Když vývar, tak z kvalitních surovin a dlouho tažený, to je bez debat. Takhle mluví bratři Jaroslav a Jan Váchovi, kteří původně chtěli Česko naučit vařit a používat vývary. Dnes jejich firma „vyvaří“ roční obrat sahající k deseti milionům korun.
Dva bratři se kdysi chystali vařit italské risotto, ale narazili na problém jménem vývar. „Zrovna jsme se vrátili z hor, kde jsme si nasbírali čerstvé houby, měli jsme nachystanou kvalitní rýži, pravý parmazán, výborné víno, ale chyběl nám dobrý vývar,“ vzpomíná Jaroslav Vácha.
Udělat si domácí prý nepřicházelo v úvahu – risotto chtěli k obědu a ne až k večeři. A tak se vydali na farmářské trhy. Jak ke svému překvapení brzy zjistili, kvalitní vývar byl před deseti lety velmi vzácná surovina. V nabídce byl alespoň německý, ale po přečtení složení je zklamal.
„Byla tam sůl, a ta do pravého vývaru nepatří. Je to jako klasické kostky, vždy začínají soli. V kostkách je kolem padesáti gramů soli, takže je to vlastně předražená sůl,“ vysvětluje podnikatel svou nevoli vůči u nás hojně používanému produktu.
Oba jsou IT konzultanti, zvyklí řešit problémy pragmaticky. A rozhodli se, že absenci kvalitních vývarů změní. Bez zkušeností a velkých plánů se společně ještě s kamarádem Jakubem pustili do potravinářského byznysu pod značkou, kterou později nazvali Konečně vývar.
Psal se rok 2013 a nadšení ajťáci uvařili v šestnáctilitrovém hrnci svůj první vývar podle receptury své babičky. Zavařili ho do sklenic a vydali se do obchodu Sklizeno s naivním očekáváním, že jim s další objednávkou utrhnou ruce. „Vůbec se nám neozvali,“ směje se při vzpomínce na začátky Jaroslav Vácha.
První neúspěch je ale rozhodně neodradil. Druhý pokus proběhl v nuselské prodejně Stodola. Tam jim dali šanci a nabídli vývar zákazníkům. Nikdo si ho však nekoupil. A tak se rozhodli jít na vše jinak – cestou osvěty.
„Založili jsme facebookový profil – to byl tenkrát trend – a pod značkou Konečně vývar jsme lidem začali vysvětlovat, proč používat vývary a v čem jsou lepší než kostka bujonu,“ vzpomíná Vácha. Právě proto přišli se sloganem „Zapomeň na kostku“.
Tehdy si jich všiml časopis Apetit, který s nimi udělal rozhovor. Paralelně s tím se v Česku rozjížděla i scéna s kvalitnějším vařením. Pak už to prý šlo celkem rychle. Chvíli prodávali ve Stodole, ale za pár týdnů se ozvalo i Sklizeno, že už mají zájem.
Vývar Brothers
Bratři mezitím chodili po startupových akcích, kde přednášeli o výhodách vývaru, a domácí kuchyně jim začínala být malá. V tu chvíli zasáhla náhoda: Jaroslav potkal na farmářských trzích pána, který v nedalekém obchodu prodával marmelády. Znali se už déle, a tak mu podnikatel předložil neobvyklou nabídku.
„Věděl jsem, že má výrobnu schválenou hygienou, a tušil, že marmelády nevaří každý den. A tak jsem mu navrhl, ať nás tam nechá zbylé dny vařit a že se podělíme o nájem. Nás totiž děsily ty starosti kolem hygieny, byrokracie. Navíc jsme vůbec nevěděli, jak se nám bude dařit, takže do ničeho velkého jsme se nechtěli pouštět,“ vysvětluje Jaroslav Vácha.
V té době si také uvědomili, že vlastně potřebují nějaký výrobní postup, aby lidi neotrávili. „Oslovili jsme doktor Čerovského z Vysoké školy chemicko-technologické, aby nám s postupem poradil, a ten byl doslova nadšený, že se laici o téma zajímají,“ vzpomíná.
Odborník jim poradil nejen jak dlouho vývar táhnout, ale udělal jim se svými studenty i rozbory zdarma. „Naše vývary byly kalné, což se nám moc nezdálo, chtěli jsme je čiré, ale doktor Čerovský nás uklidnil. Říkal: kluci, takhle je to přece správně, vždyť je to vláknina, kterou v kostce nenajdete,“ vzpomíná Jaroslav s úsměvem na slova svého mentora.
Vývar Brothers
Časem se ve vývarech začala objevovat i konkurence. Kromě několika firem vývary připravuje i většina farem, které mají porážku. „My jsme asi jediní, kteří dělají vývar bez soli,“ tvrdí podnikatel, v čem se liší od konkurence.
