Pro mnoho Čechů je právě on zásadním zprostředkovatelem událostí, které mění Blízký východ i celý svět. David Borek pro Českou televizi popisuje dění v Izraeli a o brutálním terorismu Hamásu říká: „Na hranicích je teď všechno jinak, jako by se zase stávaly frontovými liniemi.“
Reportování z těchto míst připomíná výjevy z Dantova pekla. Anebo pokud se budeme držet reálií 21. století, zvěrstva takzvaného Islámského státu.
Když 7. října vtrhli teroristé z Hamásu na izraelské území a začali vraždit, popravovat a unášet Izraelce i cizince včetně nemluvňat či přeživších holokaustu, Blízký východ ožil válkou. Počet izraelských obětí dávno přesáhl tisícovku, při odvetném bombardování Gazy zase umírají tisíce Palestinců včetně úterního masakru v nemocnici, ze kterého se obviňují obě strany.
Statisíce, možná i milion Palestinců se pak v rámci Gazy přesouvají na jih, izraelská pozemní operace se očekává den co den.
To vše se týká míst, která David Borek znal úplně jinak. Jezdil sem odpočívat, bral sem své nejbližší, natáčel zde cestopisné reportáže. Na západě u Gazy i na severu u Libanonu, odkud nyní létají do Izraele rakety odpálené Hizballáhem.
„Před pár lety jsem třeba vzal syna v pozdním odpoledni jen tak na výlet k libanonské hranici. Stojíme na kopci padesát metrů od hraničního plotu, za kterým je území ovládané Hizballáhem. Okolo nás klid, luční kvítí a pasoucí se krávy. Asi jako výlet do Prokopského údolí. Teď je všechno jinak,“ popisuje zpravodaj pro Forbes.
Borek působí v České televizi od roku 2003, zpravodajem v Tel Avivu se stal v roce 2018. Jeho zájem o tento čarokrásný a zároveň neuchopitelný kout světa je ovšem mnohem delší.
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ostatně v oboru historie a politologie získal titul PhDr. a poprvé se do Izraele vydal již v 90. letech. Pro českou Wikipedii dokonce píše hesla o tamních reáliích.
„Izrael je neskutečně pestrá, nečernobílá země,“ říká Borek a totéž lze tvrdit o jeho vstupech a reportážích, plných originálních obratů se zjevnou znalostí kontextu, které se výrazně odlišují od běžného zpravodajství.
Tento rozhovor vznikal na etapy po e-mailu mezi Prahou a místy, kde v Izraeli zrovna Borek natáčel. Proto jsou v původní písemné formě ponechány i odpovědi se slovními hříčkami.
Jak teď vypadají vaše dny?
Méně spánku, víc cigaret, méně jídla. V některé dny sním za celý den jen dvě tatranky z českých zásob. Není to ani tak stresem, spíš „naspídovaností“. Práce mě dobíjí a pohlcuje. Ale budu si na to muset už dát bacha, protože tohle samozřejmě nemůže fungovat donekonečna.
No a pak jsou tu raketové poplachy. Staronová věc. Ve svém bytě v chodbě jsem si položil na zem deku. Když je člověk venku, musí si lehnout někam na chodník. Hlavně pozor na psí hovínka a odhozené žvýkačky.
Blízký východ je mimořádně složitá oblast. Je něco, na co jste od útoku Hamásu výrazně změnil názor, co překopalo vaše dosavadní zkušenosti z Izraele?
Úplně se změnila mentální představa hranice. Hranice v Izraeli byly vždy trochu tajemné, mlčenlivě hrozivé, ale bralo se jako konstanta, že jsou neprostupné. A většinou tam byla krásná příroda. Třeba do krajiny kibuců u Gazy jsem často jezdil na „čundry“.
Jak to tam vypadalo před 7. říjnem?
