Vyrůstal na pražském sídlišti, už více než dvě dekády ale Jan Školník zvelebuje východočeské Broumovsko. Do odlehlého regionu, kam původně odešel za byznysem, podnikatel a filantrop pomohl přivést mnoho energie a stovky milionů korun. Teď spřádá ještě ambicióznější plán, udělat ze sedmitisícového městečka nedaleko polských hranic evropské hlavní město kultury.
Po Praze (2000) a Plzni (2015) tento titul, spojený nejen se zvýšeným zájmem ale i významnou finanční injekcí, totiž připadne v roce 2028 třetímu českému zástupci. A vedle krajských velikánů, jako jsou Brno, Liberec a České Budějovice, vyhlásil kandidaturu právě i Broumov. Malé město, o jehož geografické poloze nemusí mít čtenář ani tušení.
Nelze se divit. Z centra republiky a zásadního společenského dění je to do něj pořádný kus cesty. Byť dvousetkilometrová porce na první pohled nevypadá děsivě, nedokončená dálnice D11 a klikaté silnice nižších kategorií promění dvouapůlhodinovou jízdu v řádnou lekci trpělivosti.
„To je oblíbené téma rozhovoru s každým, kdo sem přijede poprvé,“ připouští s úsměvem na tváři Jan Školník, většinový majitel místního výrobce filtrací a izolací Hobra – Školník, jehož odkoupil s otcem v roce 1998. „Také mi to během první cesty přišlo. Dneska už vím, že to není vzdálenost fyzická, ale psychologická, která člověka nesmí přemoci. Pokud existuje dobrý důvod někam jet, vzdálenost už nehraje takovou roli,“ dodává záhy podnikatel, který do Broumova přesídlil na přelomu tisíciletí.
Od té doby ve spolupráci s rodinou nejen zdesetinásobil vlastní firmu a zainvestoval řadu lokálních, společensky prospěšných projektů, ale vzal si za svou i obnovu města a jeho přilehlého okolí. Založili Agenturu pro rozvoj Broumovska, jejímž cílem je „vrátit Broumov na mapu Česka,“ jak s oblibou říká.
Dosud Školník a spol. získali pro region stovky milionů, z nichž značná část, kolem čtvrt miliardy, padla na rekonstrukci místního benediktinského kláštera, přestavěného v 18. století významným barokním stavitelem Kryštofem Dientzenhoferem a jeho synem Kiliánem Ignácem.
I díky tomu se z městečka, vzdáleného dvacet kilometrů od populárních Adršpašsko-teplických skal, stalo regionální centrum kultury a vzdělávání, do něhož pravidelně jezdí přednášet a diskutovat také špičky filantropické a byznysové sféry, jako třeba letos investor Jan Barta nebo zakladatel společnosti Eurowag Martin Vohanka.
Posilněni těmito zkušenostmi a skutečnostmi se zástupci města rozhodli ucházet o pozici hlavního evropského města kultury. Podmínky splnili, ačkoli výchozí pozici nemají zrovna nejvýhodnější, čemuž nasvědčují i kategorie, do nichž organizátoři Broumov zaškatulkovali – „malé malé město (sic!)“ a „velmi periferně položené“.
„Opravdu to ale znamená nevýhodu nebo že jsme nejhorší? Není to jen informace o tom, kde se město nachází?“ pokládá si v útrobách Broumovského kláštera řečnické otázky Školník, držitel několika ocenění, včetně titulu EY Společensky prospěšný podnikatel roku 2013.
Podnikatel a filantrop Jan Školník, foto: Tomáš Šrejber
V tom, jak snahu Broumováků vnímá odborná veřejnost, bude jasněji do konce nadcházejícího roku, kdy mezinárodní dvanáctičlenná porota vybere vítěze. Už v pátek dopoledne rozhodla o tom, že tím, kdo dostane příležitost předvést Evropě svůj kulturní život a rozvoj, bude jeden z dvojice Broumov – České Budějovice.
