Trapné váhání ohledně dodávek zbraní Ukrajině. Přešlapování okolo vlastních jaderných elektráren, završené pokusem o nesmyslný kompromis. Německá politika v době ukrajinské a energetické krize vyvolává zčásti rozpaky, zčásti otevřené rozhořčení.
Naši sousedé si přitom svou pošramocenou pověst tak úplně nezaslouží – tedy alespoň pokud mluvíme o představách voličů. Bez přání většiny z nich se totiž klíčová rozhodnutí minulých měsíců několikrát stala rukojmím vlivných a radikálních sekt v rámci dvou německých vládních stran.
Případ první. Zbraně pro Ukrajinu a „ty roury“
Tři dny po začátku ruské agrese se v Berlíně víc než sto tisíc lidí sešlo na „mírové“ demonstraci. Krátce předtím však došlo k velmi bizarnímu incidentu. Organizátoři vyloučili z vedení akce na podporu Ukrajiny Ukrajince. Ti totiž chtěli demonstrovat nejen za obecná prohlášení ve smyslu, že mír je lepší než válka, ale požadovali také zbraně na ochranu životů svých krajanů, což bylo hlavním organizátorům silně proti srsti.
Tenhle příběh odhaluje složitý postoj Němců ke zbraním a armádě. Velké části z nich, vychované poválečným pacifismem, ještě nedávno v hlavě probíhalo krátké spojení ve stylu zbraně = zabíjení = špatné. To se však změnilo po začátku zjevně zločinného ruského útoku. Jak ukazují průzkumy, dodávky zbraní na Ukrajinu podporuje stabilní většina voličů. Navzdory tomu ale jejich vláda po několik klíčových týdnů působila mimořádně rozpačitým dojmem.
Některé epizody vejdou do dějin, jako například ukrajinská žádost o protiletadlové systémy, fregaty a těžké tanky, na kterou Berlín odpověděl zasláním pěchotních přileb. Vicekancléř Christian Lindner v prvních hodinách ruského útoku vyprovodil ukrajinského velvyslance se slovy, že Kyjev tak jako padne do tří dnů, takže jaképak dodávky zbraní.
Prasárna
Konkrétní prosby Kyjeva ležely po týdny na německých úřadech, zatímco okolo nich politici chodili jako kolem horké kaše. Když jsem v prvních dnech války mluvil s předním německým novinářem, který měl přístup k informacím přímo z kabinetu, použil zvučné slovo „Schweinerei“ – prasárna.
Důvodů byla celá řada a většinu odhalí až historici. Zjevný a citelný byl strach z použití ruské „energetické zbraně“. Mluvilo se také o osobní averzi kancléře, který byl v minulosti členem parlamentní komise pro vyšetřování podvodů s vízy pro Ukrajince a odnesl si z této práce notnou dávku skepse vůči Kyjevu. Tu mu navíc při osobních schůzkách vštěpovala i jeho předchůdkyně Angela Merkelová, která považovala Volodymyra Zelenského za nespolehlivého klauna.
Část odpovědnosti leží na německém ministerstvu obrany. Jeho šéfová Christine Lambrechtová se ke své práci dostala jako slepý k houslím, přesněji kvůli nutnosti vyrovnat v nové vládě nejen počty ministrů za jednotlivé strany, ale také počet žen. Zatímco si jí podřízení generálové rvali vlasy, ona v parlamentu řečnila o tom, že protiletadlový obrněný transportér Gepard střílí na letadla „těmi velkými rourami“, ve skutečnosti třicetimilimetrovými kanony.
Zásadní tlak na kancléře Olafa Scholze ale přicházel z hloubi jeho vlastní strany, německé Sociální demokracie.
Za mír (vlastním) odzbrojením
Ralf Mützenich je osoba většině českých čtenářů neznámá. Jeho vliv na německou politiku je ale stejně nezanedbatelný, jako jsou jeho postoje radikální. Současný předseda poslanecké frakce Sociální demokracie na sebe několikrát upozornil už před začátkem války na Ukrajině. Zpravidla snahou demontovat zbytky německé armády nebo torpédovat vojenské spojenectví s USA.
O to první se pokoušel radikálním spořením na armádě, kterou politici i bez jeho tlaku nechali bezmála ušetřit k smrti. O to druhé se snažil pokusy na vypovězení amerických jaderných sil z německých základen.
Mützenich sice nepatří k těm sociálním demokratům, kteří osobně vydělávali na úzkých vztazích s Putinovým režimem, jak to mu bylo v případě skupinky okolo bývalého kancléře Gerharda Schrödera, je ale upřímným mluvčím křídla strany, hluboce prodchnuté myšlenkou, že odpovědí na agresi je pacifismus za každou cenu.
Olaf Scholz navíc nemá svou partaj zcela pod kontrolou. Ještě, než se stal kancléřem, pohořel ve snaze stát se předsedou Sociální demokracie. Stranické referendum tehdy poslalo do jejího čela namísto něj dvojici politiků, jejichž prioritou nebylo nic jiného než další odzbrojování Bundeswehru a konec „vojenských dobrodružství“ v barvách NATO.
Po útoku na Ukrajinu proto Olaf Scholz na jedné straně mluvil o „historickém zvratu“, o nutnosti vrátit Německo do pozice silného vojenského a mezinárodního hráče. Na druhé straně musel v zákulisí složitě vyjednávat s radikálními pacifisty v řadách svých spolustraníků.
