Tuhle ženu věru představovat netřeba. Taťána le Moigne byla osmnáct let šéfkou a tváří českého Googlu, rok co rok se objevovala v našem žebříčku Nejvlivnější ženy Česka.
Topmanažerka firmy, která dlouhá léta patřila mezi nejhodnotnější značky světa, byla vždy akční a nepřehlédnutelná. Pokud někdo podporoval ženský byznys a snažil se dostat víc žen i do světa IT, byla to ona.
Jedna z nejvýraznějších žen v českém byznysu nyní oznámila konec: z Googlu po bezmála dvou dekádách odchází. Je to konec jedné éry.
Připomeňte si ji v mimořádném rozhovoru, který Táňa poskytla prvnímu vydání speciálu Forbes Woman na jaře 2017.
…
Za ženy se tahle holka z Libně rve jako lvice. Vlastně tak trochu jako lvice i vypadá. Pro naše focení si chtěla své předlouhé kudrnaté vlasy zaplést do nějakého elegantního účesu, vyhladit je a urovnat. Bylo skoro devět večer, v centrále českého Googlu jsme strávili skoro celý den, a účes se pořád nedařil. Táňa se nakonec rozesmála. „Nevadí, když budou prostě všude kolem mě?“ Ne, nám to opravdu nevadilo. Naopak. Táňa je totiž autentická právě s vlasy vlajícími všude kolem. I sama je ostatně stále v pohybu.
Před pár dny se vrátila z pracovní cesty po USA, dnes zas pro změnu stihla na otočku zajet do Berlína a ve svých kancelářích na pražském Smíchově nám přes den nechala zcela volné pole. Dva dny jsme tu fotili mladé ženy, které mění digitální Česko. Většina z nich přitom z Googlu není a nebyla. „Jsou skvělé, jsou ďábelsky chytré, mají zápal, jsou neskutečně nadané a mají velkou energii.“
Táňa le Moigne vyrazila na svou soukromou misi. Jmenuje se lepší Česko. V její vizi je tohle lepší Česko plné skvělých žen. Žen naplněných, šťastných a zdravě sebevědomých. Ve firmách, ve školách, na těch nejvyšších pozicích. „Mají na to. Stačí jen malinko podpořit jejich sebevědomí. S tím se teď snažím pomoct.“
Zvládáte celkem impozantní množství aktivit. Mentoring, koučing, semináře o leadershipu… Když k tomu zvážím vaši Google agendu, docházím k závěru, že existujete v trojím provedení. Kdy se to takhle rozjelo?
Jak víte, že toho je tolik?
Viděla jsem váš diář.
Mentoring není něco, co bych musela. Mentoring je prostě něco, co mne baví a co miluju dělat. Z více důvodů. Člověk by neměl ustrnout. Když jste takhle dlouho v nějaké roli, i když se ta role pořád mění, protože Google je ta první firma, která vás nenechá ani chvíli v klidu, člověk na sobě stejně musí pořád pracovat. A nemůžete se rozvíjet jen v oblasti a oboru, v němž pracujete. Myslím, že je velmi důležité rozvíjet se v komplexitě, kterou svět dneska nabízí, a dělat to holistickým způsobem. Celostně, jak říkají lékaři.
Když vás člověk slyší přednášet, býváte často hodně osobní. Ať už jde o firemní leadership, vzdělávání žen a dětí, povzbuzování kreativity, férovou firemní kulturu, nebo třeba to, čemu říkáte hodnotová kompatibilita. Mluvíte k šéfům, studentům i úplným laikům. Kdy jste v sobě našla potřebu přednášet v takovém rozsahu?