Co jste věděl o Broumovsku, než jste koncem devadesátých let kupovali s otcem firmu?
Přiznám se, že téměř nic. Prvních pár let po převzetí firmy jsem se o region vůbec nestaral. Bylo to velmi intenzivní období, kdy jsem byl buď v autě, nebo v továrně a venku jen, když už byla tma. Matně si vzpomínám, že jsem se začal více rozhlížet kolem sebe zhruba po čtyřech letech. To už jsme v Broumově nějakou dobu bydleli, protože bylo neúnosné každý den dojíždět do práce takovou dálku.
Co jste tehdy vypozoroval?
Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl jsem obrovský potenciál, velké přírodní bohatství na dosah ruky. Nádhernou až oduševnělou krajinu, pískovcová skalní města. To je významný unikát. Zároveň jsem si uvědomoval, že pokud je něco rozbito, má to zákonitě potenciál být opraveno.
Jako třeba Broumovský klášter, zapsaný na seznamu národních kulturních památek?
Přesně tak. Když se nám naskytla příležitost uspořádat v nevyužívaném a technicky nezpůsobilém klášteře první akci, představoval jsem si, jak by jeho prostory vypadaly, kdyby byly opravené. Nesmí se ale na opravu čekat, je potřeba začít s programem, který jí dá smysl. Dneska se stačí podívat kolem sebe…
Klášterní zahrada v Broumově, foto: Jitka Smolíková
Ubytování v bývalých mnišských celách v Broumovském klášteře, foto: Dům hostů
Klášter Broumov, foto: Jaroslav Winter
Klášter představuje veřejnosti otevřené, pohostinné místo vzdělávání, umění, setkávání, dialogu a spolupráce. Barokní komplex, který nabízí celoročně přístupný prohlídkový okruh, živý program a kulturu, kavárnu, restauraci nebo ubytování v renovovaných mnišských celách.
Sídlí tu mimo jiné všechny naše dobročinné projekty, ať už Agentura pro rozvoj Broumovska, Vzdělávací a kulturní centrum Broumov, Za poklady Broumovska, či Centrum rozvoj charakteru, ale také Podnikatelský klub Broumovska, Investiční klubový fond nebo Tiskárna Broumov, což je sociální firma a chráněná dílna.
Kolik peněz se s vaším přičiněním v regionu dosud proinvestovalo?
Nerad to vyčísluji, myslím, že to není nejdůležitější parametr. Odhadem je to ale přes 350, možná 400 milionů korun. Čtvrt miliardy si vyžádala rekonstrukce kláštera, přibližně sto milionů bylo proinvestováno přes investiční fond, a to zdaleka není vše.
To jsou výhradně peníze od dárců?
Většinově jde o dotace a finanční příspěvky od veřejných i soukromých subjektů, zčásti lokálních. Ale snažíme se generovat i vlastní příjmy. V klášteře, který máme v symbolickém nájmu, provozujeme prohlídky, kavárnu, restauraci a ubytování. To ale sotva vystačí na polovinu z ročního, zhruba sedmimilionového rozpočtu na provoz kláštera a pořádání kulturních aktivit. U takto ohromného projektu není možné jej ufinancovat z vlastních sil.
Jak konkrétně se podílí vaše firma, která se řadí mezi největší lokální podporovatele?
Rovněž to nemám přesně spočítáno, snažíme se nevybočit a přispívat podobně jako ostatní místní firmy, ale za osmnáct let existence agentury ji Hobra–Školník a naše rodina podpořila miliony.
Zmínil jste investiční fond. Na co přesně se zaměřuje?
Investiční klub sdružuje české investory, kteří jsou ochotni část svých prostředků uvolnit na impaktové investice. Impaktové, protože rentabilita zdejších byznysů je nižší, než kdybychom investovali do oborově podobných projektů na frekventovanějších místech, má ovšem dopad na celý region. Třeba tím, že se zvedá přidaná hodnota realizovaná na Broumovsku nebo přibydou pracovní místa. V dlouhodobém měřítku přitom předjímáme, že by tento byznys mohl být ještě výnosnějším, protože jsme přesvědčeni, že jde o atraktivní území.
