Slova Martina Glasera by se měla tesat do kamene povinně a pravidelně. Ředitel Národního divadla Brno má dlouhodobě co říct nejen české kulturní bublině, ale i široké veřejnosti.
Patří k nejúspěšnějším kulturním manažerům u nás, byl jedním ze zásadních hlasů obhajujících umění během pandemie a dá-li vyšší moc a politici, povede Brno dál na jeho cestě na evropské kulturní výsluní.
Že vás při představě brněnské metropole jako uměleckého centra Evropy napadá tak nanejvýš nějaký vtip na Brno? Tak na ten zapomeňte a přečtěte si rozhovor s touhle inspirativní osobností, kterých by naše umělecká scéna potřebovala mnohem víc.
Martin Glaser
Martin Glaser
Letošní ročník operního festivalu Janáček Brno, jehož jste ředitelem, začne už 2. listopadu. Jeho podtitul zní Quo vadis – podle kantáty, která v Brně zazní vůbec poprvé. Proč právě Quo vadis? A kam kráčí letošní Janáček Brno?
Motto festivalu jsme vymýšleli před dvěma lety. Tehdy kolem nás zuřila pandemie a my si uvědomovali, že lidstvo stojí na křižovatce a že se bude muset rozhodnout, kterým směrem se vydá.
Teď je křižovatka samozřejmě mnohem komplikovanější. Je to tudíž naprosto logická a nejdůležitější otázka: Kam v tuhle chvíli jít?
Právě teď se rozhodujeme, jaký svět chceme mít v příštích letech. Asi nás všechny čekají důležitá rozhodnutí, která ovlivní život na generace. A já bych chtěl věřit, že zážitek z festivalu Janáček Brno může inspirovat lidi k tolik potřebnému přemýšlení. K tomu, kam jít dál.
Jednou z nejočekávanějších událostí nejen Janáčkova Brna, ale i operní sezony vůbec, je spojení opery Z mrtvého domu a scénické podoby Glagolské mše v režii Jiřího Heřmana a pod taktovkou Jakuba Hrůši. Na tenhle zážitek se chystají spíš zkušenější posluchači klasické hudby. Na co byste pozval diváky začátečníky?
Letos přijedou kolegové z Ženevy s novou inscenací Káti Kabanové a pak kolegové z Velšské národní opery s novou inscenací Věci Makropulos. Obě díla jsou tak kvalitní a hudba je tak nádherná, že i člověk, který v životě nebyl na opeře, může mít tyhle dvě inscenace jako ideální klíč, jak do světa nejen Janáčkovy opery vstoupit.
Pokud na sebe člověk nechá bez předsudků působit zároveň Janáčkovu hudbu a kvalitní jevištní realizaci, což obě inscenace rozhodně nabídnou, zážitek bude absolutní.
Milovníci opery vědí, co na tomhle žánru mají rádi. Proč by měl ale opeře dát šanci někdo, kdo s ní ještě nemá zkušenosti?
Protože zažije něco, co nezažije nikde jinde. To, co na nás teď svět valí, je nesmírně těžké a myslím, že řada citlivých lidí cítí, že potřebuje nějaké vytržení ze všedního dne a dotek krásy. Potřebují se setkat s něčím, co je přesahuje.
To každodenní pinožení je nesmírně únavné a náročné. Opera, ale i balet nebo činohra nám můžou v tuhle chvíli nabídnout vytržení, zrcadlení toho, co žijeme. Spoluprožití, protože doma u počítače nebo u televize to není ono.
Opera či divadlo, ty nemusí nutně všecko verbalizovat, nemusí všecko analyzovat, abstrahovat. Mluvíme řečí emocí, mluvíme abstraktními výrazovými prostředky. Hudbou, tancem, obrazem.
„Přeju vám všechno dobré, přeju vám, abyste byli zdraví a mám jednu prosbu. Až to půjde, vraťte se co nejrychleji zpátky.“ S těmito slovy jste se loučil s publikem před dvěma lety, před jednou z několika vln uzavírání divadel během pandemie. Poslechli vás diváci a vrátili se?
Je to v celé Evropě podobné. Znamená to, že část publika jsme ztratili. Nevíme, jestli nenávratně, nebo jestli ještě pořád čekají. Jeví se, že je to část starší generace.
Zároveň část publika omládla, takže naopak jsme nejspíš i nějaké nové diváky získali. V absolutních číslech jsme na tom v podstatě stejně, jako jsou kolegové v České republice i v zahraničí, máme kolem sedmdesáti procent původní účasti.