Nedávno jsme tam s kameramanem natáčeli reportáž pro pořad Objektiv ČT. Bylo tam nádherně, mezi dozrávajícím obilím a svěží trávou, jak je vidět na snímku níže, ačkoli na obzoru byla vidět Gaza. Jenže 7. října někudy tudy mířily skupiny islamistů vraždit návštěvníky hudebního festivalu, konaného jen dva kilometry odtud. Jako by se hranice najednou opět stávaly frontovými liniemi. Tenhle pocit jen tak nezmizí.
Dá se říct, že to, co se aktuálně děje, „viselo ve vzduchu“? Nebo sledujeme v přímém přenosu opravdu velkou historii typu šestidenní, jomkipurské války?
Platí obojí. Ve vzduchu visela zvláštní nedořešenost zdejšího konfliktu a stále se prohlubující rozdíl mezi dvěma vesmíry.
Nezapomenu na zážitek z roku 2015 – cestujeme s přítelkyní a její mámou po Golanských výšinách. Auto z půjčovny, cédéčko s Daft Punk. Středostavovská dovolenka. Z parkoviště u pohraniční silnice, kde ve stánku prodávají lahodná místní jablka a med, pak mlčky sledujeme občanskou válku v Sýrii, která se odehrává tři kilometry od nás, za posledními izraelskými jabloňovými sady.
Tady agroturistická idyla, tam kulometná střelba a islamistická hesla.
Jak jste to vnímal?
Ne, lidé nejsou všude stejní a všichni nejsme bratry a sestrami, snad vzdálenými bratranci a sestřenkami. A Izrael leží na tektonickém zlomu, kde je to hmatatelně vidět. To, co se stalo 7. října 2023 v kibucech u Gazy, bylo, jako když se do přírodovědného dokumentu na ČT2 najednou prolne zombie horor. V tom je to dějinná událost. Jestli to bude velká historie typu šestidenní války, nevím. Teprve se píšou budoucí učebnice.
Je pro člověka, který dlouhodobě žije na místě, dění najednou méně černobílé?
Do Izraele jezdím od roku 1996. Nástup na post zpravodaje ČT tudíž nebyl mojí premiérou v této zemi. Základní kulturní šoky a vědomí, že vše je složitější, jsem si odbyl už dávno předtím. Izrael je neskutečně pestrá, nečernobílá země. Ve své letos vydané knize jsem to ale ihned doprovodil upozorněním, aby lidé nečekali všeobjímající diverzitu jako v nějaké progresivistické utopii.
Hádají se Izraelci mezi sebou, i Izraelci s Araby, ale i to je většinou neskutečně zajímavé. A mojí výhodou je, že jsem tu jen hostem, jakýmsi entomologem, zálibně sledujícím všechny odstíny zdejších motýlů.
Co vám pobyt přímo v zemi ukázal ohledně izraelsko-palestinského konfliktu?
Pozor, izraelsko-palestinský konflikt netvoří sto procent zdejšího života ani sto procent mojí práce, i když teď to tak může vypadat. Já si spíš „dolaďoval“ svoje názory na izraelskou mentalitu. Zjistil jsem víc o Izraelcích a nepřímo vlastně i o Češích, tedy o sobě.
Čím déle tu jsem, tím víc vidím, jak moc středoevropským člověkem jsem. To se těžko popisuje. Jistým aforismem by se dalo říct: Tak dlouho poznávám svět, až jsem poznal sám sebe.
Dopady raket ve Sderotu v jižním Izraeli. Foto: Zuzana Šmajlerová
Jaké tedy izraelská a palestinská mentalita jsou? V čem se liší, v čem shodují?
Izraelci jsou přímější (ne nutně upřímnější) a méně zdvořilí než Češi. Pozor, zároveň jsou méně agresivní než Češi. Častěji se tu budete s někým dohadovat ve frontě na poště nebo na sebe budete troubit na silnicích, ale oni to neberou osobně, není v tom česká, pasivně agresivní žluč.