Já jsem před nějakými šesti lety pracovala rok v Rusku, Google tam potřeboval najmout seniorní management a požádali mě, abych s tím pomohla. Po roce v Rusku jsem se vrátila. A říkala jsem si: Kam dál? Otočili jsme situaci na trhu vyhledávačů a já si říkala, v čem můžu dál pomoct. Vnímala jsem to, že se dlouhodobou prací podařilo dostat do Česka špičkové internetové technologie, jako velmi důležitou věc. Šla jsem tedy za tématy, která mě zajímají dlouhodobě. Leadership, vzdělávání, malé děti, podpora talentu. Všechny tyhle věci jsou naprosto klíčové pro budoucnost Česka. Chtěla jsem se zkrátka rozvíjet v oblastech, které mě zajímají a kde mám pocit, že můžu i něco nabídnout.
Co můžete nabídnout konkrétně?
Sedm let jsem žila mimo tuhle zemi a velmi dobře vím, proč jsem se vrátila. Vnímám to asi tak, že Česko je ráj na zemi. V mnoha směrech. Jediný národ, který to ještě neví, jsou Češi. Věřím ve velký a nenaplněný potenciál, který tahle země má. A pro něj právě potřebujeme vychovat excelentní lídry, výrazně posílit a zkvalitnit vzdělávací systém a podchytit a podpořit talent, který tady je.
Pokud se nám to podaří, urychlíme vývoj naší země. V tom vnímám velký smysl a možná i poslání, pokud to nezní pateticky, pro trávení svého času. Myslím, že čím víc bude nás, kteří to cítíme podobně, tím lépe. Naše země je malá a nepotřebujeme moc lidí na to, abychom kvalitativně poskočili k zemím, kterým bychom se podle mě měli chtít vyrovnat. To jsou menší evropské země. Ať už Skandinávie, Nizozemsko, Švýcarsko, nebo Rakousko. Model malých ekonomik, kde vnímáme, že se dějí kvalitní a dobré věci.
Máte pocit, že se život v Česku zlepšuje?
Mění se to, že si lidé uvědomují, že změna nepřijde odshora dolů. A myslím si, že si uvědomují, že jsou vlastně velmi svobodní a mají neuvěřitelné možnosti, pokud jsou ochotni něco pro to udělat a mají odvahu vstoupit do neznámých vod. A myslím, že tu dnes dorůstá generace lidí, v nichž vidím velký potenciál. Cestují, mají srovnání, učí se, vzdělávají. Mám to štěstí, že z titulu toho, kde pracuji, se potkávám s velikým množstvím velmi šikovných mladých lidí.
Vnímám ale i změnu v občanské společnosti, v její aktivizaci. Ať už v oblasti soukromé, tak i v oblasti profesní. V soukromé vidíte, že se lidé začínají mnohem víc zajímat o to, co se v zemi děje, starají se o svoje vesnice, města, o své chodníky, o své okolí i o své sousedy. Lidé jsou stále aktivnější. V té podnikatelské sféře vnímám daleko větší rozvoj startupového prostředí, než tomu bylo před deseti lety, kdy jsem v Googlu začínala. Právě proto se snažím pomoci v oblasti leadershipu. Každý jsme lídrem svého vlastního života, leadership je především o tom, kdo jsme zač jako lidé, co děláme a proč. O tom je dobré přemýšlet a věnovat se tomu.
Kde ty lídry podle vás brát?
Těch opravdu špičkových lidí stačí pár. Nemusíme mít národ složený ze samých talentů. Potřebujeme ale vědět, kde ten talent máme. A to nejen zdaleka v mém oboru a v technice. Platí to stejně tak ve vědě, v medicíně, v kreativních oborech. Je potřeba talent identifikovat, mobilizovat a je potřeba přát si úspěch. A naopak – i pochopit, jak je důležité prohrávat, vzpamatovat se z toho. I neúspěch je potřeba, protože z vás dělá lepšího člověka.
Kde má Česko momentálně podle vás tu největší bolest?
