Redaktor a cestovatel nejenom za gastrem se v komentáři zamýšlí, proč vznikly podivné tanečky kolem českého váhání nad platbou za účast v michelinském průvodci. Text vznikl před čerstvým rozhodnutím vlády nabídku Michelinu přijmout.
Nemíchají se ani tak jablka a hrušky, spíš amuse bouche s dezerty. Sledovat debatu, zda má stát zaplatit Michelinu deset milionů ročně za hodnocení českých podniků, každopádně nebyla chutná záležitost.
Česko nemá povinnost zaplatit prestižnímu globálnímu gastronomickému průvodci. Stejně jako nemá povinnost zřídit dostatek školek, pokutovat chronicky přetížené kamiony ničící dálnice nebo zařídit, aby modernizace vlakové trati Praha–Brno vedla k rychlejší jízdě vlaků.
Respektive jsme z něj tuto povinnost zatím nedokázali vymoci.
Ale dost ironie. Bylo by samozřejmě nesmyslné tvrdit, že jsou michelinská ocenění pro nejlepší české podniky stejně důležitá jako vzdělání nebo infrastruktura. Zároveň šlo o zajímavou sondu do toho, jak náš stát funguje, jak jeho představitelé přemýšlejí a koho a co chtějí podporovat.
Bylo až tragikomické sledovat, kolik vášně debata o Michelinu vyvolává a co se v ní objevuje poté, co se elitní čeští šéfkuchaři spojili a v dopise předložili váhající vládě svůj pohled na věc.
Kdo po této zemi poslední roky nechodil se zalepenýma očima a ušima zacpanýma voskem, ten si dá snadno do kontextu, co znamená deset milionů korun ročně vedle šílených dotací, nesmyslných komunikačních kampaní a cyklostezek končících v poli.
Ale pozor, tohle je největší past „boje o Michelin“. Nikdy nesmí zaznít argument, že deset milionů je málo! Věčná hanba politickým představitelům, kteří rozhazovali řádově vyšší cifry do řádově pitomějších projektů a nakazili zemi podobnými myšlenkami.
Deset milionů korun je hodně. A mají být investovány jen a pouze tam, kde se to vyplatí.
Vyplatí se je tedy utratit, aby mělo Česko své místo v gastroprůvodci? V principu to jednak pro část podnikatelů v gastronomii znamená rovné konkurenční prostředí s ostatními státy. Jistě lze poukazovat na to, co by v Michelinu mohli a měli dělat lépe – ale nazývat jejich nabídku vydíráním je popírání reality současného globalizovaného světa.
Michelinské hvězdy pro značnou část gastronadšenců hrají roli. Nemusí kvůli nim přímo někam letět, ale když už někde jsou, rádi se jimi řídí.
Je to zkrátka nabídka, kterou můžete, ale také nemusíte přijmout. Jelikož hvězdy, ocenění Bib Gourmand a doporučení uděluje Michelin jakožto soukromá společnost, je vcelku logické, že chce jednat se zástupcem státu, v tomto případě s CzechTourismem.
Představa, že částku Michelinu zaplatí samotné restaurace, jaksi z principu degraduje myšlenku, že pak těm samým podnikům někdo dá co nejobjektivněji punc kvality.
Jistou indicií může být, pokud si vaši sousedé a další země Evropy i světa spočítají, že se jim účast v průvodci vyplatí. Stejně jako když většina zemí planety podporuje turismus celkově, přičemž gastronomie je dnes jeho důležitou součástí.
Je ale možné, že všichni dělají chybu – jen v Česku to vidíme jinak a jasnozřivěji. Ano, i tohle je ironie. Každopádně situace u nás byla popisovaná ve zkratkách, až v karikaturách.
Michelinské jídlo, to nejsou jen drobounké porce na velkých talířích posypané jehličím, byť i takové najdete. Nejde jen o hvězdy, ceny, doporučení. Může se to týkat podniků se zlatými lustry a stříbrnými příbory, ale také bister a dokonce i pouličních stánků.
