Investovat do nábytku se dá, aniž by člověk musel utrácet stovky tisíc korun. Chce to jen hledat na českém trhu a mít i trochu štěstí. Ikonické kousky svoji hodnotu neztrácejí. Někdy může být výnos i víc než dvojnásobný. Jako se to povedlo mně.
Může to být víc než deset let. Stálo tam ve výloze na pražské Dejvické ulici ve starožitnictví, které už dávno neexistuje. Křeslo s podivně zakroucenými dřevěnými područkami. Nevěděl jsem o něm nic. Něco napovídala jen cedule s písmenem H a číslovkou 269. Chtěl jsem ho.
Zoufale jsem ho chtěl. Tak bylo krásné. Jenže skoro padesát tisíc korun bylo za zbytný kus nábytku moc. Pomohl internet a informace o tom, že za touhle parádou stojí geniální nábytkářský designér Jindřich Halabala. Taky jsem zjistil, že křeslo ve stavu před renovací je na aukčních portálech o něco dostupnější, nějakých patnáct až dvacet tisíc korun.
Pořád hodně, ale napadla mě cesta, jak na to jít jinak. Investorský plán. „Koupím křeslo na fotografii. Cena až deset tisíc korun za kus.“ Tak vypadal můj první novinový inzerát v životě, který jsem nechal otisknout v regionálním plátku. Rybáři ten pocit znají – nahozeno. Zbývalo jen čekat, než připlují ryby. A připluly rychle.
Chudý kraj na rychlé peníze slyší. Tím spíš, když jsou za něco, co se z obývacího pokoje už dávno přesunulo na půdu, v lepším případě do pokoje po dětech, které dům opustily několik dekád zpátky. Zkrátím to. Čtyři telefonáty, osm křesel v garáži a za ně majitelům zaplacených něco přes šedesát tisíc korun.
První část mise splněna, teď druhá část plánu: Prodat šest křesel a na dvě nejlepší nesahat. Ta budou moje. Aukční portál, telefon zvoní ještě rychleji a během týdne 110 tisíc na stole. Zisk padesát tisíc a dvě křesla stále v garáži. Třetí část plánu: Renovace. Ta je tak náročná, že spolyká zisk, ale křesla jsou zadarmo.
Čtvrtá část plánu: dvě křesla H269 postavit doma, nepřestávat se na ně dívat, občas se do nich posadit a vzpomínat na Jindřicha Halabalu, protože nebýt jeho, takhle krása by nikdy nevznikla. Proč tenhle rádoby investorský příběh? Dá se na něm ukázat, že i český nábytek je komodita, na které se dají vydělat peníze.
Když to děláte pro ně, fajn. Ale příjemnější, a to vám potvrdí každý sběratel, je to dělat kvůli nábytku samotnému. Když jeho hodnota v čase roste, neber to. Křeslo H269 je jedním ze zlatých hřebů české nábytkářské scény minulého století.
Už ve své době bylo poměrně luxusní a pod hlavičkou Spojených uměleckoprůmyslových závodů Brno vznikalo od roku 1933 až do padesátých let. Od té doby se jich nedochovalo mnoho, navíc jich velká část skončila v zahraničí, kde se cena renovovaných křesel pohybuje kolem čtyř tisíc dolarů.
V Česku to není výrazně jiné. Navíc hodnota dál stoupá, minimálně s tím, jak stoupá cena renovace. Křeslo, které se tak před lety prodávalo za čtyřicet, dnes vyjde na šedesát tisíc. Navíc je jich čím dál méně. Kolik přesně, to si ale nikdo neodvažuje tipnout.
„Kvůli tomu, jak jeho cena vyskočila, jsem prakticky přestal s tím, že bych křesla nakupoval, renovoval a prodával. Abych na tom měl nějaký zisk, jedno by muselo stát osmdesát tisíc, což už se v rámci Česka dostává za hranici, kdy je křeslo ještě prodejné,“ říká Tomáš Grund, který před deseti lety založil firmu Retrohome a začal se věnovat renovaci a obchodování s předválečným nábytkem.
Křeslo H269 ale rozhodně není jediná žádaná Halabalova hvězda. „Další je třeba křeslo H270, vitrína Tulipán, stolek ,Pavouk‘, skříňka s vitrínou, které se říká televize, a několik dalších,“ vyjmenovává Grund.
Velký zájem je dlouhodobě i o funkcionalistický nábytek s pochromovanými trubkami, které ve třicátých letech vyráběly firmy Vichr a Slezák a po jejich znárodnění až do konce padesátých let podnik Kovona.
„Ty už mezi běžnými lidmi prakticky nejsou. Vyzobali si je sběratelé, takže se jen občas něco objeví na trhu, případně v aukci. Ceny se ale pohybují od sto tisíc výš,“ dodává Grund. Zájem je ale i o novější nábytek.
Jiroutkovy komody se před lety daly sehnat za pár stovek, v lepším případě za odvoz.
Dlouhodobě rezonuje například jméno designéra Jiřího Jiroutka, autora legendárních komod stojících na dřevěných nohách s nepřehlédnutelnými umakartovými šuplíky, jehož si v šedesátých letech přímo do Švédska vyžádal Ingvar Kamprad, zakladatel rodícího se nábytkářského obra IKEA.