Kdyby
měla jednou mít Karolína Erbanová v domovském
Vrchlabí
sochu, musela
by být z bronzu. Sportovkyně
má unikátní sbírku bronzových medailí ze dvou odlišných
sportů: v rychlobruslení byla dvakrát
třetí
na
mistrovství
světa a
jednou na olympijských hrách 2018, od
neděle drží
bronz
i ze světového šampionátu v ledním hokeji.
Erbanová byla členkou týmu, který na nedávném turnaji v Dánsku získal pro český ženský hokej historicky první medaili z mistrovství světa. Její výjimečný příběh navíc gradují dramatické okolnosti, za nichž se přechod mladé ženy od jednoho sportu ke druhému odehrál.
Když konec s rychlobruslením oznámila, dopadala na ni sprcha vášnivých komentářů, její duši však naplnil klid. Vědomě nedávala rozhovory, jedno vydané prohlášení o konci kariéry stačilo, i tak se do vzduchu zvedl prach spekulací.
Kolem sebe slyšela hlasy, že třeba vše ještě přehodnotí, jenže ona věděla, jak moc se tyhle úsudky pletou: „Neprobudila jsem se jednoho rána a řekla ‚končím‘. Zrálo to ve mně, jako když kape voda na beton. Bylo to nejtěžší období mého života, ale když jsem konec oznámila a vypuklo haló, já už měla drama za sebou. Mnohé to tehdy překvapilo, já byla se vším srovnaná.“
O tom, jak bruslila rychle, mluvila Karolína Erbanová pro letošní vydání tištěného Forbesu pomalu. Rozvážnou řečí, která jí umožňovala hledat správná slova, popisovala konec rychlobruslařské kariéry, nikoli té sportovní.
Jakmile hovořila o hokeji, její řeč samovolně zrychlila. Jako
by se jí víc rozbušilo srdce. Možná to souvisí s tím, že
hokej byl, jak tvrdí, její prvotní sportovní láska.
Aby se k ní mohla vrátit, musela dát nejprve sbohem té předchozí. Tedy rychlobruslení. „Právě zisk olympijské medaile mi dovolil takhle přemýšlet. Úspěch byl jasný cíl a dřela jsem kvůli němu velmi tvrdě, takže po jeho dosažení nepřišlo žádné unáhlené rozhodnutí. Už jsem v sobě neměla naivitu sedmnáctileté začínající holky, která to všem natře, už jsem neměla pocit nesmrtelnosti,“ líčila Erbanová.
A pokračovala: „Měla jsem šrámy na těle i na duši a po bronzu jsem udělala chladnou kalkulaci. Na jednu stranu dala pro, na druhou proti a výsledek byl jednoznačný. Proto když se strhl po mém oznámení povyk, já věděla‚ že jsem nic nepřepískla. Dodnes svého rozhodnutí nelituji a nikdy litovat nebudu.“
Triumfální olympiáda byla pro tenkrát ještě rychlobruslařku Karolínu třetí v pořadí a po té druhé, v Soči 2014, se rozhodla opustit Česko, kde jí nevyhovovaly tréninkové metody ani lidský mindset.
Sama se dvěma taškami, bez sponzorů a ještě bez té nejvyšší výkonnosti se vydala do Nizozemska a těsně po olympijském bronzu zhodnotila cestu tak, že na ní bylo víc slz než smíchu. Medaile však přinesla pohádkový konec této cesty, pocit zadostiučinění, že utrpení mělo smysl. Přineslo konec a… Nový začátek.
Už bývalá rychlobruslařka koketovala s dráhovou cyklistikou a
rychle naskočila do florbalu, kde si přetrhla křížový vaz, což
zpětně bere jako znamení osudu. Pak zavolala první sportovní
láska. Erbanová začínala ve Vrchlabí s hokejem, od něj přeběhla
k rychlobruslení, nyní se vydala opačnou trasou.
V hokeji jí ještě těsně unikla letošní olympiáda, kterou pomohla v kvalifikačních bitvách vybojovat. Nyní se ale už těší ze světového bronzu a mluví o splněném snu.
V kariéře zůstala Erbanová u ledu a na bruslích, ale jinak… „Rychlobruslení vás logicky cpe do individualismu, do zdravé sobeckosti, kdežto v hokeji vyhrává tým. Tlak je rozložen na víc lidí. V hokeji je uvolněná atmosféra, prostor pro smích, a jelikož já jsem nervák, tohle mi dost vyhovuje.“
I
proto nyní
nadšeně přiznává:
„Týmové
oslavy jsem si užila víc než
ty individuální.
Energie,
když jsme s holkama přilítly do šatny, byla
obrovská, bylo
to něco
úžasného.“
Při
těchto
slovech měla
na krku medaili. Netřeba zdůrazňovat, z jakého kovu.