Před pár dny zemřel kardinál Miloslav Vlk a ten říkal: Šťastní lidé jsou ti, kteří mají radost z toho, že jsou druzí lidé šťastni. To se musíme naučit. My Češi se musíme naučit držet pohromadě. To neumíme. Naše země je v mnoha směrech utopená ve své malosti, toho jsme se ještě nezbavili. To je tu pořád jak za Rakouska-Uherska. Češi si vytvořili spolek, pak si zas další vytvořili spolek a ty spolky, místo aby se spojily, šly ještě proti sobě. My máme napsáno Národ sobě na scéně Národního divadla, ale jdeme národ proti sobě. A s tím je třeba něco udělat.
Potřebujeme pochopit, v čem jsme dobří, jasně pojmenovat naše silné stránky a na tom stavět. A spolupracovat. Together not the same je ta cesta. Držet spolu neznamená, že budeme všichni myslet stejně nebo spolu souhlasit, ale že budeme mít společnou vizi, které věříme. A také základní představu o hodnotovém ukotvení, na kterém se shodneme. Těch věcí není moc.
Není potenciál Česka determinovaný jeho velikostí? Nejsme prostě moc malá země?
V okamžiku, kdy tahle země bude mít jasnou vizi a shodneme se na tom, že jí věříme, máme obrovský potenciál. Doba přeje těm rychlým. Digitál a internet umožňují malým firmám postavit se v konkurenci i obrovským společnostem. To historicky ještě nikdy nebylo možné. Tím pádem i malá ekonomika a malá země může konkurovat velkým zemím, velkým ekonomikám. Pokud bude rychlá, pokud bude připravená, pokud bude inovovat. To bych Česku velmi přála.
Na rychlost potřebujete dneska digitální technologie, potřebujete internet a potřebujete tomu rozumět, což je mimochodem i důvod, proč Google tak masivně investuje do digitálních dovedností, proč jsme v loňském roce vyškolili přes 40 tisíc lidí, proč podporujeme společnosti, jako jsou Czechitas, které jsou úžasné i v evropském kontextu. Podporujeme talent a přesvědčujeme lidi, aby si podnikání zkusili, podporujeme český export, české e-shopy. Věříme, že jako země máme potenciál.
Intenzivně podporujete vzdělávání žen, patříte mezi hlavní ambasadorky žen podnikatelek, podporujete ženské startupy. Řada mladých žen, s nimiž jsem mluvila a jež často nemají s Googlem vůbec nic společného, mi řekla, že jste jejich role model, hlavní vzor, a to nejen v technologiích, ale i v tom, že jim dodáváte odvahu něco začít. Proč jste se zaměřila právě na ženy?
Sama jsem žena a máma, a osobně se mě tedy toto téma dotýká. Prožila jsem si etapu, kdy člověk balancuje rodinu, práci, péči o dítě, péči o sebe. Všechno spolu velmi souvisí. Je potřeba udržet se pohromadě. Přála bych si, aby se ženy navzájem podporovaly, a to platí obecně i o celé společnosti, aby si lidé víc navzájem přáli. A byli rádi za úspěch jednoho i druhého. To je velmi důležité mentální nastavení. Tato moje snaha ale rozhodně není nastavena proti mužům. Právě naopak. Ženy muže potřebují.
V čem mají tedy Češky podle vás největší problém?
Důležité je zdravé sebevědomí, ukázat ženám, že pomáhat si je ta správná cesta. Druhá věc je péče o talent. Jsme malá země, máme tu víc vysokoškolsky vzdělaných žen než mužů, máme tu mnoho talentu, který nejsme schopni efektivně využít. To je hřích. A ten talent nejsme schopni využít často jen proto, že v určitý moment tyto dámy nebo většina z nich pojme úžasnou ideu založit rodinu. A my místo toho, abychom je v této etapě maximálně podpořili a vyzvedli rodičovství jako klíčovou hodnotu, tak děláme všechno proto, abychom maminky malých dětí odsunuli na dost dlouhou dobu úplně na okraj. A to platí všude, v korporátu, v podnikatelské sféře, ve veřejném sektoru. Mateřství může být dnes, obzvláště ve velkých městech, pro ženy velká izolace.
