Je to přesně sto let, co v předjaří roku 1923 milovníci cukrovinek v mladé Československé republice poprvé ochutnali nezvyklou chuť čokoládovo-kávové tyčinky Kofila. Mléčná čokoláda s jemnou kávovou náplní zákazníky nadchla – a čokoládovna Orion triumfovala.
Popularitu nové cukrovinky zásadně ovlivnila i její podoba. Orion dal při návrhu obalu pro čokoládovou novinku šanci začínajícímu designérovi, v té době teprve třiadvacetiletému Zdeňku Rykrovi. Ten pro Kofilu vymyslel atraktivní barevnou kombinaci žluté, červené a modré a především slavnou ilustraci mouřenína ochutnávajícího exotickou kávu.
Rykrova Kofila se záhy stala ikonou. A Rykr, který pro fabriku vytvořil i její slavnou „čokoládovou hvězdu“, se stal dvorním ilustrátorem Orionu.
Kofila se ve zdraví dočkala i nového milénia. Populární je dodnes. Potravinářský koncern Nestlé, který dnes Orion vlastní, jen za loňský rok vyrobil ve svých závodech Nestlé Zora Olomouc přes dvacet milionů kusů tyčinek Kofila.
A ke stým narozeninám slavné tyčinky dala Kofila nyní znovu příležitost i mladým designérským talentům, konkrétně studentům ateliéru grafického designu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Do další stovky totiž čokoládová tyčinka vstupuje i ve zbrusu novém designu, který je poctou ikonickému vzhledu, který Kofile kdysi vymyslel Zdeněk Rykr.
Vítězné návrhy, které vybrala odborná porota složená z odborníků na grafický design, pedagogů Univerzity Tomáše Bati i zástupců koncernu Nestlé, jsou inspirované jak typickými prvky a asociacemi spojenými s Kofilou, jako je káva v šálku, kávová zrna nebo čokoláda, tak i původním designem Zdeňka Rykra, grafickými reminiscencemi na dobu první republiky nebo upomínkami na sté narozeniny čokoládové tyčinky.
Největší ohlas získaly návrhy Ivana Večerka, který zvolil techniku linorytu, Lucie Nguyenové, která svým ilustrovaným návrhem evokuje hlavní emoce spojené s Kofilou, Izabely Princové, která se rozhodla pro grafické ztvárnění šálků kávy a kávových zrn, nebo Markéty Myškové, inspirované secesními a art deco vzory.
S vítěznými studentskými návrhy, které představují moderní interpretaci značky Kofila, se ve speciání limitované narozeninové edici potkají i zákazníci v obchodech.
„Kofila je krásným příkladem tradice, která přetrvává po generace. Do nového století vstupuje Kofila v obalech vytvořených mladými designéry, kteří se ve svých návrzích inspirovali ikonickým obalem a dodali mu moderní nádech. Nadčasovost tyčinky symbolizuje její minimalistický tvar, stejně tak unikátní receptura spojující kávu a čokoládu,“ uvádí Eliška Soukupová, manažerka značky Kofila z divize cukrovinek skupiny Nestlé.
Kofila se ovšem modernizuje i v dalším ohledu. Tyčinku v souladu s globální politikou koncernu nyní vyrábí jen ze stoprocentně udržitelných zdrojů kakaa, jehož produkce a následná distribuce a zpracování splňuje standardy fair trade.
„Tyčinka se už od podzimu roku 2021 vyrábí ze stoprocentně udržitelně získávaného kakaa splňujícího standardy ekologické udržitelnosti, férového obchodu a dodržování lidských práv. Vyrábí se v olomoucké továrně Zora, která pro svůj provoz využívá zelenou energii,“ doplňuje Soukupová.
Svým stoletým výročím navíc Kofila nyní znovu připomíná příběh svého vzniku. Je totiž příběhem velkého podnikatelského zápalu manželské dvojice, která se nebála jít proti proudu a všem tehdejším konvencím. Všechno začalo nenápadně. Manželé Albína a František Maršnerovi založili v devadesátých letech 19. století na Královských Vinohradech malou cukrářskou firmu.
František byl původně obchodník, dovážel koloniální zboží, orientální koření, kávu, kakao a cukr. V těchto komoditách viděla jeho manželka budoucnost. Měla velmi ráda sladké a zároveň v době konjunktury konce 19. století cítila, že lidé mají stále větší chuť a ochotu utrácet za své drobné neřesti. Pokud si to jen trochu mohou dovolit, rádi utrácejí třeba právě za sladké a nejrůznější lahůdky. Trh se sladkostmi měl velký potenciál. To manžele také vedlo k tomu, rozjet vlastní cukrářský podnik.