Podobně jako Češi jsou Izraelci neokázalí. Nemají potřebu mít velká auta a velké domy s plastovým pseudoantickým sloupovím jako Arabové. Umí improvizovat. Podobně jako my mají rádi „bastlení“. Oproti laickým představám jsou daleko méně podobní středoevropským Židům. Mentalita je „jižanštější“.
A Palestinci?
Co se týče Palestinců, tak když je vidím grilovat někde v přírodě, když vidím jejich gesta, jejich vlastně půvabnou nedochvilnost a lehkou neuspořádanost, tak si vždycky říkám, jak hodně jsou si podobní s Izraelci. Jako by zdejší slunce vyrábělo z lidí různých národností podobný „materiál“.
Na arabské poměry jsou Palestinci vzdělaní a pracovití. Nejsou extrémně chudí, ani Gaza není, nebo aspoň do války nebyla, žádné Somálsko, spíš takový ušmudlaný Egypt. Obrovský rozdíl je ovšem v tom, že Palestinci a obecně Arabové skoro nikdy nezažili demokracii.
Izraelci se umějí mezi sebou hádat (a že to dělají rádi) a aktivně vyjadřovat své názory a zároveň se u toho nepozabíjet. Tucty politických stran, petic, spolků, aktivistů, demonstrace atd.
Tohle Palestinci neumějí. Skutečné názory vyjadřují oklikou nebo o nich mlčí. Žijí pasivně, věci veřejné nechávají na vládcích. Jediné, co je zcela povoleno, je nadávat na Izrael a na Židy. Asi jako když se v Československu před rokem 1989 povinně agitovalo proti západoněmeckým „revanšistům“ a „Sudeťákům“. Palestincům chybí svoboda a umění si vládnout. A příčinou není zdaleka jen Izrael.
David Borek v údolí Jordánu. Foto: Zuzana Šmaljerová
Jak moc, případně jak málo vás ovlivnilo množství názorů z obou stran, které jste za ty roky slyšel, a setkávání se s konkrétními lidmi z obou stran konfliktu?
Nejsem úplně vyznavačem takové té myšlenkové školy, že vše podstatné se dozvíte setkáváním s „vobyčenskýma lidičkama“. Je to podle mě trochu kýčovitý, batůžkářský mýtus.
Jak to myslíte?
Jasně, potěší poklábosit na vandrech po Orientu s někým místním, ale nepřeceňoval bych pravděpodobnost, že jen díky tomu „rozlousknete Velkou Pravdu“. Často uslyšíte bláboly, jalové banality, zdvořilosti, popřípadě kvůli jazykové bariéře uslyšíte něco, co nebude dávat smysl.
Zkuste si vždy kromě pábení, hledání perliček na dně a rázovitých naturščiků i přečíst pár tlustých knížek. Vím, zní to poněkud neromanticky a „maloburžoazně“. Ale funguje to.
Které tlusté knihy byste doporučil?
Jakoukoli knihu od Toma Segeva. Neuctivé, rouhačské a přitom neskutečně zajímavé a chytré čtení. To samé platí pro knihy od Roberta Fiska. Memoáry amerického vyjednavače Dennise Rosse zase mrazivě popisují vzestup a pád mírového procesu 90. let. Skvělé knihy o izraelských válkách, ale taky o odcizení mezi Izraelem a obamovskou levicí napsal Michael Oren.
Kdo chce skrz beletrii pochopit patos, se kterým se Židé od 19. století vraceli do své vlasti, ať si přečte Exodus od Leona Urise. Dějiny Izraele v podobě čtivých „tlustých knížek“ zpracovali i Martin Gilbert a Paul Johnson. Nu, a pak je tu i má, ne tak úplně tlustá knížka Moje roky v Izraeli, která vyšla letos. Do regionu jezdím víc než čtvrtstoletí, takže myslím, že čtenářům něco dokážu dát.
A když se vrátíme k tomu, že jen setkávání se s místními není vše?
