Mohutné listy monstery. Bujně rozvětvené fíkusy. Tchyniny jazyky, co vydrží snad všechno. Tyhle zelené kousky byly ještě do nedávna nedílnou součástí obývacích pokojů našich babiček. Prachem zanesená image pokojových rostlin je ale minulostí: pěkných pár let už jsou zabydlené v domácnostech mileniálů a generace Z.
Ti v zelených spolubydlících našli často náhradu za zvířecí mazlíčky i potomky. Na sociálních sítích se chlubí úlovky, latinské názvy rostlin znají nazpaměť a ti nejúspěšnější z nich se živí jako plantfluenceři. Co stojí za znovuobjevenou popularitou rostlin v interiéru? A jaká úskalí obchod s nimi přináší?
Čtvrtina těchto „rodičů rostlin“, jak se novodobým pěstitelům rostlin v interiéru říká, se ke koníčku dostala během pandemie. A polovina z nich tak činí proto, že péče o pokojovou zeleň jim alespoň částečně zlepšuje duševní zdraví.
Zhruba 83 procent Američanů a Američanek, kteří začínají s pěstováním pokojových rostlin, je ve věku 18 až 34 let. Čtyři z pěti mladých Britů a Britek se v jednom loňském průzkumu vyslovilo, že zahradničení je cool. Mírná většina z dotazovaných by raději strávila odpoledne v obchodu s rostlinami, než protančila noc v klubu.
Stačí se poohlédnout po vašem oblíbeném bistru či kavárně, abyste pochopili, že rostliny jsou dnes jednoduše must-have doplňkem všech interiérů.
Ale jak moc je pokojová zeleň opravdu zelená? Právě snaha o udržitelnější životní styl je jedno ze stěžejních témat generace Z i mileniálů. Zdá se logické, že rostliny by měly být prospěšné pro životní prostředí. A to už jen proto, že produkují kyslík, který dýcháme.
Za „pokojovkami“ se ale skrývá mnohamiliardový průmysl, jehož realita je na hony vzdálená líbivým instagramovým fotkám plným rostlin, avokádových toastů a flat white s ovesným mlékem.
Rostliny jako monstera, fíkus nebo sloní ucho pocházejí z tropických oblastí Jižní Ameriky nebo jihovýchodní Asie, kde jsou součástí tradicí místních komunit.
Jejich vývoz je silně omezen zejména kvůli mezinárodním úmluvám o ochraně biodiverzity a také například ve snaze zabránit pytlačení vzácných druhů, které na černém trhu trhají rekordy.
Aby se uspokojila enormní poptávka, pěstují se metodou tkáňové kultury, která umožňuje „naklonovat“ jedinou rostlinu do tisíců identických kopií. Většinou se tak děje v holandských sklenících, jimiž je země tulipánů doslova posetá.
Na ploše několika kilometrů čtverečních roste často i pár desítek milionů rostlin, které se pak prodávají na květinové burze v Aalsmeeru. Přes ni ostatně prochází 60 procent světového obchodu s rostlinami a jenom loni se tam prodalo bezmála 12 miliard kousků.
Jeden z nich na vás možná už teď čeká ve vašem květinářství, konceptuálním plantshopu nebo řetězci se skandinávským nábytkem.
Tak obrovský objem s sebou logicky přináší environmentální úskalí. K vytápění skleníků je zapotřebí obrovské množství energie, sektor spotřebuje devět procent celkové nizozemské spotřeby plynu. Nepřidají tomu ani hektolitry syntetických postřiků, které se využívají k hnojení a ochraně rostlin.
Problematické není ani tak, co roste, ale v čem. Pěstební substráty často obsahují rašelinu, která je považována za neobnovitelný zdroj. Ve světových rašeliništích je uloženo až 550 gigatun uhlíku a jsou klíčová pro okolní biodiverzitu.
Komerční těžba fyzicky odstraňuje rašelinu ze země spolu s uloženým uhlíkem rychlostí, která převyšuje rychlost ukládání asi stokrát, a zásoby rašeliny se tak nestačí zregenerovat.
Jakmile jsou rostliny připraveny putovat za svými konečnými majiteli, jsou obaleny všudypřítomným plastem. Při přepravě rostlin poskytují sice plastové obaly potřebnou ochranu před poškozením, jsou ale z velké části nerecyklovatelné.
Celé odvětví je velice netransparentní. Do skleníků v Nizozemsku se běžnému smrtelníkovi nepodaří jen tak dostat. Nejasné jsou také pracovní podmínky těch, kteří v nich pracují. Z velké části se jedná o státní příslušníky ze zemí bývalého sovětského bloku.
