První ročník Signal Festivalu se v Praze konal v roce 2013. Tehdy ho navštívilo přes čtvrt milionu lidí a festival světla a současného digitálního umění se okamžitě stal jednou z nejoblíbenějších pražských akcí.
Letos, od 13. do 16. října, čeká Signal Festival jubilejní desátý ročník, který se nese v duchu bilancování a oslavy ročníků předchozích. Od roku 2013 festival navštívilo přes tři miliony diváků a na výrobu uměleckých děl šlo více než šestapadesát milionů korun.
A bilancuje také zakladatel a šéf festivalu Martin Pošta. „Je takový, jaký jsme si ho na začátku vysnili,“ říká optimisticky Pošta, který se ale především v uplynulých pár letech musel vypořádávat s různými překážkami v podobě pandemie nebo kompletně zrušeného ročníku.
Šéf Signal Festivalu Martin Pošta. Foto Jan Zima
Máte před sebou jubilejní desátý ročník Signal Festivalu. Když jeho poslední ročníky srovnáte s tím úplně prvním, je to velká změna?
Měli jsme to štěstí, že jsme začali chytře. Věděli jsme, že nemůžeme budgetově konkurovat velkým zahraničním festivalům tohoto typu, takže jsme se soustředili hlavně na výběr umělců, kteří v tom roce 2013 byli těmi, kdo objevuje hranice možného v digitálním umění.
A díky tomu, že jsme si od začátku vybudovali takový profil a takové renomé, dokázali jsme postupně lákat zajímavá jména. Samozřejmě to byla na začátku úplně jiná disciplína, protože vysvětlit někomu, co je Signal Festival, bylo hrozně složité, protože si pod tím konceptem nikdo neuměl nic moc představit.
Bylo to něco nového, ale i uchvacujícího pro všechny zúčastněné. Sami jsme sice věděli, co děláme, ale netušili jsme, jaký bude výstup. Na prvním ročníku pak bylo asi 250 tisíc lidí v ulicích, a my jsme jen zírali úžasem a moc nechápali, co se nám to vlastně povedlo. První rok, to byla hlavně obrovská nervozita, tápání, nevědomost. Naštěstí jsme to zvládli s grácií, a to i finančně.
at SIGNAL Light Festival 2016
Instalace Fantastic Planet od Amandy Parer. Foto Lokey Photo
Těch prvních pár let z celého týmu přímo cákal entuziasmus. Dalo by se říct, že doba byla snazší, než je teď. Poslední tři roky jsou totiž úplně jiné. Člověk neví dne ani hodiny, co se změní. Myslím si ale, že festival je stále obrovským love brandem a lákadlem pro velké množství lidí.
Změnili jste za ty roky nějak výrazně ekonomickou stránku festivalu? Pokud vím, tak třeba zpoplatněné instalace z počátku nebyly vůbec, teď jich je poměrně dost.
Ano, částečné zpoplatnění jsme zavedli kvůli některým okolnostem. Původní idea byla demokratizace současného digitálního umění pro všechny. Naivně jsem si myslel, že stát se k tomu bude schopen postavit trochu jiným způsobem.
Dělali jsme studie ekonomických dopadů, které jsme předkládali a které všude v zahraničí vyžadují nebo vítají. Tady se to, pro mě překvapivě, setkalo s nezájmem ze strany státních činitelů. Myslel jsem si, že když vytvoříme něco takhle populárního a zajímavého, ale i ekonomicky generujícího, že se stát k tomu postaví podobně jako třeba k filmovým pobídkám.
K Signal Festivalu neodmyslitelně patří videomapping. Foto Dušan Vondra
Koeficient je takový, že z jedné vložené koruny do Signal Festivalu by státu skrz různé kanály přiteklo korun dvanáct. Proto mě to překvapilo.
A s přicházející krizí jsou teď některé zdroje ještě skromnější, takže se musíme stále více obracet na naše partnery, stávající i nové, a i tak část festivalu zpoplatňovat. Musíme si zkrátka zajistit nějaký stabilní příjem, protože festival je obrovský a ekonomicky strašně náročný. Naštěstí jsou zde i subjekty, které ten kontext vnímají a nabídly pomocnou ruku v krizi. Jedním z nich je i Nadace PPF, díky které jsme mohli realizovat zahraniční program v jeho anticipované šíři.