Jak to funguje v Googlu? Ze tří vašich klíčových žen, s nimiž jsem tu mluvila, je jedna těhotná, jedna rodila nedávno a jedna má roční batole. Jak se jako šéfka srovnáváte s tím, když vám žena řekne, že je v jiném stavu a že má v plánu odejít na mateřskou?
Často ode mě mé kolegyně slyší, že jestli to jen trošku jde, ať si vezmou alespoň rok a zůstanou v klidu doma. Čas s malými dětmi se nedá ničím kompenzovat, a ten první rok už vůbec ne. To je teď a třeba to už nikdy nebude. Zároveň respektuji, že některé maminky chtějí zpět co nejdřív, protože milují svoji práci či prostě nutně potřebují pracovat, a tam přichází pravidlo dvě a to je šťastná máma, šťastné dítě.
Dá se to sladit i ve velké korporaci? I velké firmy mají pořád zásadní problém s flexibilními úvazky, volnou pracovní dobou nebo s home office.
Já se snažím vytvořit prostředí, které umožňuje si vybrat nejlepší variantu za předpokladu, že dotyčné maminky vědí, co chtějí, a vědí, že každá hra má nějaká pravidla. Když se na nich dohodneme a bude to fungovat, budu ta první, která je bude podporovat. Většina maminek se vrací po roce na poloviční úvazek. Mám tu nejen šťastné mámy, ale i šťastné táty. Dělá mi radost, že kolegové, se kterými pracuji, jsou výborní tátové, partneři, manželé a je to pro ně naprosto přirozené. Vím, jak zásadní je to i pro jejich partnerky.
Ženy v byznysu ale rozhodně neznamenají jen otázku mateřství a flexibilních úvazků.
Samozřejmě. Lidé profesně rostou, když jim příležitost dáte, ne když jim ji seberete. Sebevědomí musíte v lidech podporovat, ne je zadusit do země. Možná že třetí důvod, proč se tak vehementně snažím podporovat ženy v byznysu, je ten, že vnímám, že přichází velmi komplexní doba. Complexity leadership je velké téma. Když dnes něco řídíte, musíte se dobře orientovat ve velké komplexitě světa, která je ještě navíc umocněna tou exponenciální rychlostí, s jakou se dnes všechno mění. A já věřím, že ženy, a zejména ty, jež za sebou mají trénink s malými dětmi, jsou extrémně dobře vybaveny pro řízení komplexních situací. A jsou schopné pracovat neskutečně efektivně. Češky zvlášť.
V jakém smyslu?
Domnívám se, že jsme jako společnost sami proti sobě, pokud tento úžasný dar nedokážeme využít v pracovním prostředí, když ho dokážeme tak fantasticky využít doma. Na rozdíl od německých či amerických žen, co já jsem měla možnost poznat, je česká žena skutečně superžena ve všech významech toho slova. Ve většině případů dokáže obstarat rodinu, vaří, peče, jezdí v zimě na běžkách, v létě na kole, trénuje malé děti v místním oddíle, podává úžasné výkony, do toho pečuje o děti, čte jim před spaním a zpívá jim písničky, a když jí dáte příležitost v práci, tak se přetrhne, aby vám ukázala, že je dobrá, a ještě je vděčná, když jí řeknete dík, jsi dobrá.
České ženy toho umějí zkrátka opravdu hodně, a co víc, jsou to pořád opravdu ženské. Zvládnou byznysové review, zvládnou prcka, napečou, navaří, a ještě na jaře uběhnou maraton. Česká žena je geniální skill set. Národ je sám proti sobě, že s tím nedokáže líp pracovat.
V řadě oborů je ale žena na vysoké pozici pořád ještě zjevením. Informační technologie patří, nebo ještě donedávna patřily mezi ně. Že český Google šéfuje žena, je opravdu spíš ta pověstná výjimka potvrzující pravidlo.
