Do kin právě zamířily dva filmy, na nichž se podílel i horolezec, dronař, fotograf, vědec a zkrátka dobrodruh Petr Jan Juračka. Ne každý by totiž byl schopný natáčet v tak náročných situacích a podmínkách, jaké panovaly při natáčení filmu Civilizace nebo dokumentu o Adamovi Ondrovi.
V rozhovoru pro Forbes vysvětlil, do jakých extrémů je schopný se pustit, že na dokonalé snímky pro National Geographic mu stačí i levná kamera nebo fotoaparát a proč je Island pro fotografa přímo pornem.
Vaším alter egem je přezdívka Extrémní fotograf. Co jsou ve vašich očích extrémní podmínky?
Měl jsem točit dokument pro Českou televizi o práci fotografa a kameramana v extrémních podmínkách. Takže Extrémní fotograf byl původně jen pracovní název od produkčního, ale zalíbilo se nám to a začali jsme to používat.
Teď od dokumentu televize couvla, ale připravujeme ho dál. Budou v něm velké výšky, brutální vedro, ohromné vlhko i strašná zima. Zkrátka situace, kdy už má běžný člověk problém s osobním komfortem, natož aby u toho ještě fotil.
Jedno z tábořišť k výstupu na horu Manáslu | foto Petr Jan Juračka
Pro mě je extrém chvíle, kdy člověk nebo technika dostávají takový nářez od přírody, že už je to zkrátka na hraně. A kdy si musím vybrat. Mám pokračovat ve fotografování a riskovat svůj život, nebo mám dát přednost svému tělu?
Můj největší osobní extrém byla hora Manáslu v Himálaji. Zvládl jsem tam natáčet jen z malé kamery, a když jsem chtěl vyměnit tenké rukavice za silné, už se mi to nepodařilo. A kvůli tomu jsem pak téměř ztratil cit v rukou. Už je to měsíc a pořád to není dobré, i když se to pozvolna zlepšuje. Ještě před týdnem jsem nevěděl, jestli se někdy vůbec vrátí naplno, a bolelo to. To považuji za extrém. Že pro pár záběrů riskuji takovou daň.
Díky těmto schopnostem patříte mezi špičkové kameramany outdoorových filmů. Pracoval jste například na filmu Civilizace, který je nyní v kinech, a na dokumentu o Adamu Ondrovi. Současně učíte na přírodovědecké fakultě, jste vědec, táta od rodiny a do toho jezdíte na podobné expedice. Jak to stíháte?
Nestíhám. Jsem permanentní nestíhač. Musím mít každý den rozfázovaný. Ale tenhle systém mě baví. Expedice, na kterých fotím a natáčím, jsou spíše mým koníčkem a jedinou chvílí, kdy mám volno. Například když aklimatizuji ve stanu v basecampu.
A když se pak doma věnuji dětem, místo volného odpočinkového programu je většinou hrozně utahám, jsem neustále v pohybu.
Žít a pracovat v extrémních podmínkách je pro mě nicméně životní nutnost. Žene mě to kupředu, takhle chci fungovat. Ačkoli teď si dávám docela dlouhou pauzu. Další expedice je až v únoru a březnu.
Expedice jsou spíše koníčkem než povoláním. | foto Karel Wolf
Na kolik vaše expedice vyjdou?
Naštěstí jich není tolik, kdyby ano, byl bych už třikrát rozvedený. Ufinancovat se nedají, vždy doufám, že to pak nějak zalepím. Třeba teď jsem 300 tisíc v minusu. Expedici do Himálaje totiž platil celou Tráva (český horolezec Jan Trávníček, poz. red.), kterému to splatím. Je to oboustranně výhodné. Jemu se vyplatí, že tam jsem, a já si to díky tomu můžu dovolit.
Financování podobných expedic je náročné, a pokaždé to jde z jiného zdroje. Někdy se podaří získat grant. Nebo to ani nevyjde tak draze. V březnu plánuji přechod největšího ledovce Evropy, tam si zaplatím jen letenku. Na ledovci samotném už pak člověk nemá příliš velké náklady. V únoru poletím do Finska, tam mi zas pomohou sponzoři.
V tuto chvíli je v kinech film Civilizace, který byl mou nejdražší akcí, v poměru počtu dnů a výdajů. Jestli se nepletu, celý dokument stál kolem čtvrt milionu na člověka v týmu. Ale tam by se to snad mělo vrátit právě ze zisku z filmu.
