Většinu života nevidí. O navrácení svého zraku ale Josef Kalous nepřestává bojovat. Naději mu dává uznávaný chirurg Pavel Stodůlka a jeho unikátní operace.
Taková tma, jako je v divadle, bývá jen v šachtě, psával v jednom ze svých fejetonů Karel Čapek. V důlní šachtě sice autor těchto řádků nikdy nebyl, černotu, která obklopuje jeviště pražského Divadla v Celetné, však lidské oko skutečně prohlédnout nedokáže.
Ostatně také proto se v něm hlavní aktéři tohoto příběhu poslední únorovou středu scházejí. Pro Josefa Kalouse představuje tma přirozené prostředí.
S několika přestávkami ho provází drtivou část života. Šest dekád, během nichž jeho zrak neslouží, jak by měl – povětšinou vůbec –, a místo rozmanitosti každodenního shonu mu nabízí stereotypní vizuální nicotu. Zvykl si.
Vidiny prosvětlených zítřků se ale nehodlá vzdát. Naděje, kterou sedmdesátiletý senior v hloubi své duše rozfouká, se poslední dny rozhořela v plamen. Po letech úplné slepoty totiž znovu začíná částečně vidět. A vděčí za to šikovnosti druhého přítomného v potemnělém sále, světově uznávaného oftalmologa Pavla Stodůlky.
„Stále to nemůžu pořádně rozkoukat, ale každým dnem pociťuji zlepšení,“ hlásí usměvavý Kalous při setkání se svým ještě pozitivněji naladěným očařem. „A bude to ještě lepší,“ povzbuzuje ho Stodůlka.
„Až se uvidíme příště, hůl už mi necháte, půjde do mé sbírky bílých holí, které už jejich majitelé nepotřebují,“ navazuje zakladatel očních klinik Gemini a mimo jiné letošní finalista soutěže EY Podnikatel roku, s jehož příběhem se čtenář Forbesu mohl detailně seznámit v lednovém vydání.
Pravé oko, které Josefu Kalousovi nefungovalo přes půl století, se teď postupně vrací do procesu díky implantované umělé rohovce. Ta mu momentálně umožňuje rozeznávat barevné kontrasty, obzvláště pak bílou barvu a světla. Bez větší námahy tak zvládá četbu zpráv na podsvíceném telefonu nebo články v novinách.
