Maďarsko, Polsko, Slovensko, ale už i Bulharsko. K zákazu dovozu a zpřísňování kontrol ukrajinského obilí a dalších komodit se postupně přidávají další země Evropské unie. Levná produkce z válkou sužované Ukrajiny ohrožuje místní zemědělce, ale státy se obávají i kvality, neodpovídající unijním standardům.
Česká republika tak zůstává poslední zemí z visegrádské čtyřky, která se k omezení dovozu neuchýlila a takový krok ani neplánuje. Tuzemští zemědělci na zvýšený dovoz přitom doplácejí úplně stejně a navíc hrozí, že se Česko stane náhradním odbytištěm za státy, které už dovoz zakázaly.
Po prvotní kritice zákazů členských států chystá EU společná opatření včetně finanční kompenzace sto milionů eur pro zemědělce států sousedících s Ukrajinou. To ale podle prezidenta Agrární komory České republiky Jana Doležala může konkurenční nevýhodu českých zemědělců ještě více prohloubit.
„V tomhle máme nevýhodu, že nejsme přímým sousedem Ukrajiny, takže nemůžeme přímo dovoz zastavit a také si nemůžeme nastavit funkční kontrolní systém,“ říká v rozhovoru pro Forbes.
Jak pravděpodobné je, že se tím náhradním odbytištěm opravdu staneme?
Může to tak být. Jakmile se dodávky z Ukrajiny dostanou třeba do Polska, které po dohodě s Ukrajinou povolilo tranzit, tak se už nachází na jednotném trhu, kde maximálně můžeme dělat namátkové kontroly, ale nemůžeme stavět každý kamion, který překročí hranici s Českou republikou.
Ministerstvo zemědělství zavedlo v souvislosti s ukrajinskými dodávkami přísné kontroly kvality, ty jsou tedy pouze namátkové?
Ano, všechno určitě zkontrolovat nemůžeme. Museli bychom provádět kontroly všech kamionů s tím, zda sem opravdu vezou ukrajinskou produkci, a tu by pak dozorové orgány posuzovaly, zda neobsahuje něco, co tam být nemá.
Podle našich informací například v Polsku docházelo k tomu, že Poláci „domíchávali“ produkci z Ukrajiny s technickou produkcí určenou pro energetické účely, a ne pro lidskou spotřebu. A my bychom měli být hlavně obezřetní, aby tohle náhodou nekončilo i v České republice.
Vidíte nějaké řešení, jak zamezit dovozu ukrajinského obilí do Unie a zároveň Ukrajině pomoci s odbytem?
Velice pozitivně hodnotíme například reakci Evropské komise, která po zákazu některých členských států zvažuje společné evropské řešení. Co už ale pozitivně nehodnotíme, je systém kompenzací pouze pro státy sousedící s Ukrajinou. To je opět ten sekundární vliv – u nás jsou ceny nižší než třeba na západě Evropy, přesto nárok na kompenzace nemáme.
Ne že bychom po kompenzacích toužili, problém by to ale byl v případě, že by například Poláci kompenzace dostali a pak mohli daleko levněji dodávat kamkoli na evropský trh. Osobně si ale říkám, proč ty peníze raději nevyužít tak, abychom dostali ukrajinskou produkci z Evropy? To byl koneckonců záměr koridorů solidarity…
Kdyby Evropská unie stejnou částku poslala ukrajinským zemědělcům, byli by schopni vyvézt svoji produkci buď do přístavu, nebo ji vlaky a kamiony poslat do západoevropských přístavů. To je ostatně důvod, proč evropské koridory nefungují – v okamžiku, kdy se produkce z Ukrajiny do přístavů dostala, tak ji dlouhá cesta prodražila natolik, že byla na světových trzích nekonkurenceschopná.
Jak tedy zajistit, aby Evropa sloužila jen pro tranzit?
Kromě namátkových kontrol na hranicích, které již probíhají, by mohly být tranzitní kamiony sledovány GPS. A co se týče vlaků, tak ty je možné zaplombovat s tím, že náklad vyloží až ve třetí zemi. Ty peníze by měly pro ukrajinské zemědělce fungovat jako motivace, aby dodržovali tranzitní podmínky.
Jak velký vliv má dovoz ukrajinského obilí konkrétně na české zemědělce?
V tuto chvíli značný. Když se podíváme na momentální ceny na světových burzách, tak vidíme velký rozdíl mezi burzovními a reálnými cenami, za které mohou čeští zemědělci obchodovat. Zatímco se teď burzovní cena například u potravinářské pšenice pohybuje okolo dvě stě padesáti eur za tunu, tedy necelých šest tisíc korun, tak ceny pro české producenty jsou i o dva tisíce korun níže.