„Film Civilizace je především pro diváka, který rád přemýšlí. A hlavně to neskončí pesimisticky, jak si mnozí myslí,“ říká Juračka.| foto Petr Jan Juračka
Jaká je vaše zatím nejúspěšnější expedice?
Asi právě ta Manáslu. Protože jsme se odtud vrátili úplně všichni, což není samozřejmost. Někteří lidé to tam špatně zdravotně odnesli, spadla lavina, zasáhl nás orkán, byla velká zima. A dostat se na vrchol bylo téměř nemožné. Z našeho týmu se to povedlo jen jednomu. Ale i proto to osobně považuji za nejúspěšnější výpravu.
Klasicky úspěšnou expedicí pak byla třeba i ta do Ekvádoru kvůli filmu Civilizace. Všechno vyšlo, jak mělo, všechno fungovalo, natočili jsme ohromné množství materiálu.
Jak dlouho se na expedice připravujete?
Velká výhoda je, že pořád někam jezdím. Takže fyzická příprava je permanentní. Když jsem lezl na K2, byla to první náročná cesta a já nebyl fyzicky v kondici. Byl jsem špekatý, měl jsem problém s dechem. A teď po letech si mohu dovolit jet na podobnou expedici z fleku.
Předpokládám, že přípravě podléhá i výběr té správné profesionální fototechniky.
Ta je pokaždé jiná. Teď v Himálaji jsem měl jen malý foťáček – bezzrcadlovku. Stojí kolem třiceti tisíc. K ní jsem měl dva nejlacinější objektivy od Nikonu, které jsou neskutečně lehounké. Takže poměr ceny cesty a ceny vybavení je také extrémně důležitý. A to mám kliku, že jsem ambasadorem Nikonu a současně Fotoškody, od kterých mám k dispozici drony, takže si můžu vybírat vybavení, jaké chci.
„Ze svých cest píšu deníky a sdílím své příběhy. Jsou v nich emoce a jsou popisem toho, jak to vnímám já.“ | foto Petr Jan Juračka
Od člověka s vašimi úspěchy bych čekala techniku v řádu stovek tisíců. To vůbec nevyužíváte?
Když mohu, beru si ji také. I teď jsem s sebou měl druhé tělo, profesionální drahý fullframe foťák a kvalitní světelný objektiv. Ale zůstal v basecampu, do větších výšek už řeším každý gram, takže raději volím pohodu těla a nízkou váhu vybavení. I tak mi část techniky museli nést kamarádi a šerpové, abych toho mohl vzít dostatek.
A od toho se odvíjí i příprava. Jezdím například hodně na kole a chodím běhat i s fototechnikou na zádech. Není možné v českých bezproblémových podmínkách fotit na profesionální vymazlené stroje a potom se tam nahoře spoléhat na něco, co jinak nemívám v ruce. Musím trénovat i to.
S technikou se připravuju i na to, abych ji uměl rychle vyndat, nastavit, byl zvyklý na váhu navíc. A to se naštěstí technologie hodně vyvíjejí kupředu a materiály se zlehčují.
Kolik váží technika, kterou s sebou berete?
To závisí na podmínkách. V roce 2015 jsem ještě měl na cesty 26 kilo jen v technice. Když jsem lezl na K2, táhl jsem s sebou navíc sedmnáct kilo. A aktuálně jsem již na dvanácti kilogramech techniky. Ale samozřejmě to dokážu dalším osekáváním stlačit. Záleží, jak moc co potřebuji.
Perfektní snímky dokáže kdekoli. Ve vodách oceánů, v Himálaji i v České republice | foto Petr Jan Juračka
Co považujete na základní součást vybavení?
Podle akce a toho, co tam chci dělat. Foťák, ideálně i druhý. Dva až tři objektivy, spíš širší skla a prémiová.
Důležité jsou pro mě i drony. Aktuálně fotím také nejvíc s malým obyčejným nejlacinějším dronem, protože má jen 249 gramů. A přitom snímky z něj se dostaly i do National Geographic.
Kam byste se chtěl ještě podívat a co natočit?
Na Antarktidu na tučňáky. A na Havaj a Bora Bora.
Viděl jste toho již víc než většina cestovatelů. Jaké místo máte nejradši?
Rybník u nás za domem. Je hnusnej, je vedle něj hnusnej autokemp a lemovaný je silnicí. Jenže jsem tam doma.
Dobře, dobře. Ještě hodně rád vzpomínám na Irsko a Island, to je přímo porno pro fotografa. Neskutečné.