Investovali jsme například do tří hotelů (Zámeček Janovičky, Orlík v Teplicích nad Metují, Městský hotel v Broumově, pozn. redakce), kde je cílem zvednout kvalitu služeb a zajistit, aby byly otevřené celoročně, nejen na sezonu, jako je v regionu běžné. Rovněž jsme skrze klubový fond nedávno postavili Sýrárnu Braunauer, v níž zpracováváme místní mléko a snažíme se díky ní vrátit do lokality tradici výroby sýrů.
Jste spokojený s tím, čeho jste prozatím v regionu dosáhli? Naplnili jste své ambice?
Snažím se v životě nedávat si velké cíle, tudíž jsem spíše překvapený, co vše se podařilo. Zároveň mi to ale nebere motivaci hledat další cesty. Problémů k řešení je stále spousta. Město se vzdalovalo hlavním ekonomickým a sociálním proudům a dostat ho zpátky do proudu dění není jednoduché. Dá se to, ale nejde to během pěti, deseti let.
Agentura existuje osmnáct let, ale dalších dvacet let bude mít co dělat a pořád nebude hotovo. Naší společnou snahou tak je udržet si motivaci pokračovat v tom, co děláme než si vytyčovat velké cíle, které by bylo fajn uskutečnit.
Co dalšího by se tedy mohlo změn? Jak by Broumov a jeho okolí mohly vypadat za těch dvacet let?
Osobně vidím budoucnost Broumovska založenou na lidech, které bych nazval aktivními poutníky, na lidech, kteří hledají sebe, své místo ve světě, hledají odpovědi na otázky, ptají se, což považuji za velmi důležité. V dnešní době existuje spousta lidí, která se už neptá.
Zároveň by Broumovsko mohlo být atraktivní pro život lidí, kteří potřebují klidnou a nikým nerušenou práci. Už dnes je Broumovsko relativně dobře dostupné veřejnou dopravou. A až se třeba ještě prodlouží dálnice k Trutnovu, budeme zase o kousek dostupnější nejen pro to, aby někdo mohl navštívit nás, ale také pro to, aby se odsud místní mohli vydávat do světa, pokud s ním potřebují interagovat.
Skalní divadlo na Broumovsku, foto: Jaroslav Winter
Na jedné straně tedy máme cestovní ruch, bez kterého se neobejdeme, a na druhé klid, na který cílíme, což se může zdát, že do sebe moc nezapadá. Věříme ale, že obě tyto dvě věci jdou spojit. A to je otázka, kterou si klademe i během kandidatury na evropské hlavní město kultury.
Jak vás vůbec napadlo se o tento status ucházet?
Když jsem se začetl do podmínek soutěže a podíval se do její historie, zjistil jsem, že Evropa skrze soutěž nehledá vždy jen velkolepé přehlídky kultury, místa, která již mají co ukázat. Je to naopak. Je to soutěž v tom, co může být, využije-li se jako transformační potenciál kultura. V tomto směru mi přišlo, že Broumov je ideálním modelovým případem pro spoustu malých historických měst po celé Evropě, které se ptají na svou budoucnost a na to, jakým způsobem pracovat se svým potenciálem.
Mnoho z těchto měst, zvlášť když jsou to historická sídla, je obdařeno řadou kulturních památek, což je právě případ i Broumova. V jeho centru stojí národní kulturní památka Broumovský klášter a v okolí je obklopen skupinou kostelů, vystavěných v barokní době významnými staviteli Dietzenhoferovými, která byla zkraje letošního léta rovněž prohlášena za národní kulturní památku.
Pracujeme s bohatstvím, které si nezaslouží být jen atrakcí. A kultura – nejen ve smyslu vysokého umění, ale i vztahů, podnikání či komunikace – může přinést změnu, kterou města hledají.
