Nejkrásnější obraz světa se zatřpytí přes slzy. Svědčit o tom může Štěpánka Komárková, zakladatelka nadace, již spravuje se svým manželem Karlem, aktuálně druhým nejbohatším Čechem. Zakladatelka nadace, která se vzdor původním a zcela jiným záměrům ocitla ve víru přírodní katastrofy a války.
Před neštěstím nejde zavírat oči. Těmito slovy vysvětluje Štěpánka Komárková motivaci kroků nadace, kterou s manželem založili. Člověk proti tomu nemůže a ani nechce nic namítat, i kdyby ale namítat chtěl, měl by zhruba stejně protiargumentů jako nemluvně zkušeností s dabingem.
Našla by se snad pouze jediná výhrada, a to ještě obrazná: totiž, že o neštěstích, jejichž následky se snaží nadace Karel Komárek Family Foundation (KKFF) zmírňovat, by se každý dozvěděl i přes zavřené oči.
Že by se o nich dozvěděl i ten, kdo žádné oči nemá. Stačí k tomu uši, v nichž tklivé tóny piana přehluší ohromný vítr a následně ještě dramatičtější exploze bomb.
„Vedle dlouhodobých projektů, kterým se nadace věnuje, nám vývoj posledních let ukázal, jak důležité je rychle a efektivně reagovat na aktuální dění,“ komentuje to žena v elegantním kalhotovém kostýmku, která má při rozhovoru v nejvyšším patře budovy na pražské Bořislavce svět pod sebou a ten se díky tomu zdá způsobný a v pořádku.
Jenže svět takový není a existence nadace KKFF je toho důkazem. Kdyby Čína z politických důvodů neodmítla zakázku klavírů, kdyby na Moravu neudeřil ničivý živel, kdyby Putin nerozpoutal agresi, mohla se nadace manželů Komárkových víceméně pokojně věnovat zvelebování veřejného prostoru, což byl donedávna její hlavní a nejvytrvaleji prosazovaný cíl.
Rozbouřená doba si však vynutila nové a zásadní postoje. „Bohužel,“ shrne jedním slovem Štěpánka Komárková a zase platí, že proti jejímu konstatování nemůže nic namítat ani náčelník kmene kverulantů.
Začneme zostra? Tedy Ukrajinou, tím nejžhavějším problémem?
Tohle globální neštěstí z pohledu nadace prakticky vystřídalo neštěstí v regionech, čímž myslím loňský úder tornáda na Moravě.
Mimochodem, katastrofa na Hodonínsku přišla poté, co jsme ukončili projekt s piany do škol a všichni jsme se v nadaci těšili, že se budeme moci naplno věnovat standardní činnosti. Zase bylo vše jinak. Tak to ale v životě chodí a musíte to reflektovat.
Vaše reflexe na válku?
Vypravili jsme na Ukrajinu šestnáct kamionů s humanitární pomocí a v Česku ubytovali několik desítek maminek s dětmi, které se od samého začátku snažíme zapojovat do společnosti.
Prožitky těchto lidí, někdy hodně drastické, se přitom rychle draly na povrch, takže jsme se snažili je zmírnit, individuálně nebo skupinově.
Požádali jsme o pomoc skvělou spisovatelku a arteterapeutku Elenu Makarovou, pod jejíž režií jsme zorganizovali cílené terapie, zvlášť pro maminky, zvlášť pro děti.
Já se účastnila dětské části a musím přiznat, že byl dost silný zážitek vidět, jak se dětem postupně otevírá duše a potlačovaná bolest jde naplno ven.
Foto Benedikt Renč
Co přesně jste viděla?
Přidala jsem se v závěru první části terapie, kdy děti dokončovaly práci s hlínou, tvořily z ní různé postavy. Menší, větší, sedící, stojící, zkrátka různé. Víte ale, co je spojovalo?
Netuším.
Zbraně.