Řeknu to ještě jinak: průměrný český učitel dějepisu toho ví o druhé světové válce víc, než věděli lidé žijící na evropském kontinentu v roce 1943. Oni znali vždy jen svůj mikrosvět. Ano, často velice barvitě, ale z tisíce drobných sklíček málokdy slepíte obří teleskop.
Já vždycky usiloval o „big picture“. Vidět věci v souvislostech, z odstupu, jakoby z oběžné dráhy. V reportážích samozřejmě výpovědi konkrétních lidí využívám, ovšem setkávání s nimi je pro mě spíš kořením, prokresluje to obraz, dává mu to šťávu.
Když se říká, že by novinář každý problém měl být schopný vysvětlit i dítěti, jak to udělat v tomto případě? Jde to?
Moje verze tohoto pravidla se drobně odlišuje. Já bych řekl, že novinář by si měl vždy představovat, že to vysvětluje studentům na gymplu. Pětiletému dítěti bych asi radši nekazil svět Šmoulů a Maxipsů Fíků popisem blízkovýchodních konfliktů.
Zato patnáctiletým studentům asi ano. Už chápou základní pojmy, mají dychtivost poznávat a zároveň jim musíte srozumitelně vyložit „učivo“. Jo, tohle bych dal. Rád používám paralely z českého prostředí, z české politiky a dějin. Jsou často překvapivě výstižné.
Realita blízkovýchodního zpravodaje: David Borek pod útokem raket v živém vysílání ČT.
Které paralely myslíte? A jak byste septimánům, pokud to lze zestručnit, „učivo“ podal?
Minimálně od roku 1848 byly české země kolbištěm dvou národů. Má to být součást německé střední Evropy, ve které Češi budou jen „folklorní“, etnografickou menšinou, nebo se má po staletích obnovit samostatný český stát, v němž se ale proti své vůli ocitnou víc než tři miliony Němců, kteří nepovažují Žižku, Palackého ani Masaryka za své národní velikány?
Němci po roce 1918 často označovali ČSR za umělou konstrukci. Podobně to slýchá i Izrael od svých kritiků a vlastně i Palestinci od odpůrců palestinské státnosti.
Vzduchem létala slova o imperialismu, kolonistech a útlaku. Vy poněmčujete! Ne, vy čechizujete! Sto let to nemělo řešení. Občas někdo převládl, pak zas ten druhý. Konaly se konference, kulaté stoly, kreslily se hranice, na pomoc se volaly velmoci, občas mluvily zbraně atd.
A tohle je vlastně i příběh Izraele pro české septimány (i starší a pokročilé). Jedna zemička, dva nároky, dva národní příběhy.
Co rozdíly?
Obrovský rozdíl je, že u nás se vše v roce 1945 vyřešilo totální porážkou jedné strany, která – a to je podstatné – tu porážku přijala. V Pasově ani Drážďanech tudíž neexistují sudetoněmecké uprchlické tábory, v nichž by vnuci vysídlených Němců od Tachova, Chebu a Děčína snili (za přikyvování z Berlína) o návratu, posílali na Česko rakety a útočili noži na lidi v pražských restauracích.
A v Česku nežijí miliony Němců, jejichž přítomnost by neustále oživovala otázky typu, zda hymna Kde domov můj mluví i o jejich domově, nebo zda je Česko domovem pouze pro Čechy. Paralely po roce 1945 už jsou tudíž daleko slabší.
Jak se pracuje novináři v tak senzitivním prostředí, kdy jakýkoli názor může být druhou stranou hned interpretován jako náklonnost k druhému táboru?
Mám to jednodušší. Nejsem skoro aktivní na sociálních sítích, nechodím mudrovat do novinářských barů v Tel Avivu, neprožívám osobně kulturní války, izraelské ani české. Entomolog spíš než kazatel. Mám dokonce stále větší skepsi, jestli v dnešní přemíře informací může jeden novinář něco zásadního změnit.
Co s tím?