Určitě to tak je. Není to jen český problém. Melinda Gates, největší světová filantropka, má momentálně za hlavní téma dostat více žen do IT. Je to věc vnímání toho oboru. Na začátku možná bylo pochopitelné, v těžkém průmyslu, strojírenství a ocelářství je žen málo a IT ve svých počátcích bylo spíš takový soustruh. Když jsem já na začátku kariéry programovala na těch obrovských strojích, bylo tam žen fakt hodně málo.
Dnes už je to jinak?
Dnes je doba úplně jiná, ženy se v téhle branži mohou realizovat úplně jinak, IT prostředí je neskutečně pestré, neskutečně variabilní. Ten obor prošel obrovskou změnou. Jen má občas problém o tom sám mluvit, aby zaujal i to něžné a velmi šikovné pohlaví. Ženy mohou programovat, kódovat, mohou to být datové analytičky, mohou navrhovat weby, můžou rozjet e-shop, možností, jak využít svou kreativitu a talent, dává digitál v současné době obrovské množství. Navíc každý obor bude potřebovat lidi, kteří umějí a rozumějí technologiím.
Před pár dny jste se zapojila do originální a vtipné kampaně Vysokého učení technického v Brně, která má název Holky na techniku patří. Čím vás oslovila?
Svou podstatou. Kromě toho si myslím, že holky na techniku opravdu patří. Na techniku i do technologií. Diverzita je v oboru neskutečně důležitá. Debata bude vypadat jinak, když bude u stolu sedět devět mužů a jedna žena, a jinak, když tam bude šest mužů a čtyři ženy. I z toho důvodu se domnívám, že všechny obory, nejen ten náš, pokud je to jen trochu možné, by měly pracovat na své diverzitě. Nejen genderové. Ale i v diverzitě vzdělání. I v Googlu najdete lidi, kteří mají velmi rozdílný background, a je velmi zajímavé to pozorovat dohromady.
To jsem slyšela, máte tu lidi z matfyzu, z FEL, ale i bohemisty a filology.
Každý přináší zcela jiný pohled na věc a to je velmi obohacující. Musíte mít zároveň lidi, kteří se v pětadvaceti letech domluví s někým, komu je pětačtyřicet či padesát, a je tam navíc oboustranný respekt. Generační diverzita, genderová diverzita, diverzita vzdělání. Bude to ve firmách potřeba víc a víc. I typová diverzita, povahová, je zásadní. Homogenní skupina nikdy nebude mít takové výsledky jako ta pestrá, heterogenní.
Co pro to podle vás mohou samy ženy udělat?
Ony už tu dávno jsou. Podívejte, kde se vylíhla Dita Přikrylová. To si říkáte, že snad spadla z nebe. Kde se tady to stvoření vzalo? Díváte se na ni a říkáte si, proboha, kolik tady takových pokladů máme, a nevíme o tom? Co pro sebe mohou ženy udělat? Pracovat na sobě, rozvíjet svůj talent a být připravené na úspěch. V tom se jim snažím pomoct. Já mám pocit, že je to moje povinnost, když mám takové štěstí a mám práci, jakou mám.
Když budou připravené, třeba také budou mít tu kliku, jako jsem měla já, že si odejdou na pět let dělat mámu, pak jim zavolá firma, zeptá se jich: Nechceš job v Anglii? A vy řeknete: Hele, v Anglii ne, já bych to otevřela tady. A oni na to: Ale to my fakt nemáme v plánu, otvírat to v Praze, ale víš co, tak si to zkus. Takhle se to stalo mně a takových příběhů může být ještě spousta. Když je žák připraven, zjeví se učitel. Já jsem byla ready. Byla jsem připravená.
Vy jste se ale ocitla v mimořádné situaci.
Ale jděte. Měla jsem prostě jen sebevědomí říct, pojďme to otevřít v Praze. Byla ve mně malá dušička. Před domem stáli novináři a ptali se, jaká bude strategie Googlu proti Seznamu, a já nevěděla nic, pochopitelně. Google mi držel palce, měla jsem famózního šéfa, který mi věřil, který mě podpořil a říkal: Hele, ty jsi superstar, ty ráno vstaneš z postele a už jsi hvězda. A ještě něco říkal. You are as big as you think you are. To byla věta, která změnila můj postoj k mé práci. Klíčová věc. Odvaha je velké téma. Když jsme se bavili o té komplexnosti, jak je žena velmi všestranně uzpůsobená, je tu ještě jedna věc, a to je emoční inteligence. To je další nesmírně důležitá kvalita, kterou byznys bude potřebovat.