Primárně jde tedy o závazek, aby se lokalita dále rozvíjela než o přivábení turistů?
Pro mě to tak jednoznačně je. Už když jsme před osmnácti lety s rozvojem Broumovska začínali, vsadili jsme na kulturu. A úspěch v této soutěži by nás v našem snažení mohl posunout o další kroky dopředu. Přece jen je s titulem spojená i finanční podpora, která by během pěti let měla dosáhnout souhrnné částky dvacet milionů eur, což představuje příslib zahájení a dokončení několika dalších projektů, ať už je to třeba vybudování nového rezidenčního centra Mlýn, nebo další potřebné infrastruktury.
Pochopitelně, že podmínkou soutěže je připravit umělecký program, které vítězné město nabídne Evropě. Broumov je menší město s omezenou kapacitou, čehož jsme si vědomi, tudíž jsme do kandidatury pozvali celý Královehradecký kraj a partnery ze sousedního polského Dolního Slezska s tím, že by program probíhal na různých místech po celém území. Je to tedy příležitost poukázat nejen na samotný Broumov, ale celý rozsáhlý přeshraniční region.
Proč by mělo Broumovsko uspět v konkurenci velkých krajských měst, jako jsou Brno, Liberec a České Budějovic?
Věříme, že naše kandidatura je postavená na věcech, které jsou důležité pro celou Evropu a její velká území i tisíce menších měst. Na věcech, které by redefinovaly funkci města ve venkovských regionech pro jejich budoucnost. Kandidatura není postavena na obohacení něčeho, co již v mnohém existuje, hledá recept na naše společenské výzvy a v Broumově je bytostná. Dopad by u nás pak byl hodně vidět, v rozměru, kterého si myslím velká města docílit nemohou.
To je hlavní argument?
Zásadní, ale ne jediný. Naznačoval jsem, že řešíme různé výzvy, jednou z nich je nesoudržnost periferních oblastí s centry. Můžeme názorně ukázat, jako roli může hrát kultura při transformaci území považovaného za periferní, ať už z geografického, či mentálního hlediska při propojování společnosti. Z větších měst tyhle tenze nejsou tolik vidět, a proto je nejspíš nebudou řešit. V našem případě tedy vidím potenciál odpovídat i na tyto palčivé otázky.
Barokní kaple Panny Marie Sněžné na vrchu Hvězda v Broumovských stěnách, foto: Tomáš Šrejber
A nemůže být tahle vzdálenost, ať už fyzická, nebo mentální, naopak překážkou ve vaší kandidatuře?
Může. Porota může usoudit, že všemu, co by se tu odehrávalo, jakkoli to bude zajímavé, by nebyla kvůli této vzdálenosti přikládána vážnost. Vnímal bych to ale pouze jako potvrzení mých tezí, že od podobných míst se neočekává, že by mohly Evropě nebo společnosti něco přinést.
Já sem přesvědčený, že je důležité dát najevo, že kvalitní kulturní program může vzniknout i v místech, která momentálně nejsou považována za ta nejlepší. O tom naše kandidatura je. Navíc jsme šli těmto pochybnostem napřed. Jako své hlavní město kultury si nás vybral Královéhradecký kraj, jako partnery nás vnímá mnoho polských institucí, kandidujeme tedy s nimi za rozsáhlé území s miliony obyvatel.
Podnikáte v tomto směru konkrétní kroky, aby se zmíněná vzdálenost v blízké budoucnosti zkrátila?
Jsem toho názoru, že fyzická infrastruktura jde za mentální inspirací, ne obráceně. Kdybychom před lety, kdy jsme poprvé vstoupili do technicky nezpůsobilého kláštera, řekli, že ho nejdříve opravíme a až pak v něm začneme pořádat akce, nikdy bychom ho nezrekonstruovali. V případě města to je stejné. Pokud bychom čekali na chvíli, až sem povede dálnice, tak se nikdy nedočkáme.
