Tma zhoustla, padal ledový déšť. Skupině selhal kompas a málem se dostala do chřtánu pohraničníků, nakonec však Josef Mašín a čtyři další mladíci československou hranici překročili. Od té chvíle uplynulo rovných sedmdesát let a letos na podzim vydá Forbes o fascinujícím příběhu Josefa Mašína knihu.
Před sedmdesáti lety mu bylo jedenadvacet a do přechodu hranic nikdy Československo neopustil. Dnes je Josefu Mašínovi jednadevadesát, žije v kalifornské Santa Barbaře a na planetě se těžko hledá kout, kam by nezavítal. Výjimkou je jeho původní vlast, do níž se od počátku října 1953 už nepodíval.
Za nevlídného počasí tehdy opustil Josef Mašín republiku společně s bratrem Ctiradem, Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou. Tedy se členy odbojové skupiny, kteří se aktivně postavili na odpor komunistickému teroru.
Ten vymazal z historie otce bratrů Mašínů, jednoho z nejstatečnějších protifašistických bojovníků, okupanty popraveného Josefa Mašína staršího. Komunisté krutě zabíjeli a zavírali nevinné, likvidovali svobodu a zcela rozvrátili demokratické poměry i morálku většiny národa.
Bratři Mašínové – věrni příkladu otce a jeho posledního vzkazu před smrtí, že za svobodu je nutno bojovat – se s tím odmítli smířit a s několika málo souputníky pozvedli zbraně proti totalitě, proti „Mordoru“, nad nímž coby oko zla svítila rudá pěticípá hvězda.
Třem služebníkům totality, která se neštítila vražd a naprostého ničení lidských osudů, vzali Mašínové život – a právě to vzbuzuje v Česku doteď rozporuplné vášně. Aktuálně se podepisuje petice za prezidentské vyznamenání skupiny, současně však panuje zmatený a chaotický spor, v němž z velké míry chybí znalost kontextu. Spor o to, zda jsou Mašíni hrdinové, či teroristé.
„Tatínek bratří Mašínů bojoval se zbraní v ruce proti okupantům, zaplatil za to životem a je hrdinou. Bratři Mašínové udělali totéž, ale poněvadž přežili, jsou podle jejich protivníků vrazi,“ shrnul nejslavnější český režisér Miloš Forman.
Nejdramatičtější část příběhu začala právě před sedmdesáti lety, kdy se pětice mladíků prodírala přes tehdejší Německou demokratickou republiku ke svobodě. Proti nim stála nedozírná přesila dvaceti čtyř tisíc ozbrojenců z řad represivních orgánů komunistického aparátu.
Vzdor veškeré pravděpodobnosti se třem z nich podařilo dojít do západního světa. Václavu Švédovi a Zbyňku Janatovi se to nepodařilo a byli komunisty popraveni společně s Ctiborem Novákem, strýcem sourozenců Mašínových.
„Dejte nám zbraně, dejte nám zbraně!“ opakovali Josef a Ctirad, jen co se ocitli na americké straně – chtěli Švédu vyrvat ze soukolí vedoucího neodvratně na popraviště. Spolu s Janatou byl však definitivně ve spárech katů a nenaplnila se ani následná idea, že se bratři Mašínové vrátí do Československa s americkou armádou a vytrhnou vlast z kremelského područí.
Vzpomínání na marnou záchranu Václava Švédy bylo jednou z nejemotivnějších částí rozhovoru, který jsem s Josefem Mašínem v jeho domě v Santa Barbaře vedl. Povídali jsme si tam několik dní a právě z toho povídání vznikla kniha, jež má být připravena na vánoční trh.
Líčením neuvěřitelných okolností, za jakých se skupina Mašínů na Západ dostala, kniha nekončí. Vedle jejich zasazení do souvislostí sleduje publikace i pozdější život Josefa Mašína, dnes již posledního žijícího člena z pětice, která před sedmdesáti lety překročila Horu Svaté Kateřiny, a tím státní hranice.
Také v dalších letech – a i o tom kniha vypravuje – prožil Josef Mašín velkolepý život, na který by jiní potřebovali životů několik. Když to nešlo vojensky, bojoval proti komunistickému režimu na hospodářském poli prodejem amerických a západních vojenských a transportních letadel.
Tento byznys mu přinesl nejen „dostaveníčko“ se šíleným ugandským tyranem Idim Aminem, ale také pohádkové bohatství, díky němuž si v Santa Barbaře postavil pohádkové rodinné sídlo. A co si sám Josef Mašín myslí o tom, že se na jeho činy dívají mnozí v jeho původní vlasti přinejmenším jako na rozporuplné?
„Jsem si jist, že by mě otec v tom, co jsem dělal, podporoval. Všichni jeho přátelé byli proti komunistům,“ říkal mi za soumraku v hale svého kalifornského domova. „Teď často slýchám z různých stran, jak jsem se měl zachovat – a že určitě jinak, než jsem se zachoval. Kdekdo se ohání mým otcem, ale tu jistotu, že on by mi mé konání schválil, mi tihle chytráci vzít nemohou.“