Jsou takové ceny pro české zemědělce únosné?
Vzhledem k tomu, že máme zainvestováno do daleko vyšších nákladů, než tomu bylo v předchozích letech, tak cokoli, co by měli zemědělci prodávat za méně než pět tisíc korun za tunu třeba právě u potravinářské pšenice, je pod hranicí jakékoli rentability.
Náklady v loňském roce rostly zejména u pohonných hmot a hnojiv. Letošní porosty jsme zakládali na podzim loňského roku a to byly ceny právě třeba pohonných hmot vysoko. Hnojiva byla po část loňského roku zcela nedostupná a následně stála zhruba pěti- až sedminásobek oproti roku 2021.
Kvůli takovému nárůstu nákladů nemohou zemědělci přirozeně akceptovat ceny, které by byly výrazně pod úrovní minulého roku.
Argumentace tím, že čeští zemědělci nechtějí ustoupit od vysokých marží, tedy podle vás není namístě?
To je těžké hodnotit. Často se argumentuje cenou na burzách. A druhá věc je, že nejvyšší cena v loňském roce byla v době, kdy jsme neměli co prodávat. Sklady byly víceméně vyprázdněné a kvůli obavám z nedostatku se zdražovalo.
Teď je sice situace opačná, ale musíme se podívat i na zodpovědnost soukromých zemědělců vůči rodinám, akcionářům… Je těžké říci, že budou prodávat za polovinu – obzvlášť s ohledem na zmíněné vyšší náklady.
Jak celá situace ovlivní spotřebitelské ceny obilných a dalších produktů v Česku?
Ať už se jedná o pečivo, mléčné nebo třeba masné výrobky, tak cena vstupní suroviny nikdy nehrála až tak velkou roli. Daleko větší hrály historicky ceny pohonných hmot, energií, lidské práce, přepravy, skladování a tak dále. A tyto vlivy byly právě v loňském roce celkem významné, přičemž musíme počítat s určitou mírou setrvačnosti.
Sice dnes spotové ceny klesly, ale řada menších zpracovatelů jako například pekárny nebo mlékárny mají od minulého roku nasmlouvané vyšší ceny. Ten, kdo vyrábí podle spotových cen, tak může mít určitou konkurenční výhodu.
A i když je to teď ještě předčasné hodnotit, tak předpokládám, že s podobnou setrvačností, jako se zdražovalo, bude docházet i k zlevňování. Ostatně Český statistický úřad už zveřejnil čísla za březen, kde je vidět u zemědělců snižování cen.
Lze obecně říct, že je ukrajinské obilí méně kvalitní než české či evropské?
Na Ukrajině neplatí stejné podmínky jako v Evropské unii, kde se nesmí používat určité techniky, jako je genetická modifikace nebo určité druhy ochrany rostlin. Ukrajina má dlouhodobě problém například s falzifikáty některých přípravků na ochranu rostlin a používají se tam věci, které by se na jednotném evropském trhu objevit neměly.
V rámci společné evropské politiky pak platí i další postupy, které musí zemědělci dodržovat, další způsoby, jak se starat o půdu, a podobně. To na Ukrajině není – a máme tedy dilema, jestli si sem více pouštět produkci nejen z Ukrajiny, ale i z třetích zemí a tím v podstatě ohrožovat zemědělce v rámci jednotného trhu. Pravděpodobně by se postupně snížila i ochota evropských zemědělců se jednotnou unijní politikou řídit.
Zároveň do toho ale vstupuje jakési bezpečnostně-politické hledisko. Samozřejmě se snažíme Ukrajině pomoci a její HDP je ze sedmnácti až dvaceti procent závislý právě na zemědělství – tím spíš, že je průmysl kvůli válce značně ochromen. Pokud se jim nepodaří relativně úspěšný rok, samozřejmě to může přinést výhodu Rusku.
I tohle musí být jedním z aspektů našeho uvažování. Osobně bych byl určitě pro to, aby fungoval tranzit a Evropa vývoz Ukrajině usnadnila natolik, aby tady ukrajinská produkce nemusela být. To byl ostatně i původní záměr Evropské komise.
Hrozí, že evropští a čeští zemědělci sníží produkci v rámci „válečného hospodaření“?
Na to si budeme muset počkat na podzim, kdy probíhá zásev. A do té doby se může situace změnit. Určitě bychom se ale měli dívat do budoucna a přemýšlet, jak se situací naložit příští rok za předpokladu, že konflikt neskončí. Letošní rok bude zcela jistě pro řadu zemědělců složitý a měli bychom být připraveni na opakování situace.