Je to zároveň dvousečné, protože noví zákazníci jsou pak překvapení, že mají jejich vývary mdlou chuť. „Je to přísada na vaření. Říkáme lidem, ať z toho nedělají polévky, protože je to vyjde strašně draho. Naše vývary jsou super do risotta, kuskusu, omáček, k podlévání masa nebo i do dětských příkrmů,“ upřesňuje Jaroslav Vácha.
Největším konkurentem ale i nadále zůstávají bujonové kostky. „Proti nim se bojuje těžko. Mají fakt silný marketing a lidé jsou na ně zvyklí. Nevnímají, že je kostka nějak špatná,“ konstatuje.
„Když se ale podíváte na složení, tak vám musí být jasné, že takhle vaše babička vývar rozhodně nedělala. Je tam sůl, kukuřičný škrob, extrakt z cibule a výjimečně extrakt z masa. Vždycky si děláme srandu, že je to vlastně vegetariánská záležitost,“ směje se Jaroslav.
Ještě nějakou dobu vařili v marmeládovně, v padesátilitrovém hrnci, ale po pár měsících už jim bylo zase těsno. Objevil se navíc další problém: jak natolik velké množství vývaru zavařovat.
Naštěstí zrovna na pražském Žižkově otevřel startup se sdílenou kuchyní. Tam už si mohli dovolit jednou týdně vařit dvě stě litrů vývaru a kuchyně zahrnovala i konvektomat, ve kterém mohli zavaření pohodlně odbavit.
Po roce se vydali na startérovou akci, kde se objevili i Tomáš Čupr, zakladatel společností Slevomat, DámeJídlo a Rohlík.cz, a spolumajitel poradenské společnosti Partners a farmářské sítě Sklizeno Petr Borkovec. Prezentace Vývar Brothers se mu zalíbila, a tak jim nabídl investici.
Jaroslav Vácha si ve firmě nechal něco málo přes padesát procent, zbylou část přepsal na investorský holding MFC, prostřednictvím kterého Borkovec i Čupr vkládali kapitál do farem a výrobců kvalitních potravin. Jaroslavův bratr Honza, který dnes jezdí po světě jako průvodce pro lyžařský freeride, zůstal tichým společníkem.
„To nás po třech letech posunulo úplně někam jinam. Mohli jsme začít používat jejich už zavedenou výrobnu, logistiku i kurýry. Konečně jsme mohli obsloužit i obchody po celém Česku, které dříve o náš vývar projevily zájem,“ popisuje Jaroslav Vácha.
Jejich největším odběratelem se stal Rohlík.cz, se kterým postupně vyrostli. „Na Rohlíku jsme se potkali se svou cílovou skupinou. Chodí tam lidé, kteří rádi kvalitně jedí a jsou zvyklí si za to připlatit. Nejlevnější vývary se u nás pohybují kolem stovky,“ vysvětluje Vácha.
Každý týden uvaří přes pět tisíc litrů vývaru a dnes ho přes Rohlík prodají sedmdesát procent. Zbytek produkce se prodá ve Sklizeno, Globusu a ve farmářských obchodech po celém Česku.
Vývar Brothers
„Děláme consommé, což je dvakrát tažený, bílky čištěný vývar, který má v sobě špetku soli. Máme i demi-glace, osmnáct hodin taženou záležitost, dávají se tam telecí nožičky, červené víno, sušené švestky a je z toho taková želatina. Hospody by to měly používat třeba na omáčky ke steakům. Většinou to ale dělají z polotovaru. Jinak děláme klasiku,“ vypráví Jaroslav Vácha.
Jednu dobu zkoušeli i polévky. „A troufnu si říct, že byly fakt dobré. Dokonce je testovali i v Černých ovcích, kde jsme s přehledem předběhli všechny konkurenty,“ vzpomíná. Navzdory dobrým prodejům na Rohlíku jim to ale ekonomicky nevycházelo, a tak polévky po třech letech ukončili. „Češi hotovky asi kupují, ale chtějí je mít co nejlevnější,“ vyhodnocuje podnikatel.
Další roky byly ve znamení postupného růstu, který se ustálil na desetimilionovém ročním obratu. „Trochu nám vázne marketing,“ přiznává Jaroslav Vácha, který se firmě nevěnuje na plný úvazek – drží se svého původního řemesla a pracuje zároveň jako IT konzultant.
„Mám rád různorodost. Být jen v potravinářství, které je specifické, by mě asi úplně nenaplňovalo. Vývary jsou pro mě takové hobby,“ vysvětluje. Letošní rok ale vypadá nadějně.
„Slibně se nám rozjíždí Německo. S Rohlíkem jsme se dostali do Mnichova, kde už prodáváme stovky kartonů týdně. Máme taky v plánu, že uděláme něco kompaktnějšího,“ nastiňuje vyhlídky a na dotaz, zda to bude kostka, Jaroslav Vácha dodává, že kostka to rozhodně být nemůže.
„Bude to třeba kulička,“ uzavírá se smíchem.