Pokud si myslíme, že máme světu co nabídnout – zajímavé myšlenky, přístupy, příklady, jak se k věcem dá přistupovat – musíme to udělat hned. Teprve pak fyzická infrastruktura nebude vyvzdorovaná, ale bude dávat smysl, protože svět si bude žádat dostupné Broumovsko.
Jako podnikatel jste zvyklý rozhodovat se racionálně. Jak reálně vidíte své šance na úspěch v soutěži?
Jsem realistiský snílek. Uvědomuji si, že jít s nejmenší kandidaturou v historii soutěže neznamená automaticky záruku úspěchu. I když ale neuspějeme, budeme si moc říct, že jsme to alespoň zkusili a třeba podnítíme dalšího Davida, aby se nenechal poddat, a zkusil se s Goliáši utkat. A navíc, i když nepůjdeme soutěží dál, budeme na mnoha projektech pracovat i tak. Navázali jsme mezinárodní partnerství, a především nás kandidatura semkla v regionu jako nic jiného předtím. Už teď jsme vyhráli.
***
S oborem, v němž Školníkovi podnikají, se rodina seznámila krátce po revoluci. Rozvíjející se kapitalismus přiměl Janova otce Rudolfa k hledání obchodních příležitostí, přičemž jedna taková jej přivedla k založení firmy na nákup, dovoz a vývoz v oblasti filtrací. Když časem obdržel poptávku na specifickou filtrační desku a zjišťoval, kde se tento produkt vyrábí, narazil právě na broumovský závod.
Po zhruba roční vzájemné spolupráci se Rudolf Školník dozvěděl, že skomírající podnik je na prodej, a rozhodl se ho odkoupit. Do svého záměru zapojil syna Jana, vystudovaného ekonoma, kterého pověřil vypracováním transakčního projektu a byznys plánu. Spolu pak zažádali o bankovní financování a továrnu za přibližně osmdesát milionů korun pořídili.
„Dnes bych na to možná koukal jinak, zvažoval bych možná rizika. Ale tenkrát mi bylo čtyřiadvacet let, neměl jsem žádné zábrany a vůbec jsem neřešil pochybnosti,“ vzpomíná Jan Školník, který dostal společnost od počátku na starosti.
Podnikatel a filantrop Jan Školník, foto: Tomáš Šrejber
„Vždy ještě dávám k dobru, že jsem tehdy tátovi slíbil, že do toho jdu a teprve pak jsem se jel do Broumova podívat. Kdybych to býval udělal obráceně, nevím, jak by to dopadlo a přitom vidíte, jak mě Broumovsko pohltilo,“ usmívá se.
„U nás v rodině se ale ctí, že když se něco slíbí, tak se to musí splnit, ať se děje, co se děje,“ dodává za pár měsíců padesátiletý muž, který před budováním rodinného byznysu působil jako učitel na základní škole a ještě předtím rozjížděl českou pobočku doručovací služby PPL.
Když Školníkovi broumovský podnik kupovali, měl obrat kolem 45 milionů korun a dodával své produkty zákazníkům převážně z Česka, Slovenska a částečně Polska i Maďarska. V současnosti se nejen jeho filtrační desky využívají na všech obydlených kontinentech s výjimkou Austrálie a Oceánie a očekává se, že letos by do firemní pokladny měly přivést tržby blížící se čtyřem stovkám milionů.
K tomu dopomohla mimo jiné skutečnost, že se Hobra–Školník hned zkraje spojila se švýcarskou skupinu Filtrox a využila vzájemných synergií. Na rozdíl od jiných tuzemských společností, které posléze zahraniční kapitál zcela ovládl, se však Školníkovi před dvěma lety rozhodli, že podíl Švýcarů odkoupí. Momentálně Jan spolu s otcem Rudolfem a mladším bratrem Vojtěchem drží devadesát procent firmy, včetně opce na odkoupení zbylé desetiny.
