou v menším měřítku prožil, po Riu, kde jsem získal bronz. Už jsem věděl, co obnáší medaile z olympiády. Ale také jsem věděl, že toho bude víc.
Jak program olympijského šampiona vypadal?
Měl jsem dny, kdy jsem skoro nebyl doma, jel od rána do večera. Ale i volno, kdy jsem v podstatě vypnul telefon a nic nepřijímal. Po Tokiu jsem dokázal všechno přehodit na svého manažera Martina Müllera, já osobně jsem žádné akce nepotvrzoval, což se nám osvědčilo.
Dřív se nám to tříštilo, teď jsem i známým říkal: Ano, klidně, ale nejdřív musíte na manažera, ten má můj kalendář a ví, kdy můžu a kdy ne. Tím pádem jsme to dokázali poskládat.
Takže jsem měl i
chvíle, kdy jsem byl jenom doma a nemusel permanentně řešit
telefonáty a maily, mohl jsem si užít kluků. Na dovolené jsem to
odfiltroval úplně. Bylo to náročné období, doma dvě malé
děti…
A jeden olympijský vítěz…
Přesně! A člověk chce vidět u dětí posuny, první krůčky, to, jak se začínají převalovat. Nechtěl jsem o to přijít. S Jiříčkem jsme byli celou dobu spolu, tehdy jsem byl v přípravě, kdy mám aktivit naopak hodně málo a snažím se být stoprocentně v tréninku a v pevném režimu. Jiřík v tom vyrůstal, s Marečkem jsme to zvládli, byla to nakonec skoro přesně půlroční zátěž.
V čem byla tahle zátěž pro vás tolik jiná?
Ono se to nezdá, ale od osmnácti let žijete v pevně daném režimu vrcholového sportovce – kdy vstát, kdy spát, přesné časy tréninků. Já v tom jel dobrých deset let. A najednou přijde fáze, kdy večer kouknete do kalendáře a vidíte, že druhý den vám akce začínají od šesti ráno a končí v osm večer. Moje tělo nebylo na takovou nepravidelnost stavěné. Hrozně jsem se zase těšil na fyzickou aktivitu, kdy bude tělo unavené a bude se mi dobře spát. I proto to pro mě bylo náročné.
Řešil jste víc sponzorské, nebo mediální povinnosti?
Jedno s druhým. Když člověk vyhraje olympiádu, média vás samozřejmě chtějí hodně, nabídky dostávám přes manažera a on je poskládá do kalendáře. Pak jsou jednání s novými partnery. U mých osobních sponzorů si zakládáme na tom, že nehledáme miliony, ale osobní vztah. To, aby značky a lidé, kteří za nimi stojí, byli přátelští. Je to o vztahu mezi námi a chceme dlouhodobou spolupráci.
Nepřicházíte tím o někoho?
Ke mně to takto sedí. Nechci jezdit za někoho, kdo mi dá nabídku na rok a řekne: Ale musíš vyhrát. Mám rád lidi, co mi věří v dlouhodobém horizontu. Voláme si, dneska je to už víc na přátelské bázi, jsou to lidé mně blízcí, strašně si toho vážím. Značek, které mě podporovaly a vytáhly nahoru ještě v době, kdy jsem žádnou medaili z olympiády neměl, se nechci vzdát.
Odmítáte kvůli tomu jiné?
Něco jsme odmítali, protože se nám to nezdálo lidsky. Párkrát jsem dilema měl, ale většinou ne. Upřímně, já nejsem člověk, který potřebuje k životu hodně. Jsem rád, co mi sport dal a dává – už teď mi dal daleko víc, než jsem kdy čekal.
Můj sen vždycky byl pořídit si pěkný domeček za Prahou, což se mi splnilo, finance mám zhruba na to, že se dům dokončí. Bylo by hezké se i zajistit částečně do budoucna, ale nepotřebuju desítky milionů. A upřímně, ani nevím, jestli to jde z našeho sportu získat. (úsměv) Vždycky to bylo spíš o tom, že mě sport baví a dělám to, co mám rád. Že se to spojilo s prací a finančním zajištěním, je jen bonus.
A ono hledání sponzorů?
Držím si dlouhodobé vazby, věřím, že mě ty značky mají rády a nemám potřebu chodit jinam. Sponzoruje mě Havex Auto, potažmo Škoda. Ve chvíli, kdy by přišel dejme tomu Mercedes, tedy daleko luxusnější vůz, bych pravděpodobně stejně odmítl, protože ta spolupráce je natolik silná a vazba na lidi, kteří ve firmě pracují, natolik velká, že by se mi těžko kývalo na něco jiného.
Uniqa si mě vytáhla v roce 2015, to znamená ještě před mojí první olympiádou. Dokonce ještě předtím, než jsem na ni byl vůbec nominovaný. Pan generální ředitel Žáček si mě nejvíc získal větou – Jirko, i kdyby sis to nevyjel, my ti věříme dlouhodobě, spolupráce neskončí. To hodně charakterizuje značky, které se mnou jsou. Sportovec si strašně váží toho, když nepřichází tlak shora ve chvílích, kdy ho nejmíň potřebujete.
Nejsou příliš osobní vztahu pak na překážku při jednáních o navyšování smluv?
Samozřejmě, že čím víc úspěchů přijde, tím víc cítíte, že byste mohli dostat víc. Na druhou stranu, já rozhodně nejsem typ, který by si o to dokázal říct – myslím, že je správné, že na to mám člověka. Mediální akce a další věci si nějakým způsobem upravuju, co se ale týká finančního spektra, nechávám to čistě na manažerovi. Nemám zkušenosti, abych byl schopen o penězích jednat. Nechávám to na úsudku někoho, kdo ty zkušenosti má.