S jakým rozpočtem jste festival začínali a jaký je rozpočet letos?
Je tam decentní nárůst, ale není to nijak dramatické. Ono je strašně těžké srovnávat poslední tři roky. Nejúspěšnější ročník z hlediska ekonomiky i programu byl pro nás rok 2019. Ten se povedl úplně kompletně. Měli jsme za partnery například ING a snad jako jediná kulturní akce ve střední Evropě také Emirates.
Jenže pak přišly pády na ústa. Během covidu nám Signal zavřeli týden před začátkem a sezona byla extrémní. Pro nás to bylo opravdu brutálně psychicky vyčerpávající, protože jsme každou vládní vyhlášku vyhodnocovali s právníky, abychom věděli, co můžeme a co ne, a nakonec se to zrušilo celé. To bylo psycho.
Člověk se bál, měl velkou zodpovědnost a z ekonomického hlediska to bylo konstantní vysvětlování našich kroků partnerům. Máme závazky a dlouhodobé vztahy, které jsme museli naplňovat. Nicméně, abych se dostal k číslům, v současné době je celoroční rozpočet festivalu kolem 25 milionů a začínali jsme na nějakých jedenadvaceti milionech.
Zmiňoval jste zrušený covidový ročník. Vyrovnali jste se už s tím výpadkem? Měli jste tehdy vše hotové, nasmlouvané, připravené… A pak nic.
Největší rána byla ta psychická. Je to něco podobného, jako když se sportovci připravovali na vrcholový výkon na olympijských hrách. Čekáte životní závod, a pak vás v letadle někdo nakazí a jedete domů. Je to brutální zklamání a bylo to pro nás decimující.
Ekonomicky jsme to i díky nějaké kompenzaci ze strany státu zvládli, ale nestabilita v kulturně-eventovém sektoru je stále znát. Lidé si odvykli kupovat lístky v předprodeji. Dřív se připravovali na nějakou kulturní akci dopředu, teď se to smrsklo do posledních pár týdnů.
Stabilita a predikovatelnost nákupního chování jsou nulové. Jsem ale stále přesvědčen, že Signal je natolik zajímavý a nevšední, že se lidé sice rozhodnou na poslední chvíli, ale rozhodnou. A myslím, že máme tak skvělý a neotřelý program, že lidé mají důvod tam jít.
Dopadá na vás nějak i to, co se děje kolem energií? Přece jen digitální umění a světelné instalace elektřinu asi potřebují…
Nějaká grantová komise nás napadla, že festival je neudržitelný kvůli energetické spotřebě, což mě nadzvedlo ze židle. Tak jsme si to spočítali a před energetickou krizí byly reálné energetické náklady vyčíslené v korunách asi 42 tisíc korun. Což na takový festival je možná překvapivě málo.
Laserová show. Foto Jan Hromádko
Takže ano, zasáhne nás to určitě, ale nebude to nic fatálního. Troufám si tvrdit, že naše spotřeba je daleko menší než u běžného hudebního festivalu. Čteme samozřejmě na sociálních sítích reakce, že je potřeba šetřit. Ano, je, ale v našem případě to není důvod, proč by se festival neměl konat.
Ještě bych se vrátil do doby před úplně první ročník. Vím, že za vznikem festivalu byl tehdy úspěch videomappingu na Staroměstskou radnici k šestistému výročí orloje. Jaká byla v té době vaše představa? Plánoval jste, že festival bude takový, jaký je teď?
Myslím, že naše představy jsou teď určitě ambicióznější, než byly na začátku. Například bychom chtěli v nadcházejících letech představit dvě nebo tři úplně nové části, které by byly komplementární k festivalu. Ale řekl bych, že festival je v základu takový, jaký jsme si ho vysnili.
Akorát pracujeme trochu jinak s dramaturgií a také si daleko víc instalací sami vyrábíme. To je zásadní rozdíl oproti jiným festivalům. Nejsme primárně v roli promotéra, ale v roli producenta. Ekonomicky a časově je to sice náročnější a riskantnější, ale zase nám to umožňuje si festival tvarovat podle sebe. Není to, jako když galerie vystaví díla, která někde posbírá, my s umělci díla vyrábíme. Na začátku jsme třeba tohle vůbec nepředpokládali.
