Alicja Knast nás uvede do obrazu. Či spíše do obrazů a dalších děl Národní galerie, v jejímž čele energická Polka jako historicky první osoba z ciziny stojí. Bylo by až podezřelé, kdyby to v českém prostředí nevyvolalo povyk.
Anglická královna zvládla i ty nejzásadnější rozhovory za dvacet minut, říká si Alicja Knast po příchodu do Prahy, jenže čas v republice pod Řípem má zjevně jiné skupenství než v ostrovní monarchii, což ona v tu chvíli netuší.
Má toho nad hlavu, neví zpočátku, co dřív, takže se jí panovnická inspirace hodí: dvacet minut protáhne na komfortních třicet, za tuhle dobu musí být vyřízena téměř každá schůzka, každý problém se musí minimálně o kousek posunout.
A vskutku, plán pěkně klape, je radost takhle hravě zkrotit rafičky, plodná půlhodina je pryč, proto „děkuji a na shledanou“. Alicja se pod vznešenými stropy v Paláci Kinských přesouvá do své kanceláře k dalším úkolům, avšak co to, zpoza zavřených dveří k ní prosakují hlasy spolupracovníků, které opustila, jenže oni neopustili místnost.
Sedí v ní dál, dál v ní – královna nekrálovna – plýtvají slovy, jakpak je tohle možné, vždyť z hory práce nebude tímhle tempem zdolán vrchol, tímhle tempem se sotva dojde do základního tábora.
Situace se pravidelně opakuje, z toho je Alicja v říši divů, je to pro ni záhada, kterou ovšem postupně odhalí, díky tomu dnes už ví: „Vy Češi jste rádi spolu! Chcete se potkávat, povídat si, je to pro vás jakýsi terapeutický prvek, regulujete tím emoce.“
„Ano, bylo to pro mě velké překvapení, tohle jsem z Polska neznala. Bydlím na Vinohradech a každý den tam vidím plné kavárny či restaurace, u všech stolů spolu lidé mluví… Máte se navzájem rádi a podle mě je to zdravé.“ Alicja Knast dnes už ví, že ačkoli je generální ředitelkou Národní galerie, generálkou českého času není.
Čas v Česku nejde ochočit, nejde zarámovat jako obrazy od Josefa Mánese, jejichž velkolepá výstava byla zahájena poslední březnový den a potrvá do půlky července.
Vteřiny, minuty a hodiny v Česku nechodí způsobně v lodičkách, nýbrž nespoutaně v teniskách, přezula se do nich i Alicja, stýská se jí po elegantní obuvi, ale tenisky jsou v Praze praktičtější, byť estetickou duši nezapře ani v teniskách, manžel se diví, kolik jich proboha má, a ona vysvětluje, že je vždy musí sladit s outfitem.