Kolik vody denně vypije kůň? Spolumajitel Linetu Luděk Šofr to ví velmi dobře. Ve stájích královické jízdárny za víc než sto milionů jich má trvale ustájených víc než šedesát. Jsou ale i dny, kdy jich je jednou tolik. Právě koně před deseti lety nahradili nemocniční postele.
Když projíždíte vesnicemi kolem Slaného, není to zážitek, během kterého by se srdce člověka dojímalo nad velkou parádou, která ho obklopuje. Přes třicet let po sametové revoluci vesnice na první pohled působí vlastně skoro beze změn.
Občas je někde vidět snaha o opravené fasády, pod nimiž je ukrytá vrstva polystyrenu, sem tam se dá zahlédnout kus no vého chodníku, ale celkově je vidět, že tady se bude Německo dohánět ještě dlouho.
Jestli se to tedy někdy vůbec povede. Jsou ale dvě výjimky, kde si najednou říkáte, že tady je něco jinak. Zažíváte totiž ten pocit, který znáte ze situace, kdy přejedete hraniční čáru mezi Českem a Německem nebo Rakouskem.
Pocit, který nabíjí i ubíjí. Záleží, v jakém směru se člověk zrovna přesouvá. Pocit, kdy se vesnice podél cest po překročení neviditelné linie rázem změní. Na západě k lepšímu, v Česku k horšímu. Bohužel.
Jenže tady není pohraničí, jsme půlhodinu jízdy autem od hranice Prahy. Rybníky, aleje mladých a zdravých stromů podél cest, udržovaná zeleň i chodníky, upravená náves, čistička, školka, nové rodinné domy… Člověk má najednou skoro chuť vystoupit, zastavit se u povídajících si babiček usazených ve stínu stromů a zeptat se, jestli se mu to náhodou nezdá.
Ty vesnice od sebe vzdálené nějakých dvanáct kilometrů mají pochopitelně jména: Zichovec a Královice. Na první dobrou nemají společného vůbec nic. Stačí se ale podívat, kdo stál, nebo pořád ještě stojí, poslední roky v jejich čele jako starosta. Jenže to není celé. Je potřeba jít dál a znát, kdo je spoluvlastníkem Linetu, firmy na výrobu nemocničních lůžek. Cink. Shoda!
V případě Zichovce je to Ivan Husák, v případě Královic Luděk Šofr. Oba se Zbyňkem Frolíkem, zakladatelem Linetu, stáli u zrodu dnes už miliardové společnosti. Oba se ale po letech rozhodli odejít.
Zatímco Ivan Husák se pak společně se svými syny našel v pivovaru pojmenovaném Zichovec, Luděk Šofr dal přednost koním a v Královicích postavil Královický dvůr, což je obří jízdárna, která na vrcholných akcích pojme víc než stovku koní a jejich jezdců a přes dva tisíce návštěvníků.
Tohle místo by ale nejspíš nebylo, kdyby nebylo Linetu. A ještě dřív dvou vzdálených bratranců – Zbyňka Frolíka a Luďka Šofra. Frolíkova podnikatelská story je zevrubně popsaná, takže jen ve zkratce.
První výrobu jsme měli u nás na statku v Královicích.
Frolík na konci 80. let šéfuje technickému oddělení motolské nemocnice a s manželkou Naďou si přivydělávají tím, že pěstují stovky tisíc růží a gladiolů, které pak prodávají v centru Prahy. Šofr s Husákem spolu pracují v JZD Hořešovice.
Husák jako ekonom, Šofr coby vedoucí techniky a investic. Jenže pak přichází Frolík s nápadem rozjet vlastní kovovýrobu. „První výrobu jsme měli vlastně u nás na statku v Královicích,“ vzpomíná Šofr na místo, kde nejdřív vznikaly hliníkové spojky na regály do nemocnic a do prádelen.
„Zbyněk mě tenkrát požádal o tip na nějakého ekonoma, tak jsem mu doporučil Ivana Husáka, o kterém jsem věděl, že je na něj spolehnutí,“ vysvětluje Šofr, jak se do týmu dostal Ivan Husák.
Foto Michael Tomeš
Následovalo jeho pozvání na zahradu k Frolíkům, kde ho pán domu lákal do Linetu nad hromadou prospektů a vepřových řízků od babičky Kamilky. Zafungovalo oboje. Potom Frolík kupuje rozpadlý statek, lépe řečeno kravín v Želevčicích, kde budoucí miliardáři sbíječkou vybourávají žlaby a zahajují výrobu tím, že dělají svařované klece a krmítka pro laboratorní zvířata.
Šofr s Husákem se zároveň stávají podílníky s pěti, respektive dvanácti, procenty firmy. Zlomovým okamžikem pro začínající Linet pak byla zakázka na výrobu více než tisícovky lůžek pro Motol. Jízda mohla začít.
„Na začátku jsme nikdo nevěděli, že naše postele budeme prodávat do sto dvaceti zemí, že jednoho dne budeme dělat obrat přes osm miliard. Prostě jsme to tak nevnímali. Zabýval jsem se výrobou, novými stavbami a efektivitou, Zbyněk řešil obchod a marketing a Ivan měl na starost ekonomiku,“ říká Luděk Šofr a důraz klade na to, aby zaznělo, jak moc ho práce bavila.
„Protože bez toho to nejde. A je jedno, jestli vyrábíte postele, děláte starostu, nebo stavíte jezdecký areál,“ dodává. Práce od šesté do šesté ale byla vysilující. Šofr tak cítil, že potřebuje změnu.
Z funkce výrobního ředitele se přesunul na pozici manažera pro reengineering a v roce 2000 začal řídit výstavbu nové části závodu, protože kapacita stávajících prostor nestačila. Jeho dítětem se tak stala výrobní hala za skoro půl miliardy.
„Bylo to něco nového, co mě zase nakoplo. Objížděl jsem kvůli tomu například automobilky u nás i v zahraničí, protože tam se dalo nabrat nejvíc inspirace,“ říká. Vedle toho ještě stihl nastoupit na doktorandské studium na Baťově univerzitě ve Zlíně a dokončit ho.
„I tam jsem čerpal novou energii. Seznamoval jsem se s novým lidmi, dvakrát jsem se potkal i s Tomášem Baťou mladším. Pro mě je totiž fenomén Baťa něco neskutečného,“ přiznává Šofr a cituje motto slavného továrníka, podle kterého smysl života a pocit opravdového štěstí spočívá ve vědomí, že jsme co největšímu počtu lidí prokázali dobro.