Stačí mi úplně, že dělám svou práci poctivě před sebou samým a snad i před diváky. Něco o zdejších dějinách i současnosti vím, nepobuřuji se nad zlem a nedojímám nad dobrem. Volím radši na obrazovce mozek než srdce. To není robotický chlad, ale obrana sebe před kýčem a diváka před inflací emocí.
Možná používám složitá souvětí, ale rád mluvím přímo. Vždy myslím na toho hypotetického septimána, kterému to vyprávím. To je můj boj s „biasem“. Ale samozřejmě dobře vím, jak hodně jsme všichni, novináře nevyjímaje, formováni tím, v jaké zemi a jakém století jsme se narodili. Jsem prostě český novinář, ročník 1977, ZESPLZNĚ.
Klidnější momenty na výletě v Negevské poušti. Foto: Michal Vaněk
Když se bavíte se známými z Česka, co jim nejčastěji vyvracíte ohledně dění v Izraeli? S jakými klišé my Češi nejčastěji pracujeme?
Největší klišé o Izraeli je, že to je naprosto dokonale organizovaná, technologicky enormně vyspělá země plná oduševnělých lidí, podobných Arnoštu Lustigovi. Není. Je to trochu jinak, ale realita je zase zábavnější.
David Ben Gurion, jeden ze zakladatelů země, jednou pronesl, že kdo v Izraeli chce být realistou, musí věřit na zázraky. Byl by zázrak, pokud by v regionu v dohledné době zavládl mír?
Mír v dějinách většinou přicházel jako výsledek jasné výhry jedné strany. Pax Romana, staletí míru ve starověkém Středomoří, stál na převaze římských zbraní a civilizace, nikoli na lásce mezi národy. Druhým způsobem, jak nastolit mír, je parita sil, kdy ani jedna ze stran nechce riskovat konfrontaci. To je případ studené války v Evropě do roku 1989 a vlastně trochu i Izraele před 7. říjnem 2023.
Jen připomeňme předchozí status quo…
Na libanonské i syrské hranici byl vesměs klid. A ani konfrontace s Hamásem neměly charakter plnohodnotných válek. Izrael se ale nemůže vrátit před 7. říjen a dělat „jako že nic“. Zároveň není snadná ani varianta jednoznačné výhry.
V jakém smyslu?
Izrael čelí protivníkům, kteří jsou fanatismem a kultem sebeobětování podobní imperiálnímu Japonsku v roce 1945. Jenže Izrael nemůže použít metody, které aplikovali Američané pro porážku Japonska, a přitom musí aplikovat dostatečnou sílu, aby to zlomilo i fanatického protivníka.
Když Američané porazili Japonsko, zavedli časově neomezenou okupaci, odmítli tolerovat jakýkoli odpor. Fakticky poraženému národu napsali ústavu a úspěšně pomohli s budováním státu, založeného na jiných hodnotách. Tohle Izrael nemůže a nechce.
Za pár měsíců nebo let se nevyhnutelně znovu dostaví těžké otázky z Washingtonu, Berlína a Londýna, směřované do Jeruzaléma. Něco ve stylu: „A co dál? Chcete dalších sto let budovat opevněné hranice a hasit krize v Gaze, na Západním břehu a v Jeruzalémě?“
Jak může vypadat izraelská odpověď?
Mnozí Izraelci zasmušile uznají, že ne. Ale zároveň si stejně zasmušile představí, že aby splnili i ty nejmírnější palestinské představy, tak by se musel Izrael stáhnout z naprosté většiny Západního břehu, takže by židovský stát uprostřed měřil na šířku jen 13 kilometrů.
Pouhých 13 kilometrů a za nimi moře Arabů, ve kterém se už po generace převalují vlny vojenských převratů, anarchie, diktatur, radikalismu, pověrčivosti a neschopnosti si vládnout. Na zázraky lze věřit, ale ne spoléhat. Tohle je strategická izraelská bázeň.