Právě Vojtěchovi letos v březnu Jan Školník řízení firmy definitivě předal, aby dostala nový impuls a sám se mohl více věnovat rozvoji Broumovska. „Po téměř šestadvaceti letech ve vedení firmy jsem cítil, že už jí nedávám energii, kterou potřebuje. Usoudil jsem proto, že pro ni bude lepší, pokud se o její chod bude starat mladší bratr, který může přinést další potřebné změny,“ vysvětluje.
Co jste tehdy, před bezmála čtvrtstoletím, věděl o filtracích a izolacích?
Hodně málo. Pouze to, co mně byl schopen vysvětlit otec. Ani jeden jsme ovšem nebyli technicky vzdělaní, ze začátku to tak pro nás bylo poněkud komplikované. O to důležitější bylo, jaké pracovníky si vybereme a jaký tým kolem sebe postavíme. Jako partnera jsme do projektu přizvali tehdejšího ředitele továrny, díky čemuž jsme měli relativně dobré informace, v jakém stavu fabrika je. Spolupracovali jsme také s vysokými školami, abychom se dostali na podstatu toho, co děláme. Získávali jsme know-how, jak se dalo.
Dodnes představují investice do laboratoře a výzkumu významnou část našich nákladů. Nespokojujeme se s tím, jaké věci jsou, ale přemýšlíme nad tím, jaké by mohly být. Hledáme nové materiály, kompozice, receptury…
S jakými ambicemi a plány jste se do vlastního byznysu s otcem pouštěli?
Naší strategií je budovat funkční firmu v dlouhodobém horizontu. Trochu s nadsázkou to nazývám sedláckým způsobem podnikání. Nejít po extravagancích a nechtít hned dobýt svět, ale fungovat dlouho a stabilně. Zároveň naším cílem není firmu prodat, alespoň ne v blízké době, protože stále máme pocit, že jsme schopni ji dobře rozvíjet.
Dostali jsem se z pozice lokálního výrobce na pozici, kdy jsme schopni oslovovat globální klientelu, pořád ale vidíme velký prostor, v němž může vyniknout česká chytrost, inovace a nové výrobky. Ve chvíli, kdy nejsme lídrem trhu, sice není jednoduché přinášet inovace, ale přesto máme ambice ukázat, že máme produkty, které jsou z technologického hlediska na špičce.
Naplňuje vás podnikání stále, nebo už to je zejména prostředek k obživě a dělání filantropických aktivit?
Naplňuje mě velmi. Byznysem se zabývám rád, nechci se jen bavit. Myslím, že mým posláním je spíš práce, za niž tedy považuji i filantropii. To je nedílná součást našeho podnikání.
Tíhl jste k filantropii vždy, nebo jste k ní došel postupně?
Člověk může mít vztah k filantropii v sobě, a řekl bych, že takto se to stalo i mně. Měl jsem přirozenou ochotu naslouchat těm, kteří přicházejí s žádostí o podporu toho či onoho. Teprve až pak jsem si tyto prosby racionalizoval. Ale funguje to podle mě i obráceně.
Vnímám, že ne každý to takto cítí, a proto je třeba prostředí kultivovat. Vychovávat filantropii v každém z nás. Obecně je to dobrý znak pro byznys i pro osobní integritu. Jediná cesta k filantropii je vyzkoušet si ji. Kdo to nevyzkouší, ten se ochuzuje.
Snil jste o vlastním byznysu?
Byl jsem k tomu veden, respektive jsem byl veden k tomu, abych bez ohledu na to, co budu dělat, se snažil být co nejvíce svobodný.
Přijdete si tedy svobodný?
Rozhodně, ale nakonec ne jen díky podnikání. Začít s vlastním podnikáním bylo skvělé rozhodnutí, kterého vůbec nelituji. Jednak se podnikání dosud daří, firma se může rozvíjet a jednak jsem díky němu našel spoustu inspirace promlouvat do veřejného života a také prostor, více poznat sama sebe, což je další zdroj svobody.