Ženské emoce?
Spíš empatie. Víme, že kognitivní inteligence, s tím se moc pracovat nedá. Narodíte se s IQ 120, umřete s IQ 120. Ale s emoční inteligencí se pracovat dá a jak ženy, tak muži by s ní pracovat měli. Ženy mají empatii, určité dovednosti, možná jsou k tomu i díky rodině více uzpůsobeny a věřím, že doba bude velmi nahrávat lidem, kteří mají vysokou emoční inteligenci. Muži, kteří mají emoční inteligenci, mají respekt vůči ženám, bude tam cítit, že žena je pro ně rovnocenný partner, takový muž má šanci uspět. Mimochodem, aby byla ve firmě nějaká kultura a nějaké hodnoty, to nemůže říct žádný šéf, ani muž, ani žena. Oni musí takoví prostě být, musí to žít.
To je to, čemu říkáte value based leadership.
Mám k tomu jeden zásadní citát, který nemá smysl překládat. Watch your thoughts for they become words, watch your words for they become actions, watch your actions for they become habits, watch your habits for they become character, and watch your character for it becomes your destiny. To je citát Margaret Thatcher z Iron Lady, toho filmu s Meryl Streep. Můj zamilovaný film. To je value based leadership. Je to o charakteru. Jaký má kdo charakter, takový bude jeho byznys.
Může se to člověk naučit?
Lze s tím pracovat, neboť všichni máme chyby, proto je dobré být si vědom svých silných i slabých stránek a najmout takové lidi, kteří umějí to, co já neumím, kteří jsou takoví, jako já nejsem. Ale při zachování hodnotové kompatibility. V okamžiku, kdy tu bude člověk, kterému nebudeme moci věřit, nebude tu moci pracovat.
Já jsem za těch deset let takovou zkušenost udělala maximálně na prstech jedné ruky. Vždy to byla otázka integrity a hodnotové nekompatibility. Nemůžete vytvořit dobrý tým, když jeden druhému nevěří. Když si lidi závidí, nepřejí si úspěch, a tím pádem nespolupracují. To jsou úplné základy. Když si vezmete Desatero, které máme v Bibli, obdobné desatero vám bude fungovat ve firmě.
Co podle vás dělá dobrého lídra?
Klíčové věci. Ryba smrdí u hlavy. To říkám při plném vědomí toho, že nikdo nejsme dokonalí, mnou počínaje. Lídr zažívá spoustu krizových a stresových situací, dělá spoustu rozhodnutí. Váš charakter se pozná ve dvou případech. V okamžiku, kdy jste v enormní zátěži, a v okamžiku, když máte na výběr. Podle toho, jak jednáte a jaká děláte rozhodnutí, komunikujete svoje hodnoty, komunikujete svoji víru a přesvědčení. Pokud lídr nemá tohle srovnané, jak mu mají lidé věřit? A pokud mu nevěří, jak za ním mají jít? Taková věc se nedá naučit, ale lidé se dokážou změnit. Dokážou změnit své nastavení.
Já tyto lidi obrovsky obdivuji, protože dokázali překročit vlastní stín, překročit nějaké vzorce, vylézt z nějakých šuplíků, které jsou třeba definované jen nějakou jejich předchozí osobní zkušeností, a dokázali zaujmout pozitivní přístup. Síla pozitivního myšlení je zcela klíčová. Negativní myšlenky dělají negativní atmosféru, negativní společnost, negativní všechno. My v Česku, odchovaní ironií a Kafkou, bychom měli mít povinně kurz, jak řešit problémy a jak se k tomu stavět pozitivně. Jasně že problémy jsou. Vždycky budou. Ale jdou řešit. Ale ne jen ironií a sarkasmem, jímž často maskujeme nedostatek sebevědomí a nedostatek odvahy.
