Šéfredaktorka našeho partnerského webu Forbes.sk se zamýšlí nad otázkami trápícími dnešní mladou generaci do třiceti let.
Jak zvládnout svět, svíraný z jedné strany válkou a postupující klimatickou krizí – a z druhé nároky, které si na sebe klademe?
Neustále chceme žít rychleji, lépe, mít víc. Do mobilů si zapisujeme nekonečné seznamy, co stihnout, a v uších nám hrají motivační podcasty, jak být lepšími verzemi sebou samých. Zároveň jsme to my, mladá generace, kdo otevírá diskusi o zpomalování a hledání smyslu. Proč?
Jeden týden prokládáme práci networkingem, který nás má posunout blíže k vytouženým snům, další už se zaklínáme, že dnes večer raději zajdeme na jógu, a svou všímavost posílíme rituálním pitím kakaa. Nejsme my generací plnou rozporů?
Chvíle ticha
Chceme se starat o své duševní zdraví a nesrovnávat se s ostatními, ale zároveň uplatnit všechen náš úžasný potenciál – a ideálně skrze něj ostatní předstihnout.
Nechceme na sebe tlačit a mluvíme o laskavosti vůči sobě samým, ale zároveň si počítáme kroky a máme seznamy knih, které chceme letos přečíst. Čím bude kroků i knih víc, tím samozřejmě lépe.
Nechceme nic propásnout, ale voláme po odpojení ze sociálních sítí. Však se přiznejte, kdo jste ještě nevyzkoušeli digitální detox nebo aplikace omezující čas strávený online?
A naopak, kolik aplikací ve vašem mobilu vám slibuje rychlý přehled o všem, co se děje doma i ve světě? Aby vám náhodou něco neuteklo?
Řada mladých v mém okolí cítí obrovskou chuť podnikat něco nového. Se záviděníhodným nadšením se vrhají do jednoho projektu za druhým, ale pak hledají způsob, jak se z přetlaku informací, nároků a nekonečných možností nezbláznit.
V hlučném světě plném vjemů hledají vzácné chvíle ticha.
Ztracená generace
Ať už se ale snažíme jakkoli, pořád narážíme na protichůdné touhy, ve kterých se zmítáme. Ve svém okolí přitom nejsilněji vnímám snahu činit uvědomělejší rozhodnutí – a umět se za ně postavit.
Nechceme jen pracovat, ale přinášet a také získávat hodnotu. Nestačí nám svoboda rozhodování, ale aby učiněná rozhodnutí poskytovala našim životům smysl. A i když máme v mobilech GPS, cítíme se často ztracení.
Hodně se mi líbí postřeh ceněné spisovatelky Nicol Hochholzerové, kterou jsme zařadili do našeho slovenského žebříčku 30 pod 30: „V posledních letech se říká, že problémem mé generace je to, že žádný problém nemá. Možná nemáme jeden velký společný, ale máme spoustu menších, se kterými nemůže jedinec bojovat sám,“ připomíná.
„Pořád narážíme na něco, v čem můžeme být lepší, čemu lépe rozumět, a výsledkem je pocit obrovské marnosti,“ popisuje zkušenost mladých. „Je stále těžší nevidět, co všechno je na světě v nepořádku. A ještě těžší v něm věřit, že to, co děláme jako generace i jednotlivci, má smysl.“
Balancování na hraně
Výše uvedená dilemata přinášejí vrásky spoustě mých vrstevníků. Sama jsem se ještě před pár lety řídila heslem „rychleji, lépe, více“. Hltala jsem jednu motivační knihu za druhou a hledala způsoby, jak být lepší verzí sebe sama.
Namísto ke hvězdám mě to však dohnalo k syndromu vyhoření. I dnes po jeho prodělání hledám cestu, jak se v tom všem najít, a učím se balancovat na hraně. Nejsem v zenu a nepodaří se mi ho dosáhnout – ale už se lépe znám.
Na prahu třicítky jsem dospěla k tomu, že slovíčka „musím, musím, musím“ se mi v hlavě proměnila na „chci, chci, chci“. A na tenhle přerod jsem hrdá.
Jak se z toho nezbláznit?
Chci se s vámi proto podělit o několik zásad, které mi pomáhají a denně si je připomínám, abych sama dosahovala alespoň určité životní rovnováhy.
Některé věci se nedají uspíšit. Ať už jde o budování své firmy, rozběh nového projektu, nebo vyspravení vztahu, v němž jsme zakolísali, všude platí, že nejrychlejší řešení nejsou ta nejlepší. Nemůžete chtít obratem přeskočit na konec příběhu.
Vím, že co je pomalé a stojí to hodně času i úsilí, není oblíbené. Ale právě taková řešení za čas i úsilí stojí. Dosáhnout výsledků bez toho, abychom se o ně jakkoli zasadili? Omyl.
Nic není důležitější než vztahy. Pokud žijeme ve vysokém tempu, propadáme časem sklonům reagovat prudce a hledat zkratky. V tu chvíli je správné o dva kroky couvnout a podívat se na situaci očima druhých.
Jak se dotyční cítí ve vztahu k nám? Dali jsme před jejich pocity přednost svým potřebám?
Zkusit to znovu. Zkraje své kariéry jsem si nedovedla odpustit chyby. A dokola si je vyčítala. Lehce se to říká, ale z chyb je třeba se poučit.
Je mnohem těžší nechat je propsat se do sebe bez sebeobviňování, ale snažím se svou mysl takto přenastavit. Neříkat si „tohle se nepovedlo“, ale „zkusím to znovu“.
Občas to zabere jako zaklínadlo, které odlehčí tíhu konkrétní chyby. A všichni občas potřebujeme odlehčit náklady, které si neseme.
Stejně tak dávejme další pokusy lidem ve svém okolí. Jsme rozdílní, ale věřím, že ve výsledném součtu nám jde o totéž: o zdraví, lásku, rodinnou pohodu a možnost si říct, že naše práce má smysl.
V tomhle nám, kterým ještě nebylo třicet, ale také všem ostatním lidem držím palce.