Že je potřeba zvýšit transparentnost celého odvětví, ví už i Royal FloraHolland, největší světová burza s květinami. Letos spustila vůbec první certifikační systém, do kterého se postupně budou muset zapojit všichni lokální i nadnárodní pěstitelé.
Momentálně má environmentální certifikaci 47 procent pěstitelů, což představuje cca 80 procent objemu.
Stále více pěstitelů používá také solární panely a operuje s uzavřeným koloběhem vody. Poměr energie z obnovitelných zdrojů v posledních letech také rychle roste. Všudypřítomný jednorázový odpad z plastu je postupně nahrazován bio-based alternativami rozložitelnými v přírodě.
V kilometrech dlouhých sklenících potom často poletují nenápadní motýlci a další biologická ochrana proti škůdcům jako náhrada za umělý postřik, často toxický pro rostliny i pro zahradníky.
Počátek konceptu pokojových rostlin lze hledat u starých Egypťanů, ve starověké Číně či v antickém Římě. Do evropských zámků, salonů a později obýváků se pokojovky dostaly nepřímo skrze koloniální politiky mocností jako Velká Británie, Španělsko a Nizozemsko díky ekonomickému rozkvětu, který v důsledku kolonialismu následoval.
Různá historická období měla svoji „it plant“. Tulipánová mánie řízená spekulací s hlízami tulipánů prý přivedla na mizinu i Rembrandta, viktoriánské době vévodila posedlost kapradinami, kalifornští hippies potom v sedmdesátých letech minulého století zpopularizovali monstery.
Současný hon za vzácnými druhy ještě umocnila sociální média, na kterých je každou chvíli trendy jiný kultivar. Celý fenomén se rozmohl tak, že botanické zahrady od Londýna po Singapur instalují bezpečnostní kamery s cílem předejít krádežím přímo ze sbírek.
Filipínské ministerstvo životního prostředí překlasifikovalo několik druhů do skupiny ohrožené v reakci na pytlačení, které se během pandemie rozmohlo do nevídaných rozměrů.
A v londýnských Royal Botanic Gardens vymysleli ve spolupráci s britskou pohraniční službou systém, jehož cílem je sledovat nelegální obchod s rostlinami pomocí algoritmů umělé inteligence.
Není výjimkou, že nejsledovanější sběratelé mají doma i několik set rostlin. Vzácné rostliny, které se před pár lety prodávaly za pár stovek, se dnes na internetových aukcích draží za desetitisíce. Obvykle je to proto, že skončí v laboratořích, kde se z nich skrze tkáňovou kulturu vyklonují miliony.
Pomyslným svatým grálem je panašovaná Monstera deliciosa s fascinující bílozelenou kresbou. Tento fenomén se ve volné přírodě vyskytuje jen velmi zřídka. Je to v podstatě nemoc, která se projevuje úbytkem chlorofylu. I tak jsou panašované monstery hitem internetových aukcí a ceny šplhají i nad sto tisíc korun.
Další rostlina, která v minulých letech zažívala neobvyklou popularitu, je Philodendron Pink Congo, kultivar s listy v barvě Millennial pink.
Na internetových aukcích se prodával za několik set dolarů, než se zjistilo, že za to může hormonální postřik, který na rostlinu aplikují pěstitelé v Indonésii a díky němuž se některé její části zbarví do růžova.
Internetové aukce s rostlinami jsou vůbec místem pro spekulace všeho druhu a často jsou srovnávány s šílenstvím kolem kryptoměn. Není výjimkou, že se neprodávají ani celé rostliny. Pouhé odřezky vzácných druhů jsou k mání i za několik stovek dolarů bez garance, že se z nich vyklube byť jen jediný list.
Temná stránka fenoménu pokojových rostlin by ale v žádném případě neměla přebít to, co je na zahradničení doma i venku nejdůležitější: pobyt v přírodě přináší prokazatelně pozitivní účinky na duševní pohodu, zlepšuje fyzičku a učí nás potravinové soběstačnosti.
Navíc způsoby, jak se tomuto koníčku věnovat nadále, aniž bychom přispívali k destrukci přírody na opačné straně zeměkoule, existují už teď.
Rostliny si lze vyměnit na jednom z takzvaných plant swapů, substráty se stále častěji prodávají bez rašeliny a jako přírodní hnojivo funguje skvěle žížalí čaj z kompostu. Pěstování rostlin je prostě radost i závazek v jednom.