„Irsko a Island, to je pro fotografa porno.“ | foto Petr Jan Juračka
Co považujete za nejúspěšnější záběr?
Fotografie z Islandu z erupce vulkánu. K tomu se váže i docela dobrá historka. Po návratu z fotografování chrlícího vulkánu jsem dal fotky na sociální sítě. A oslovila mě známá agentura s drony, jestli by fotografie nemohla přeprodávat. Odsouhlasil jsem to, pár fotek se prodalo. Ale velký zázrak to nebyl.
Půl roku nato byla uzávěrka největší světové soutěže ve fotografii z dronů. Bylo vždy mým snem tam zvítězit. Rozklikl jsem ten odkaz, že tam nějaké fotky pošlu. A přímo na úvodní fotce měli z agentury zakoupenou moji fotografii vulkánu. A přitom jim tam do soutěže posílali fotky profíci z National Geographic a jiné světové špičky. A oni si vybrali tuhle moji, a ještě si ji koupili. Takže jsem vlastně vyhrál.
Jedním z Juračkových úspěchů je i fotografická série Vyšehradu pro National Geographic | foto Tomáš Mertlík
Kromě fotografování se věnujete i kameře. Dvě nejaktuálnější díla jsou nyní čerstvě po premiérách, Civilizace a Adam Ondra: Posunout hranice. Při obou jste museli natáčet v dost nelehkých podmínkách. Jak to probíhá?
Týmy jsou u podobných filmů naprosto super. Jsme sehraní, zkušení, prostředí je náročné. Každý z nás je dobrý v něčem jiném. Například Adama jsme natáčeli hlavně tři lidé. Hlavní kameraman Pavel Otevřel je skvělý na kontaktní věci na zemi. Natáčí snímky, jak se večeří, jak se plánuje, jak se slaví.
Na to já vůbec nemám cit, když se vrátím z natáčení po celém dni venku, jsem unavený a nepřijde mi zajímavý natočit, jak Adam jí. Stejně tak to má Honza Šimánek, který dělal druhou kameru venku. Já pak točil spíše záběry přírody a scény z dronu. A proto jsme si sedli, jako tým jsme perfektně fungovali.
Divák toho dokumentu si pravděpodobně vůbec neuvědomí, kolik to natáčení stálo peněz. Česká televize by bývala daleko spokojenější, kdybychom to zvládli za poloviční náklady, klidně jen s polovinou lidí. Ale my bychom se pod to pak nepodepsali.
Co máte dál v plánu?
Z několika projektů, které jsem v poslední době uzavřel, mi budou postupně vycházet knížky. Na to se těším. A v plánu mám dvě velké cesty, jednu do Finska v únoru, druhou na ledovec v březnu. A psát knížky, uzavírat výstupy z rozdělaných projektů. Kromě cesty do Himálaje pak budu psát také pro fakultu jednu přírodovědnou knihu.
Hora Manáslu je osmou nejvyšší na světě. | foto Petr Jan Juračka
Kdy stíháte spát?
Právěže spím hodně. To je absolutní základ. Musím. Tělo potřebuje odpočinek, aby dokázalo přežít velké fyzické výkony. A je důležité umět také nespat, když je to potřeba. Takže trénuji i to, občas jdu přes noc přechod třeba Krkonoš nebo projdu přes všechny tisícovky v Orlických horách.
Zkrátka se musíte umět připravit na všechno.
Že je spánek důležitý, se naučit dá. Ale jsou i věci, které se naučit nedají. A v ten moment potřebuji, aby mě tělo podrželo alespoň po té fyzické stránce, proto kladu důraz na přípravy.
Teď na Manáslu to bylo chvílemi hodně špatné. Ze čtvrtého do třetího výškového tábora jsme museli stáhnout několik lidí, kteří na tom byli zdravotně špatně. A my jim museli pomoct dolů přes lavinový svah, kde je to rizikové i normálně. A dva dny před námi na tom místě umírali lidé.
Podařilo se nám je stáhnout dolu, uvařili jsme si kafe, objednali jsme jim helikoptéry a ty je dopravily do nemocnice. To jsem byl psychicky na dně, na hlavu to bylo neskutečně náročné. Naštěstí jsem se mohl spolehnout alespoň na své tělo, že fyzicky to zvládnu.
To jsou situace, kdy člověk nedokáže být klidný, ať se připraví sebevíc. Když nejde o jeho život, ale o životy jeho kamarádů.