Záleží navíc na podmínkách, které si stát vyjedná: například aby se seznamy neomezovaly jen na Prahu. To vše přispívá k lákání návštěvníků (ze zahraničí i z tuzemska) i k celkové stravovací kultuře země. Ve druhém případě spíš jako střípek, ale přispěje to.
Michelinské podniky dále mohou přitáhnout do oboru talentované lidi a ve světě není neobvyklé, že si později sami otevřou kavárnu, bistro, klidně drobný podnik dle svého gusta. Tím se povědomí o špičkově připraveném jídle z nejlepších surovin šíří dál.
Deset milionů korun ročně se tady jeví jako dobrá investice.
Je vůbec fascinující, že zatímco při prosazení nulové daně na tichá vína je státní aparát vynalézavější než celé kreativní oddělení Netflixu, přičemž se hovoří o ztrátě pěti miliard korun pro státní rozpočet, u Michelina se najednou jako mantra opakuje, že dotace, příspěvky a podpora jsou ryzí zlo.
Archetypální moravský vinař – omlouváme se těm opravdovým – je přece laskavý strýc a jeden z nás, který se zalíbením hledí na černající nebe nad vinohradem a čeká, až přijde letní bouřka. Žádný nabob v bílém rondonu, servírující předražené a nepochopitelné nesmysly pro elitu, která už neví, co s penězi…
(máte bod, další ironie)
Na dvojí metry bychom si mohli založit muzeum. Což by vlastně mělo být zásadní poučení z michelinské přetahované. Pokud se odteď začne s podobným zájmem o detail řešit každé další rozdělování veřejných peněz, pokud budeme vážit každých deset milionů a poctivě rozebírat jejich možný přínos, bude z Česka – a nyní konečně bez ironie – lepší, zdravější, dravější země.
A víte co? Oni to zástupci restaurací, podepsaní pod výzvu státu, bez potíží přežijí. Ať si je karikuje, kdo chce a jak chce, ať to se zaplacením Michelinu dopadlo jakkoli.
Zvládnou to, protože zastupují špičku svého oboru, i v mezinárodním srovnání. Jde o mimořádně pracovité lidi, kteří by se neztratili za hranicemi. Šéfkuchaři jako Jan Knedla z Papilia zcestovali svět, naučili se tam co nejvíce od těch nejlepších a pak se vrátili domů, aby pozvedli zdejší gastronomii.
Ať to zní sebevíc idealisticky, přesně tohle oni dělají. Stačí s nimi mluvit, ptát se jich.
V tomto ohledu by bylo rovněž přínosné, kdyby se s nimi představitelé státu chtěli obyčejně sejít a zeptat se jich třeba, jak přistupují k surovinám. Jaká je v Česku situace s dodavateli a se zemědělstvím obecně, které dnes a denně řeší.
Nápověda: neslyšeli by nic hezkého, ale mohli by s tím konečně začít něco dělat.
Zpovídaní by se jistě nerozpakovali podělit o další tipy, například ohledně sezonnosti potravin, protože s tou také pracují všichni. Někteří dokonce vzhledem k příšernému stavu učňovského školství v Česku zvažují, že se výhledově zapojí i do této oblasti, jak v našem podcastu řekl Martin Makovička z pražského Vallma.
To vše píšu jako člen redakce, která s radostí sestavila žebříček nejlepších šéfkuchařů Česka a v níž dobré jídlo považujeme za jeden z nejzásadnějších požitků našich jinak tak krátkých životů.
Přesto nechť znovu zazní: stát měl svaté právo si o těchto deseti milionech rozhodnout, jak uznal za vhodné. Ne však na základě karikatur a nesmyslů, nýbrž přesných informací a poctivých úvah, minimálně ve smyslu má dáti / dal.
A my po něm na oplátku máme dnes a denně chtít, aby jeho výkony co nejvíc připomínaly, čeho jsou schopní šéfkuchaři, po nichž se teď pálí.
Protože ve vší upřímnosti, oni dělají svoji práci špičkově. Kéž by tak jednou „vařilo“ celé Česko.