Vypadá to, že ve středním managementu žen přibývá. Nicméně v top managementu, v boardech, je to pořád slabota.
Jak to říká Sheryl Sandberg a říká to velmi dobře: Pokud chcete, aby váš názor byl slyšet, musíte sedět u toho stolu, když se o věcech rozhoduje. O to povýšení si musíte říct. V okamžiku, kdy nemáte místo u stolu, nemůžete mít vliv a to je špatně. Důležité ale je i to, aby ženy také chtěly sedět u toho stolu a nepovažovaly to za újmu své ženskosti, nebraly to tak, že se tím zpronevěří své tradiční a přirozené roli. Já si opravdu myslím, že je možné zůstat ženou a mít přitom velkou zodpovědnost i mimo svoji rodinu. Možné to je a muži to nakonec respektují, ocení a vidí to rádi.
Jde o to, jestli jsem v té roli autentická a také jestli jasně vím, zda chci hrát okresní přebor, nebo vyhrát olympiádu. Pokud chcete vyhrát olympiádu, musíte se dostat do toho manšaftu, který trénuje na olympiádu. Falešná skromnost se nevyplácí. Stejně tak je třeba smířit se s faktem, že jako lídr musíte dělat i nepopulární kroky a všichni vás nemusejí mít rádi. A to je oukej.
Objevil se ve vašem okolí v poslední době někdo, o kom jste si hned řekla – tohle je skvělý lídr?
Jednoznačně. Dita Přikrylová.
Na večírku k deseti letům českého Googlu na sklonku roku od filantropické odnože Google.org dostala grant 6,5 milionu korun pro Czechitas.
I z globálního hlediska je její projekt naprosto ojedinělou věcí. Dita je famózní lídr. V tom je velký rozdíl mezi ní a celou řadou dalších. Donedávna jsme se neznaly, ale když jsem zjistila, že je tu možnost tohoto grantu, tak jsem ji oslovila. Ona měla asi tak tři dny na to, sepsat to a podat. A ona to udělala excelentně. Tam se ukázalo, co říkám: Když je žák připraven, zjeví se učitel. Ony byly připravené. To nebyl žádný humble proposal z východní Evropy, který by měl 20 milionů hrubek. To byla perfektně napsaná, sebevědomá žádost o grant. Dokonale profesionální.
Čím vás tak nadchla?
Jak často říkám – co dělá dobrého lídra. Jsou to tři věci. Má vizi, má skvělý tým a dokáže vybudovat fantastickou firemní kulturu. Dita má všechny tři tyto schopnosti. Má skvělou vizi, chce změnit celou tuhle industry, a to nejen v Čechách. Chce ženské dostat nahoru. Jde do toho po hlavě a byla kvůli tomu ochotná opustit dobře placenou práci v korporátu a jít do toho naplno. Kdo dneska tohle umí? Najala fantastický tým a lidi za ní jdou, protože jí věří. Je neskutečně autentická, pokorná a profesionální.
A konečně, buduje kulturu a šíří energii, která je nakažlivá, v pozitivním smyslu slova. Je velmi poctivá. Je navíc velmi ženská. Zároveň dobře ví, kdo je, a ví, co chce. To je fakt nádhera. To je package, který vezmete, zabalíte růžovou mašlí a pustíte do světa. Když mluvím o talentu, tohle je potřeba podchytit. Mít takových lidí stovku, změníme tuhle zem. To není jen prací, kterou dělá. Ona je obrovskou inspirací. Pro všechny další, co přijdou po ní. To je energie a síla, které nenahradíte ničím.
Mluvíte o ní tak obdivně, že to člověka skoro až dojímá.
