Dal za něj dvacet dva milionů korun. Dnes by za něj dostal sto až sto dvacet pět milionů korun. V ideálním případě zisk zhruba sto milionů korun. I tak se na Maserati MC12 může koukat jediný Čech, kterému stojí zaparkované v garáži.
Jenže pozor, český majitel neprodává. Tedy alespoň zatím. Přesto se dá jeden z padesáti vyrobených supersportů koupit. Objevil se totiž v nabídce aukční sítě RM Sotheby’s, kde do poloviny tohoto týdne můžete přihazovat. Výherce aukce si pak pro nový klenot své sbírky zajede do Německa.
Co ho asi tak čeká, jsem zažil před nějakými osmnácti lety, když jsem na letišti v Příbrami seděl na sedadle spolujezdce v „českém“ MC12 vedle jeho majitele, jímž je bývalý automobilový závodník Richard Chlad, který zbohatl na byznysu s herními automaty. Tenkrát tam probíhal závod, jehož cílem bylo zjistit, kdo je rychlejší.
Soupeři: jednomotorový akrobatický letoun Z-50M s výkonem 180 koní, Honda CBR1000RR Fireblade s výkonem 172 koní, Ferrari F430 s výkonem 490 koní a Maserati MC12 s výkonem 630 koní.
Do té doby jsem nejel v běžném autě rychleji než 240 kilometrů za hodinu. Co přišlo pak, bych přirovnal k pocitu, jako když sedíte ve startujícím dopravním letadle, ale hlavu při tom máte vykloněnou z okénka. Nebudu to protahovat, závodních jízd proběhlo několik a výsledek byl ten, že Maserati na rovné trati deklasovalo všechny. I díky maximální rychlosti, která se ten den vyšplhala na 292 kilometrů za hodinu.
Tohle auto zraje. Letos oslaví dvacet let a jeho cena nepřestává růst. Stoupat začala vlastně už ve chvíli, kdy si ho Chlad pořídil. A ani to nebylo jen tak. Zájemců o tenhle konkrétní vůz bylo pět, nakonec zůstali dva, a když nebylo zbytí, férově mezi nimi rozhodl los. Po nějakých deseti letech se obchodovalo v přepočtu za šedesát milionů korun, teď už to podle RM Sotheby’s může být dvojnásobek.
Bílá a modrá. V jiné barevné variantě MC12 určené i do běžného provozu nevzniklo. Tedy až na jedinou výjimku v černé barvě, se kterou odjel Michael Schumacher, jemuž z problémů vstávající automobilka před dvěma dekádami splnila zvláštní přání. Řekněme, že šlo o odměnu za testování auta během jeho vývoje. Pro úplnost je ještě potřeba dodat, že světlo světa spatřilo ještě dvanáct speciálů MC12 určených jen na závodní okruhy.
Maserati MC12 bylo pro italskou značku velkou vzpruhou. Slavná automobilka se v osmdesátých a devadesátých letech topila v problémech, ze kterých ji vytáhl až přechod pod křídla Ferrari, jemuž ji přenechal Fiat (dnes je součástí globálního koncernu Stellantis).
Že přicházejí lepší časy, tehdy naznačil už model 3200 GT a následně i Quattroporte. To nejlepší ale mělo teprve přijít. A to nejlepší bylo právě Maserati MC12.
Maserati si díky partnerství vzalo techniku z podobně raritního Ferrari Enzo. Šlo o šestilitrový dvanáctiválec s výkonem 630 koní, který se postaral o zrychlení z nuly na sto za 3,8 sekundy a maximální rychlost 330 kilometrů za hodinu. Extrémní údaje, které by mohly být i lepší, jenže…
Vlastně nemohly, protože aby MC12 vůbec mohlo vzniknout, muselo oproti Enzu maličko ztrácet. V maximální rychlosti to bylo dvacet kilometrů za hodinu a u zrychlení jen 0,15 sekundy. Na druhou stranu MC12 vyjelo pouze v počtu padesáti kusů, zatímco produkce Enza se vyšplhala až ke čtyřem stovkám.
Oproti Enzu má MC12 i větší rozměry a jeden zásadní detail v podobě odnímatelné střechy, která dává posádce možnost vychutnat si kombinaci řevu silného motoru a oblohy nad hlavou. Kdo se do toho pustí, musí mít ovšem jistotu, že během vyjížďky nebude pršet, protože sundaný díl střechy není v MC12 kam uložit. S kufrem se nepočítalo.
Aktuálně nabízený kus je jeden z prvních vyrobených. Automobilka ho neprodala rovnou, ale nějakou dobu si ho nechala k propagačním účelům. K prvnímu majiteli se dostal až v roce 2006, tedy asi osmnáct měsíců po dokončení. Zamířil do Malajsie, kde tvořil základní kámen sbírky tamějšího automobilového fanouška.
Z Asie se po deseti letech vrátil zpět do Evropy, konkrétně k německému majiteli, kde zůstal dodnes. Kam se vydá dál, bude jasné ve středu, kdy se aukce uzavírá.