Dvojice odstartovala tím, že v obyčejném sklepě domu v Balbínově ulici na pražských Vinohradech, kde tehdy bydleli, na prostém ohništi společně vařili turecký med. František pracoval s ohněm, Albína chystala recepturu, pak hotový med balila a nabízela na trhu, později i v prvním vlastním obchodě. A protože šel na odbyt, manželé postupně přidávali další orientální cukrovinky. Využívali svou znalost vlastností kávy, čokolády i nejrůznějšího exotického koření, jako je skořice, vanilka, badyán a další.
Po pěti letech se manželé jako spolumajitelé pustili do jednání o nové továrně, kterou si chtěli postavit na Korunní třídě přímo za měšťanským pivovarem. Povolení dostali v roce 1897 a zapsali svou firmu do obchodního rejstříku jako „Továrnu na orientálské cukrovinky F. a A. Maršner, hlavní závod na Královských Vinohradech“.
Albína přitom využila rodinný kapitál, který pocházel z jejího vlastního věna, a v továrně spustila i první výrobní linku. V byznysu měla velké slovo, byla hnací silou rodinného podnikání. Nikdy nebyla vedena jen jako paní továrníková, manželka majitele, ale vždy jako ředitelka a spolumajitelka. A také žena, v jejíž hlavě vznikly ty nejlepší firemní nápady.
Albína Maršnerová byla na svou dobu mimořádně emancipovaná a svobodomyslná žena s velkou odvahou a kuráží – ostatně traduje se, že to byla právě ona, kdo manžela kdysi inspiroval nejen ke změně od koloniálního zboží k čokoládě, ale i k dalšímu rozvoji byznysu. Jejím nápadem bylo i vybudování nové výrobní linky, do které společně investovali.
Na této nové lince Maršnerovi začali zpracovávat kakaové boby a vyrábět též vlastní čokoládu a čokoládové cukrovinky, což znamenalo velký posun vpřed.
Na přelomu století přistoupila firma z iniciativy paní Albíny i k výrobě čokoládových figurek zabalených v barevném alobalu a celých vánočních kolekcí, tehdy přelomové novinky, která významně přispěla k popularitě závodu. Maršnerovi též přišli s novým způsobem výroby kokosového másla. Byli ostatně propagátory čokolády jakožto zdraví prospěšné potraviny.
Zdenek Rykr: Obaly čokolády a bonbonů Orion, 20. a 30. léta, papír, tisk
V roce 1901 přešla firma na akciovou společnost, První českou akciovou společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Královských Vinohradech. Značku Orion zavedli až později, registrovat si ji majitelé nechali v roce 1914, v roce 1928 ji promítli i do firemního názvu – Orion, továrny na čokoládu.
Tehdy už byl ale zakladatel firmy po smrti, František Maršner zemřel 28. července 1917 v Praze ve věku šedesáti let. Byl mu vystrojen majestátní pohřeb, kterého se zúčastnila velká část zaměstnanců továrny. Pohřben byl v rodinné hrobce na Vinohradském hřbitově. Podnik vedla nadále vdova Albína, což byl v té době mimořádně statečný krok. Pamětníci uvádějí, že paní Albína „vládla rukou tvrdou, ale spravedlivou, a zaměstnanci si jí hluboce vážili, i proto, že se sama nikdy nepovyšovala a pro každého měla slova pochopení“.
Období první světové války firma pod vedením paní Albíny úspěšně přežila a po válce svoji výrobu ztrojnásobila a dále rozšiřovala sortiment. Během první československé republiky se firma stala jedním z nejznámějších i největších výrobců čokolády a cukrovinek v Evropě, pracovalo tu přes patnáct set lidí. A vyráběly se tu už tehdy třeba dodnes známé Ledové kaštany, Banánky v čokoládě nebo Kočičí jazýčky.
Továrny Orion se navíc proslavily i svou moderní propagací. Autorem symbolu a loga, hvězdy, a typického písma pro název Orion byl onen mladý student dějin umění Zdeněk Rykr, později malíř, ilustrátor, scénograf a novinář, který vedl i reklamní kampaně firmy a měl na starosti také návrhy obalů pro jednotlivé cukrovinky: sedící mouřenín na tyčince Kofila je na obalu ve stylizované podobě k vidění dodnes. I když i jemu mu nyní dělají konkurenci mladí dnešní designéři. Kofila je tu každopádně dál.
