Netuším, zda je to povedená práce, ani mi to nepřísluší hodnotit. S jistotou vím, že to byla nejsmysluplnější práce, kterou jsem kdy dělal. A že setkání s Josefem Mašínem, o němž jsem napsal právě vycházející knihu, bylo bezesporu jedním z nejsilnějších v mém životě.
Napsat o Josefovi Mašínovi knihu? O to jsem si řekl i neřekl. Došlo k tomu letos v dubnu na autostrádě kopírující kalifornské pobřeží, k němuž se hnaly podmanivě velké vlny osedlané surfaři. Provoz houstl souměrně s blížícím se Los Angeles, nebyl však dramatický, takže se Radek Mašín stihl vedle řízení věnovat i dalším myšlenkám.
„Nevíš, kdo by mohl o Josefovi napsat knihu?“ zeptal se mě od volantu vzdálený příbuzný muže, jehož jméno je neoddělitelně spjato s moderními a velmi pohnutými českými dějinami.
Radek Mašín je příbuzný Josefa Mašína, který v padesátých letech minulého století zahájil s bratrem Ctiradem a dalšími členy odbojové skupiny ozbrojený boj proti komunistickému režimu. Na podzim 1953 byl Josef jedním ze tří odbojářů, kteří se probili na Západ, a tam se ve svém boji snažil pokračovat.
Radek Mašín byl mým klíčem, díky kterému se mi odemkly dveře od Josefova domu v rezidenční čtvrti Santa Barbary, města dvě hodiny autem od L. A. Zjara jsem tam pořídil titulní rozhovor pro květnové vydání magazínu Forbes a cestou zpět padl zmíněný dotaz.
„Nevím,“ řekl jsem nahlas.
„Já!“ volal jsem úpěnlivě v duši.
Duše zjevně překřičela to, co mi vypadlo z úst. „Vždyť sis o to, že tu knížku uděláš ty, sám tenkrát v autě řekl,“ sdělil mi k mému velkému překvapení Radek začátkem léta, když jsme do Santa Barbary cestovali znovu. A skutečně již s plánem na knižní publikaci.
V létě už jsem neměl ostych, s nímž jsem za Josefem přijížděl poprvé. Na rozdíl od spousty jiných jsem měl vždy jasno, že je Josef Mašín hrdina. Ano, vzal spravedlnost do svých rukou, což je ve svobodném světě zcela nepřípustné, ale podle mě je to naprosto žádoucí ve světě, kde jiná spravedlnost neexistuje, kde jsou spravedlnost a svoboda cetkami v bahně.
Poprvé, tedy v dubnu, jsem do Santa Barbary přijížděl s velkým respektem. Josefa Mašína jsem si představoval jako tvrdého a nesmlouvavého muže a měl obavy, že v rámci rozhovoru třeba položím otázku, která mu nebude takzvaně po srsti, on se zasekne a nepustí mě dál.
Připravoval jsem se, že to takhle může klidně dopadnout, a umiňoval si, že to v žádném případě nesníží cenu hodnot, za něž bez ohledu na vlastní život Josef Mašín bojoval.
Byly to zbytečné přípravy, zbytečné napětí. Josef Mašín je opravdu tvrdý, protože zásadový – ze svých názorů nesleví ani o píď. Zvláštní ale je, že tuhle tvrdost úplně přirozeně mísí s přístupností a laskavostí. A byť se velmi snaží, aby to nedal najevo, v několika dojemných momentech nedokázal zamaskovat, že je též citlivý. Velmi citlivý.
Mnoho hodin na diktafonu, které jsem ze Santa Barbary dovezl coby hmotu pro stavbu budoucí knihy, bylo pochopitelně namluveno v různých situacích. Největší porce líčení svého života zvládl jednadevadesátiletý Josef večer, kdy velmi zvolna usrkával vodku s džusem, a pak také při našem pravidelném odpoledním rituálu.
Vypravěč vždy vyndal vaničku vanilkové zmrzliny, a zatímco nandával kopečky do misek, já s Radkem jsme krájeli jahody a šťavnaté mango. Ovocem posypané misky jsme vynesli na rozlehlou zahradu za domem, usedli ke stolku pod vzrostlé palmy, jejichž koruny jen skromně bránily paprskům kalifornského slunce, takže jsme museli jíst rychle, aby se zmrzlina nerozpustila.
Zmrzlinu ze smetany a s jahodami, vzpomínal Josef pro knihu, s bratrem poprvé ochutnali, když se počátkem listopadu 1953 dostali k americké armádě do Západního Berlína. Po strastiplné odysee, při níž bylo mnohem pravděpodobnější, že zemřou.
Američany servírovaná zmrzlina tak byla jednou z prvních chutí svobodného světa – sourozenci znali z vlasti pouze zmrzlinu z vody a z čerstvých jahod na podzim byli už úplně vedle.
Vykulení byli samozřejmě i z dalších věcí, které z domova neznali. Josef kupříkladu pobavil líčením historky, jak musel uznat, že zubní pastu umí komunisty znárodněné, a tedy původním majitelům ukradené, podniky dělat nesrovnatelně lepší než na Západě.
Uznával to, když plival do umyvadla pěnu na holení, poněvadž ji v tubě neznal a mínil, že jde o prostředek na čištění zubů…
Pod palmami ovšem nebylo vždy veselo. Nad Santa Barbarou svítilo odpoledne vytrvale slunce, přesto jako by vše potáhl černý mrak, když Josef popisoval, jak Američany dokola a dokola žádali, aby je vyzbrojili a pustili zpět do východního Německa.
V něm mínili z komunistických spárů osvobodit těžce raněného Václava Švédu, kterého tyto spáry chňaply při pochodu do Západního Berlína.
Američané žádosti bratrů vcelku logicky nevyhověli, Václav Švéda se na svobodu nikdy nedostal a v roce 1955 byl režimem popraven. Na poslední loučení se zraněným kamarádem v temném východoněmeckém lese vzpomínal Josef i po sedmdesáti letech se slzami v očích a další slzy polykal – nechtěl na sobě nechat znát dojetí, jenže to byla marná snaha.
Václav Švéda, napadlo mě na Josefově zahradě u zmrzliny a tu myšlenku jsem později použil v knize, nikdy pravou „ice cream“ s čerstvými listopadovými jahodami neochutnal.
Zmrzlina nám roztékala, takže rozhodně nemrazilo z ní. I to jsem chtěl do knihy dostat, ten mráz z Kremlu. Chtěl jsem tam ale především dostat, že nad ním Josef Mašín triumfálně zvítězil.
A to celým svým životem, v němž od roku 1953 prožil závratně mnoho a ví se o něm dosud málo. Jeho skutečný příběh, jak zní podtitul knihy, překonává fantazii.
Můžete si o něm myslet, co chcete, leč k vyslovení definitivního názoru je dobré znát celý kontext. Také o ten jsem v knize usiloval.
„Byla to těžká práce?“ ptají se mě občas známí.
„Byla to krásná práce,“ odpovídám.
Kniha o Josefu Mašínovi vychází 29. listopadu a objednat si ji můžete v našem e-shopu.