Teď jsme samozřejmě všichni v napětí, co s tím udělá ekonomická a energetická krize. Pro nás je v tuhle chvíli důležité poslat signál, že chceme, aby kultura byla dostupná široké veřejnosti. Do poslední chvíle budeme držet ceny tak, jak jsou.
Národ, který nechá padnout svou kulturu, nemá právo na existenci.
MARTIN GLASER
Co byste veřejnosti jménem kultury vkázal dnes?
Že národ, který nechá padnout svou kulturu, nemá právo na existenci. V posledních třiceti letech kultura poslouchala, že jsou tu důležitější věci. A možná se blížíme na hranici propasti, před kterou zůstane spousta důležitějších věcí, ale kultura už do ní spadne a bude se z toho vzpamatovávat desítky let.
Kultura z nás dělá to, co jsme. Generace, které po sobě nic nezanechají, jsou marnými generacemi. Já bych byl vážně smutný, kdyby ty naše generace byly marné jen proto, že jsme si dokola říkali, že jsou tu důležitější věci než kultura.
Jak je na tom kultura v Česku s financováním?
Česká divadla jsou zásadním způsobem závislá na vůli politiků a na jejich kulturnosti. Naše divadlo zřizuje Město Brno, přestože jsme druhou největší scénou v naší zemi. Největší díl finančního břemene tudíž leží na městě. To se v poslední době chovalo opravdu velmi kulturně. Ukázalo se, že ve všech segmentech naší činnosti, do kterých investovalo, se to vrátilo.
Je to vidět na Janáčkovském festivalu a na operním souboru, které šly kvalitativně neuvěřitelně nahoru. Zároveň máme veliké štěstí, že Jihomoravský kraj, byť není zřizovatelem, se chová také velmi zodpovědně. Přispívá totiž na provoz Národního divadla Brno řádově více než ostatní kraje. A to je bohužel výjimečné.
Rozhodujícím zůstává přístup státu. V posledních letech se výrazně lepšil a podíl státu na financování divadel a orchestrů se zvyšoval. Každoročně je to ale boj. V prvních návrzích rozpočtu se prostředky do Programu divadel pravidelně škrtají, místo aby tu byl nějaký předvídatelný posun vpřed – zvlášť s ohledem na ekonomický vývoj. Výhled na příští rok je nakonec relativně pozitivní, byť to byly do posledního okamžiku velké nervy.
Návrh rozpočtu, který jde do Sněmovny nám dává jistou naději, že tato vláda myslí svůj slib s blížením se onomu 1 % státního rozpočtu na kulturu vážně. A to je dobrý signál. Uvidíme, jestli to vydrží i v dalších letech a dočkáme se nárůstu zejména v kapitolách, které jdou na podporu živého umění všech druhů a žánrů.
Chytré země používají kulturu jako jeden z nejsilnějších diplomatických nástrojů.
MARTIN GLASER
Pravda, kterou si zejména vrcholná politická reprezentace neuvědomuje, je, že ve vrcholové kultuře je to stejné jako ve vrcholovém sportu – můžete hrát takovou ligu, na kterou máte peníze.
Absenci finančních zdrojů nahrazujeme obrovským entuziasmem, kreativitou a velkou energií. Ale to není možné dělat donekonečna, zdroj vás limituje.
Speciálně na Janáčkovském festivalu, který má naštěstí lepší zdroje, je vidět, že kultura opravdu otvírá dveře do celé Evropy.
Zemi se investice do kultury vždy bohatě vrací a chytré země používají kulturu jako jeden z nejsilnějších diplomatických nástrojů. Otvírají si tím dveře tam, kde potřebují ukázat, jak jsou skvělí pro případnou spolupráci. A v tomhle my se pořád chováme jako zamindrákovaní chudí příbuzní.
A filantropie u nás? Přispívají Češi na umění?
Pořád jsme na začátku. Budeme splácet desítky let komunismu, kdy se tradice mecenášství, která i v naší zemi byla velmi silná, zpřetrhala. Ale jsem strašně šťastný, že už tady první velké vlaštovky jsou. Ať už je to OHLA ŽS, náš generální partner, nebo v letošním roce znovuobnovená spolupráce s Bohemian Heritage Fund.
Příspěvek téhle zásadní nadace, která podporuje to nejlepší v české kultuře, je klíčový proto, abychom mohli zrealizovat festival v plné šíři. Jsem hrozně rád, že tady je konečně velkorysá nadace, která nepřispívá drobnými, ale zásadními prostředky, které jsou v rozpočtu akce skutečně vidět.
I tady je samozřejmě ve hře celkové nastavení společnosti, ale i samotných pravidel, které pro mecenáše platí.
