Šéf Komerční banky Jan Juchelka o transformaci Česka. Proč by nám neměl stačit jen „prima job a domeček se zahrádkou“ a co by si měl stát vzít z příkladu firmy, která ještě nedávno potiskla víc papíru než vydavatelské domy, ale najednou nepotřebuje ani jeden.
Nacházel se zrovna v onom slastném stavu mysli, kdy jste čerstvě zpět z dovolené a pracovní povinnosti se teprve nesměle připomínají. Jan Juchelka zároveň nezahálel ani při cestování po své oblíbené Francii. Stačilo uhnout z hlavní cesty, aby se jakožto vášnivý cyklista vydal otestovat své hranice na Mont Ventoux, na jeden z nejslavnějších a také nejbrutálnějších vrcholů historie Tour de France.
A vyšlápl ho. „V rodinné kronice už to je,“ žertuje generální ředitel třetí největší české banky s více než 2,2 milionu klientů, jejíž úvěrová kniha má hodnotu přibližně 900 miliard korun. Zároveň je tato historka leitmotivem celého rozhovoru. Vyjet do výšky 1909 metrů totiž opravdu bolí.
Nemusíte to dělat, nemusíte se potit a ztěžka dýchat, můžete se jen tak v klidu projíždět po rovince – ale s takovou nikdy nevyhrajete. Na vrcholech jsou odměny nejvyšší a přesně to je věc, o níž Juchelka vypráví na základě své aktuální byznysové zkušenosti. Právě pod jeho vedením totiž Komerční banka před pěti lety zahájila zásadní transformaci.
„Nebyla tu lokální ani globální krize, která by nás k tomu nutila. Zároveň bylo jasné, že trendy nás k tomu tlačit budou, a my jsme si upřímně položili otázky, v čem zaostáváme a co je potřeba změnit. Na konci tohoto příběhu má být Komerčka svižnější, inovativnější a na technologicky úplně jiné úrovni než dřív,“ plánuje spokojeně muž, který v minulosti vedl Fond národního majetku, působil i ve francouzské centrále Société Générale a letos byl zvolen bankami do pozice prezidenta České bankovní asociace.
Bolí takový přerod? Ano, minimálně jako výšlap na Mont Ventoux. Je to ale také potenciálně velmi uspokojivá záležitost, díky níž posouváte své limity a konkurence se vám začne dívat na záda. Tak by o sobě měla přemýšlet celá Česká republika a právě to je zásadní téma následujících stran
Začínáme ovšem nečekaně v sedmdesátých letech minulého století. „Za mě je totiž nutné hledat v nedávném historickém vývoji jak případná rizika, tak inspiraci. A tady je paralel poměrně dost,“ říká jedenapadesátiletý bankéř o období, kdy globální ekonomika úpěla v ropné krizi, kdy padaly režimy a vrcholila studená válka.
Ale nebylo jen zle. Juchelku baví kromě historických paralel i ty kulturní, proto dodává: „John Lennon slušně řečeno tvrdil, že sedmdesátky nestály celé vůbec za nic, na druhou stranu v nich Led Zeppelin natočili nejlepší písničky. Takže tam najdeme pozitivní záblesky.“
Co vás k tomuto srovnání vede?
Řádění inflace, v té době dokonce hyperinflace. Dále zásadní proměny v energetickém sektoru způsobené mimo jiné komoditní, přesněji ropnou krizí – a s tím spojený nástup jaderné energetiky. A geopolitické pnutí.
Můžeme si vybrat revoluci v Íránu, konec války ve Vietnamu, další konflikty. Paralel je příliš na to, abychom je mohli ignorovat. Potvrzuje mi to hypotézu, že stojíme na prahu globálních strukturálních proměn světové ekonomiky, které z definice musí mít nějaký dopad i na Česko. Ať už pozitivní, nebo negativní.
Které zatím převažují?
Zažívali jsme a stále zažíváme brutální pokles kupní síly obyvatelstva způsobený inflací, v našem případě jednou z nejvyšších v Evropě. Byla vyvolaná hlavně na straně nabídky, primárně cenou energií.
Zdá se, že velmi rychle padá, zároveň si povídáme po víkendu v Jackson Hole, kde tři nejdůležitější centrální bankéři dneška – USA, eurozóny a Japonska – říkali: Pozor, inflace sice padá, ale nevíme, jestli bude tempo snižování trvalé.
Snížením sazeb zareagujeme až poté, co budeme skálopevně ujištěni, že inflace padá tam, kde ji chceme mít, tedy na zhruba dvě procenta. Z toho i pro Česko vyplývá povinnost zamyslet se nad určením strategií, ve kterých chceme vynikat.
Foto Michael Tomeš
Jak to myslíte?
Celá Evropa včetně nás má za povinnost působit co do nejvyšší míry jednotně jako kontinent a svést globální konkurenční souboj s USA a Čínou. A v rámci této logiky musí mít Česko soubor základních priorit, jimž se bude věnovat. Což v obráceném gardu znamená mít i seznam věcí, kterým se věnovat nebudeme – a to je daleko těžší zadání.
Evropa má relativně nízkou míru samostatnosti a snaží se dostat zpět na kontinent některé klíčové výroby. Což vytvoří přirozený tlak i na nás, abychom si určili, čím chceme v nejbližších dekádách přispívat k evropskému úspěchu v globální hře.
Když to shrnu, paralely se sedmdesátými lety sedí na geopolitické pnutí, na očekávanou obrovskou revoluci v oblasti energetiky a také na náboj toho, že strukturální změny v rámci globálního byznysu buď už běží, nebo brzy přijdou. Doba je zralá na vznik nových šampionů a zánik některých dosavadních.
Doba je zralá na vznik nových šampionů a zánik některých dosavadních.
Kdo budou noví šampioni?