I letošní ročník stojí na zásadních spolupracích, ať je to s Kunsthalle nebo Centrem architektury a městského plánování (CAMP), které nám dodalo asi sedmnáct terabajtů městských dat, ty jsme odvezli Refiku Anadolovi do USA do jeho studia, kde to přechroupává a vzniká tam instalace na míru šitá Praze.
Instalace The POOL od Jen Lewin. Foto Michal Ureš
Práce s městskými daty mě osobně hodně zaujala. Je to trend v současném digitálním umění? Pracovat s daty, umělou inteligencí…
Je to tak. Umělá inteligence je velkým trendem, v některých případech se s ní ale pracuje spíš marketingově, než aby to skutečně byla její aplikace. Refik Anadol je jak velice dobrý umělec, tak i šikovný marketér, který způsob práce s daty vybral tak vizuálně zajímavý, že je pro diváka velmi přístupný, podmanivý a přitažlivý.
Uvidíme, kam se to využívání umělé inteligence vyvine. S nástupem aplikací, jako je Midjourney nebo DALL-E, se bude přístup k práci s umělou inteligencí ještě více demokratizovat. Nebude to jen doména lidí technicky zdatných nebo programátorů, ale umělá inteligence bude ještě víc vstupovat do našich životů i do umění. Sám jsem moc zvědavý, kam se to bude posouvat.
Baví vás při tvorbě programu spolupracovat s dalšími institucemi, jako je CAMP nebo Kunsthalle?
Je to pro nás strašně zajímavá cesta, byť je náročnější, protože se musíte dohodnout i s dalšími. A rádi bychom touto cestou pokračovali, pokud se neukáže jako příliš krkolomná. Především do příštího roku, který bude zaměřený na vědu, technologie, umění a společnost.
Návštěvníkům jste představili už více než 150 unikátních uměleckých instalací. Jaké umělecké dílo bylo v historii nejdražší nebo nejsložitější na vytvoření?
Těch složitých bylo hodně. Ale napadá mě třeba instalace několikatunového plátna s vlastní konstrukcí na Hybernii. To je státem chráněná památka a my museli vyřešit, jak tam to monstrum dostat, aniž bychom jakkoli škrábli do toho domu.
A jak to staticky zajistit a vyvážit, abychom nikoho neohrozili. To bylo složité a hodně jsme kolem toho tančili. Jakmile pracujete v pražské památkové rezervaci, tak je cokoli náročné.
Na Signal Festival míří celé rodiny. Foto Jiří Královec
A nejdražší dílo?
Jedna z nejkomplikovanějších a zároveň nejdražších instalací byla laserová instalace na řeku v roce 2019 před Smetanovým nábřežím. To bylo jednak obrovské rozlohou, technika byla opravdu náročná, a navíc se do toho na druhé straně mostu odehrával pohřeb Karla Gotta. To bylo skutečně něco pro duševní klid organizátora festivalu.
Díla vznikají na míru festivalu a nikdy nevíte, jaká přesně budou. My jsme věděli, že umělci pracují dost s elektronickou hudbou, a museli jsme řešit, jak to půjde dohromady s pietním zástupem lidí čekajících na rozloučení se s Karlem Gottem. To bylo mentálně poměrně vyčerpávající a zároveň instalace stála asi milion korun, což je dost.
Už jste nakousl vývoj do budoucna. Letos se třeba vydáváte s instalacemi do Vršovic. Je to jeden ze směrů? Dostat umění i směrem k okrajům Prahy?
To je něco, co nás láká a zároveň to po nás vyžadují grantové komise, akorát že ne vždy to funguje. Musíme zohledňovat strašně moc okolností, které do festivalu vstupují. Jedna poměrně zásadní je dopravní obslužnost.
Když postavíte festival na dopravních uzlech typu Můstek a I. P. Pavlova, tak je to v pohodě, ale jakmile ho vysunete někam, kde je dosah metra slabší, můžete dopravní síť přetížit. Proto není jednoduché vystrčit festival někam, kde je dopravní obslužnost slabší. Jednak festival z hlediska zájmu pravděpodobně poškodíme, a pokud bude slabší dopravní síť, tak může kolabovat.