Příběh druhý. Jaderné elektrárny
Robert Habeck má za sebou jízdu politickou horskou dráhou. Ještě na konci léta válcoval své soupeře, když šlo o to, čemu se v Německu říká „otázka K“ – kdo by byl nejlepším německým kancléřem. Pozoruhodný úspěch pro bývalého předsedu Zelených, tedy strany, které vznikala jako napůl gerilová, menšinová formace, namočená do výstřelků, jako byly pokusy o legalizaci pedofilie.
A aby toho nebylo málo, Habeck kraloval průzkumům a zároveň stál v čele ministerstva pro energetiku v době energetické krize. Bodoval především schopností překročit stín vlastní strany a chovat se v těžkých chvílích věcně a neideologicky.
Byl to on, kdo navzdory pacifistickým tradicím Zelených požadoval dodávky zbraní Ukrajině ještě před začátkem otevřené války. Byl to on, kdo přes protesty svých spolustraníku vyrazil jednat do Kataru o dovozu „špinavého“ zemního plynu.
Na konci října je už však všechno jinak. Habeck se průzkumech obliby propadl dokonce za kancléře Olafa Scholze – a to už je co říct. Jeho ofenziva šarmu narazila na chladicí věže německých jaderných elektráren.
Zelené zombie
Jak k tomu došlo? Tady je potřeba přiblížit další postavu německé politiky. Čím je pro kancléře Scholze Ralf Mützenich, tím je totiž pro Roberta Habecka Jürgen Trittin. Trittin je člověk, který začínal svou kariéru jako maoistický radikál, komunista a squatter. Vedle toho je také bývalý předseda Zelených, který stranu dovedl k výjimečně špatným volebním výsledkům. A jak může z osobní zkušenosti potvrdit autor tohoto textu, politik s citelnými sklony k autoritativní aroganci.
Proč je to ale podstatné? Dějiny německých Zelených se dají zjednodušeně popsat jako souboj mezi Trittinem a Habeckem, ve kterém přinejmenším od roku 2018 jasně vítězil druhý jmenovaný. A spolu s jeho vedením sahala strana po dosud netušených vavřínech. Volební zisky se zdvojnásobily, poprvé v historii se začalo uvažovat o tom, že by země mohla mít zeleného kancléře.
Habeckovi se podařilo stranu otevřít umírněným, městským voličům, byť za cenu ztráty původního radikalismu a vyhraněného profilu. Kritici poukazují třeba na Annalenu Baerbockovou, která stranu vedla v tandemu s Habeckem a která po téměř celé jedno volební období nevolila v parlamentu ani jednou pro nebo proti. Hlasování se vždy zdržela, aby ji voliči nenachytali u jasně vyjádřeného názoru.
Křídlo strany zvané „fundis“, kterému se stýskalo po zeleném, levicovém a pacifistickém radikalismu, sice oslabilo, ale nezmizelo. A svou šanci zacítilo v okamžiku, kdy šlo o budoucnost německého jádra tváří v tvář energetické krizi.
Z původních sedmnácti německých jaderných elektráren jsou v provozu už jen tři a původně měly i ty ukončit provoz nejpozději na Silvestra. Fantazírování některých českých komentátorů, že jejich další fungování by mohlo zažehnat energetickou krizi, je sice stejně přehnané, přesto se experti shodují, že v průběhu kritické zimy mohou přinést určité ulehčení energetice kontinentu. Pokračování jejich provozu si navíc přeje velká většina Němců.
Její názor ale musel jít stranou. Robert Habeck sice původně slíbil, že problém uváží „neideologicky“, jenže Zelení jsou více než jen strana, která není nakloněná jádru. Je to formace, která z protestů proti jádru přímo vznikla. A při nich býval velmi aktivní Jürgen Trittin.
Ten začal v zákulisí organizovat vzpouru proti Habeckovi, i když byla řeč o poměrně bezbolestném kompromisu, kdy dvě ze tří elektráren měly dále fungovat i v prvních měsících příštího roku, dokud nespotřebují stávající palivo v reaktorech.
Habeck couvl. Navrhl, že elektrárny zůstanou přes zimu v „záloze“ pro případ nedostatku proudu. Jenže vzápětí se ozvali majitelé reaktorů. Vládě připomněli, že reaktor není hračka, kterou by bylo možná zapínat a vypínat podle libosti. Znovunahození vypnuté elektrárny je složitá, drahá a nevyzkoušená operace, která může trvat týdny. O okamžité reakci na výkyv v rozvodné síti nemůže být řeč.
Tečku za touto blamáží obstaral až kancléř Scholz. Podle všeho po důkladné dohodě s Habeckem „na sílu“ prosadil definitivní řešení – v provozu zůstanou všechny tři jaderné elektrárny, ale nanejvýš do poloviny dubna příštího roku. Otázka, co bude dál, třeba během přespříští zimy, která může být ještě kritičtější než ta nadcházející, šla stranou.
A otazníky visí i nad budoucností Roberta Habecka. Jak vyplývá z průzkumů, voliči mu flirt s radikály ve vlastní straně neodpustili. Snění o zeleném kancléři vystřídalo přinejmenším prozatím procitnutí do reality, kde štěpná reakce dál štěpí německou politiku.
Autor je novinář České televize, odborník na Německo a bývalý dlouholetý zpravodaj České televize v Berlíně.