Stát nás ústy úředníků vyzývá, abychom sháněli finance sami, ale zároveň nám nevytvoří dobré podmínky pro to, aby mecenášství bylo zvýhodněné a tím i motivující pro partnery. Dnešní čeští mecenáši jsou skutečně ryzí lidé, kteří dělají to, co by nemuseli dělat. A dělají to proto, že věří, že je to správné a že to společnost potřebuje.
Dnešní čeští mecenáši jsou skutečně ryzí lidé, kteří dělají to, co by nemuseli dělat. Věří, že to společnost potřebuje.
MARTIN GLASER
Považujete se za brněnského patriota, zároveň jste jednou z osobností, která významně přispívá moravské metropoli v jejím kulturním vzestupu. Co byste Brnu přál?
Já bych Brnu strašně přál sebevědomí. Aby překonalo syndrom druhého města a cítilo se jako evropské kulturní město, protože jím už dávno je.
Minulý ročník Janáček Brno získal ocenění The International Opera Awards – to je jako vyhrát Oscara nebo olympiádu a je to nesmírně znát. Předtím jsme byli kluci z Brna, o kterých nikdo nic moc nevěděl a najednou jsme kluci z Brna, kteří drží v ruce tuhle cenu.
Od té doby cítíme, že se s námi kolegové z evropské operní extraligy baví jako rovný s rovným, a věříme, že to do dalších ročníků festivalu přinese věci, o kterých bychom si před lety netroufli ani snít. Já zatím nemůžu nic prozradit, ale to, co máme rozjeto na roky 2024 a dál, je opravdu jako z říše snů.
To, co plánujeme s Janáčkovským festivalem na roky 2024 a dál, je jako z říše snů.
MARTIN GLASER
Teď už víme, že to bude opravdu v Brně. A kdybych mohl mít ještě ještě jedno přání, tak bych si strašně přál, aby tohle vnímali politici.
Strašně bych přál jednou zažít svého šéfa na radnici, který by se mě místo věty „Jste strašně drazí“ zeptal: „Co můžeme udělat pro to, abyste byli ještě lepší?“
Protože potenciál národního divadla je obrovský. A já bych chtěl být u toho, až se ten potenciál se nechá naplno rozkvést a Brno bude na mapě kulturní Evropy stejně silným tahákem jako dnes třeba Salzburg.
Čísla a finance mě nesmírně těší, úplně stejně jako barokní opera.
MARTIN GLASER
Dlouhodobě působíte v kulturním prostředí, původně jste ale studoval chemii a uvažoval jste i o dráze vědce. Využijete jako ředitel divadla a režisér nějak vědomosti a zkušenosti z toho období?
Hodně jsem toho zapomněl, ale studium mě naučilo přemýšlet určitým způsobem. Moje výhoda pak je, že i při umělecké práci mám silnou část, která je velmi racionální a umí věci abstrahovat – dokonce velmi potřebuje abstrahovat.
Samozřejmě se mi to nesmírně hodí při manažerské práci, protože jsem kamarád s čísly, tabulkami a grafy, čímž udivuji všechny své kolegy, kteří si myslí, že mě to nebaví. Ale čísla a finance – to je něco, co mě nesmírně těší, úplně stejně jako barokní opera.
Co je pro vás důležité ve vaší režijní tvorbě? Jak tvoříte?
Pro mě je v první řadě zásadní, abych dělal věci, kterým rozumím a věřím. Druhá zásadní věc je, že musím vědět a věřit, že to, co chceme na jevišti inscenovat, bude schopné někoho oslovit. Chci, aby na moje inscenace chodili lidé a aby neodcházeli s prázdnou. Aby se jich inscenace hluboce dotýkaly, aby je přiměly k přemýšlení, k soucítění, aby v nich vyvolaly silné emoce.
Vždycky jsem inklinoval k současné dramatice a kdybych si dělal seznam svých inscenací, jakože to nedělám, nad klasikou by jednoznačně převládala současná díla. Hrát současné autory je podle mě to nejdůležitější a nejlepší, co můžeme dělat pro to, abychom se neproměňovali v muzeum.
Hrát současné autory je podle mě to nejdůležitější a nejlepší, co můžeme dělat pro to, abychom se neproměňovali v muzeum.
MARTIN GLASER
Při inscenování vlastně pořád poměřuju tím, jestli to, co se děje na jevišti, se mnou něco dělá. Znamená to, že si pořád musím občerstvovat citlivost, i když se na něco dívám třeba podesáté. Pořád se na to musím dívat, jako bych to viděl poprvé, a budovat stavbu, která na konci nechá několik set plačících nebo šťastně se usmívajících diváků, kteří si v ideálním případě řeknou – to je škoda, že už to skončilo.