Český sport zná případy, kdy se olympijští šampioni stali celebritami a udělali kariéry v úplně jiných oborech, třeba Aleš Valenta, Roman Šebrle. Jiní velcí vítězové dnes už tolik známí nejsou. Jak na to nahlížíte?
Pokud se někdo stane olympijským vítězem, chce to zpeněžit a udělat ze sebe celebritu, dokáže to – ale musí si za tím tvrdě jít. Jak Aleš, tak Roman sport ukončili relativně brzo po velkém úspěchu, vydali se víc marketingovou cestou a já vůbec neříkám, že je to špatně, naopak. Za mě jim patří obdiv, že dokázali změnit kariéru sportovce a vytěžit z toho maximum.
Dneska cesta vede
hodně přes sociální sítě, v tom je taky potřeba se vzdělávat,
zlepšovat, ale pak malinko musí ustoupit cesta vrcholového
sportovce. Za mě obojí moc spojit nejde. To by člověk musel být
tak strašně dobrý a globálně známý a vyhrávat zlatých z
olympiády mnohem víc, že se dostane do úplně jiného povědomí
veřejnosti a nemusí na tom až tak pracovat z marketingového
pohledu.
Vás sociální sítě baví?
Nebaví, dokonce bych řekl, že jsem v tom velký flink. Dokud jsem neměl rodinu, tak jsem docela aktivní byl, ale ono je to s postupem času pořád stejné. Píšete podobné věci, závody se točí dokola, popisujete svoje pocity, musíte komunikovat s fanoušky. Já mám dodneška o hodně radši osobní kontakt, radši se s někým potkám, než abychom si hodinu volali. Sítě jsou proto pro mě trochu neosobní cesta a relativně těžká věc.
Vím, že je to důležité a snažím se, aby moje sítě nebyly mrtvé. Zároveň si chci pořád zakládat na tom, že jsem hlavně vrcholový sportovec. Beru jako výhodu, že můžu jít do obchoďáku a každých pět metrů mě nikdo nezastaví, což je dáno i vzrůstem, jsem menší a trochu líp zapadnu.
Ne jako jiný olympijský vítěz a váš velký kamarád, judista Lukáš Krpálek…
Ten to má opravdu těžké, už si nemůže jen tak někam zajít. Strašně si vážím toho, že pořád můžu žít normální život. Nejsem z těch, co by byli rádi středem pozornosti na každém kroku.
Přemýšlíte už, co dělat po sportu?
Určitě. Moc rád bych se věnoval trenérství, hodně mě láká. Nicméně čím víc jsem toho ve sportu dokázal, tím se víc bojím, jestli budu schopen být dobrým trenérem, abych neměl přehnané nároky na svoje závodníky a sport jim nezkazil.
Není až tolik lidí, co by byli schopní být tak zapálení jako já. Je důležité si uvědomit, že někdo si svoji cestu třeba hledá delší dobu a musíte mu dát prostor. Pokud bych hrál jen na to, jak jsem to dělal já, co jsem dokázal a trénoval podle své osobní zkušenosti, nemusí to fungovat.
A kdyby to nefungovalo?
Další možnost je mentální koučing, mentální stránka výkonu mě za ty roky zajímá čím dál víc. Bylo by potřeba si doplnit vzdělání, zatím to mám spíš jako samouk, ale i to je jedna z cest. V neposlední řadě mě baví tvořit, práce rukama.
Dokážu si představit, že bych chodil trénovat dětičky u nás v Brandýse a dělal něco úplně jiného, třeba manuální práci se dřevem. Věřím, že sport mi přinese aspoň nějaký finanční polštář, abych měl trochu času se rozkoukat a zjistit, co mě baví.
Dá se těmito možnostmi podle vás uživit?
.
Trenérství je z toho určitě nejméně lukrativní záležitost, ale zase nemusíte trénovat jen v Česku. Šikovnej truhlář, ten je na tom nejlíp. (úsměv) My v tuto chvíli ale opravdu žijeme z mého platu a rodičovské manželky – všechny peníze, které dostanu navíc od partnerů, jsou na extra účtu a doděláváme za ně dům. Nejsou určené na režii, na běžný život.
Za mě je hodně důležité, abychom si nezvykli na standard, který pak nebude možný. To si moc dobře uvědomuju – neberu miliony, co by mě zabezpečily do konce života, je potřeba investovat do budoucnosti, abychom pak mohli normálně žít za dva průměrné platy a nemuseli se starat o to, jestli máme na nájem.
Jsou pro vás v tomto směru důležité příklady sportovců, kteří život po kariéře naopak nezvládli?
Je to hlavně díky rodičům. Když jsem byl malý, můžu celkem klidně říct, že jsme byli chudí, ale naši si svojí prací a skromností dokázali koupit dům v Praze a dneska se mají velice dobře. Přitom nikdy nevydělávali obrovské peníze, maminka pracovala jako masérka a fyzioterapeutka, táta je trenér vodního slalomu – a stejně to dokázali.
Můj přístup tak pramení od nich, naučili mě to. Sice vidíte příklady sportovců, kteří vydělali miliony a dokázali je utratit, ale u nás to opravdu o milionech není. Samotný sport nás učí tomu, že je potřeba se připravit na to, co přijde.