Mám k Ditě velký respekt a před ní se skláním. Díky Googlu, že takovýmto projektům můžeme pomáhat. Jsem Googlu vděčná za spoustu věcí a jednou z nich je to, že se rozhodli udělat tenhle krok. Dita musela vyhrát v celém středoevropském kontextu. Věřím, že jí to přinese velkou inspiraci a motivaci, kromě toho, že za to bude moci udělat kus práce. Může to ale být i inspirace pro další firmy, že zkusí udělat to, co děláme my, podpořit genderovou diskusi, podpořit ženský talent, dávat lidi dohromady. Lidi, kteří mají nějakou vizi a reprezentují nějaký sen. Češi sen potřebují. A samozřejmě také ženy do vedení.
Jak to zařídit?
Co se týče ženských kvót – vždycky jsem byla jednoznačně proti. Dnes už to nemám tak jednoznačně, protože vnímám tu rychlost změny světa kolem nás v kontrastu k velmi pomalé změně společnosti. Někdy musíte udělat skokové rozhodnutí. Buď můžete dělat evoluci, nebo můžete udělat revoluci.
A v tomhle případě, v našem oboru i v české společnosti, kdybych mohla mít více žen v politice a na úřadech, kde se rozhoduje o věcech, kdybych mohla mít ženy u všech rozhodnutí, ať už 50 na 50, nebo 40 na 60, ale rozhodně ne pět procent ku pětadevadesáti, byla bych šťastná. Pro společnost by to bylo lepší. Budete v tom mít diverzitu, kvalitu diskuse. Daleko bohatší vstupní data, na jejichž základě se pak budete moci rozhodnout. Zatím to ani 27 let po revoluci nemáme.
V postavení žen v profesním prostředí jsme podle studie The Economist pětadvacátí v Evropě. Za Polskem, Maďarskem, Slovenskem i Řeckem. Děkuji pěkně. Proto bych to posunula trochu kupředu. I když je to i mezi ženami hodně nepopulární názor. Ke stolu je ale potřeba přizvat daleko víc žen. A je třeba to udělat rychle. Třeba kvótami. Někdy je to prostě i o těch nepopulárních rozhodnutích. I když na ně třeba nebudu pyšná.
Na co ve svém životě pyšná jste?
To je řada věcí. Profesně jsem hrdá na to, že jsem tady v Googlu za těch deset let vybudovala dobrý tým a vytvořila tu snad kulturu, která bude inspirující a dobrá pro ty lidi, kteří tu budou pracovat, a která bude inspirací i pro ostatní firmy. Jsem hrdá na svoje lidi. Jsem ale hrdá i na to, že Google není jediné téma v mém životě, že přes ty různé projekty, které jsme již zmínily, Aspen, Elai, 6D Academy, 4bambini, YPO, Odyssey, se realizuji a snažím pomoci tam, kde myslím, že můžu, a propojovat svět, propojovat lidi. To mě baví.
V osobní rovině jsem šťastná, že mám báječnou rodinu a že se mi podařilo vytvořit dobrý balanc mezi prací a soukromím. A v posedních letech se mi daří najít si i více času na sebe a své přátele. A začala jsem opět pravidelně sportovat.
Kdy se to podařilo?
Po sedmi letech v Googlu jsem si vzala tříměsíční pauzu a vyjela s rodinou na cestu kolem světa. To pro mě bylo zásadní. Jsem šťastná, že mám rodinu, jakou mám, to je nejvíc. Moje energie totiž kupodivu taky není nekonečná. Musím energii nejen vydávat, ale i ji dávat sama sobě a někde ji čerpat. Energy management bylo mé velké téma. Vrátila jsem se s jasným plánem sepsaným v mobilu, co chci změnit ve svém životě, a nezůstalo to jen v mobilu. V bezmála padesáti máte spoustu šuplíků a návyků a změnit to, vylézt z nich, trochu se hecnout, to není nic jednoduchého, vlastně je to docela těžké.
Ale i tady platí to stejné jako u všeho. If you want to see the change, lead it. Jdi, něco udělej teď hned, aspoň to zkus. Aspoň to zkus.