Organizátoři vybírají pro instalace co nejzajímavější prostory. Foto Filip Obr
I na náměstí Míru, kde je metro i tramvaje, je v hlavních časech nápor obrovský. Takže rádi bychom dál do města, ale je tam spousta „ale“. Ač si tím komplikujeme život, tak se nicméně snažíme objevovat město skrze umění. Ve Vršovicích jsme nikdy nebyli, takže i pro návštěvníky bude zajímavé, když se podívají zase jinam.
A hrozně zajímavé je hledat samotné objekty. Třeba kostel sv. Václava na Čechově náměstí je unikátní architektura a velká výzva. Já ho ukazoval maďarskému umělci László Bordosovi, kterého znám leta, a on jen řekl: jasně, beru. Protože je to pro něj prostě výzva.
Jak vlastně pro každý ročník vybíráte umělce?
Strašně záleží na přístupu k danému ročníku. Ale kdybychom vycházeli z toho, jak působíme v posledních letech, kdy máme vždy nějaké téma, tak hledáme umělce, kteří se tím tématem zabývají, nebo u kterých víme, že by pro ně mohlo fungovat. Letošní ročník je trochu odlišný, protože je to spíš oslava přežití a existence a taková retrospekce, kdy nehledáme nic hlubšího.
Některá představení působí až psychedelicky. Foto Tomáš Slavík
Umělec Maxim Velčovský letos pro Signal Festival zpracovává téma války na Ukrajině, kdy na Mariánském náměstí doveze instalaci tvořenou z vyhořelých a rozstřílených aut z válečných oblastí Ukrajiny. Jak vznikla tahle spolupráce?
My se s Maximem známe mnoho let a už dlouho jsem věděl, že bych ho chtěl na nějakou instalaci oslovit. V tomto případě jsem mu dal úplně volnou ruku a on přišel s nápadem, který nám přišel jako extrémně aktuální.
U festivalu je poměrně složité být aktuální, když ho připravujete rok dopředu. Nemáte v rukávu volný slot ani mentální kapacitu, abyste řekl, tady máme prázdno a budeme čekat, co se stane. S jeho instalací se to ovšem povedlo, byť pro všechny bylo docela překvapivé, jak složité sem bude dostat ta auta.
Spolupracovali jsme s ukrajinským dokumentaristou, který hledal auta a příběhy jejich vlastníků po celé Ukrajině. A jelikož je tam válka, tak nic nefunguje tak, jak by fungovalo za normálních okolností. Dostat vozidla sem bylo daleko složitější, než jsme čekali, na druhou stranu ta země je ve válce, takže jsme to asi mohli tušit.
Příběhy konkrétních vozidel se návštěvník dozví?
Ano. Budou tam popsané. Samotná instalace nebude nic spektakulárního. Budeme se snažit být decentní. Ta zpráva je silná sama o sobě a nebude potřeba ji nijak zásadně rozvádět. Myslím, že jestli něco uděláme, tak rozsvítíme autům světla a možná dodáme kouřostroj, abychom navodili atmosféru. A to bude všechno.
Na co se z nadcházejícího ročníku nejvíc těšíte vy osobně?
Asi na to, až si festival s rodinou projdu. Já si totiž festival vlastně většinou neužiju. Vždycky se proto snažím vyhradit si jeden večer, kdy se člověk malinko mentálně odstřihne od toho, že to stojí celé na bedrech jeho týmu. Je to něco, jako když zasadíte kytku, pipláte se s ní rok, pak vám na krátký okamžik rozkvete, vy si přivoníte a ona zase odkvete.
Kdybych měl říct konkrétní díla, tak se těším hodně na instalaci Shohei Fujimota, což je japonský umělec, který pracuje jen s laserovými paprsky, ale má jich asi pět set pohromadě, takže to vytváří takovou hmotu, která je pro mě vizuálně neuvěřitelně naplňující. A na zmiňovaného Refika Anadola, protože jsme strašně zvědaví, co nakonec vytvoří.
Dali jsme mnoho energie do toho, aby to klaplo, protože on je teď skutečně jedním z nejžádanějších umělců a jeho běžné umělecké honoráře jsou nepředstavitelné. Nám se ho podařilo zajistit díky tomu, že se známe téměř deset let. A hodně se těším na Ondřeje Zunku v Kunsthalle. V tomto směru je to jeho první instalace, ale není to žádný nováček. A je skvělé vidět, jak se do toho zakousl.
