Kolem sedmé hodiny ranní rázuje kolem pláže na severozápadě Francie chlápek o holi, který ve druhé ruce drží pistoli. Theodore Roosevelt junior je ve svých šestapadesáti letech nejstarším účastníkem vylodění v Normandii. A také jediným s hodností generála, který na francouzském pobřeží přistává hned v první vlně.
Brzy je mu jasné, že skončil na špatném místě – původní cíl ležel zhruba dva kilometry severněji na pláži s kódovým označením Utah. „No nic, tak začneme válku zde,“ prohlásí nejstarší syn stejnojmenného amerického exprezidenta a začne směřovat své jednotky směrem do francouzského vnitrozemí.
Přesně před osmdesáti lety odstartovala největší námořní invaze všech dob. Vylodění v Normandii položilo základy vítězství na západní frontě druhé světové války a celá operace Overlord proslavila jejího vrchního velitele Dwighta D. Eisenhowera víc než jeho pozdější působení v Bílém domě. U vylodění padlo téměř čtyři a půl tisíce spojeneckých vojáků – a celou dobu nechybělo mnoho, aby masivní operace selhala.
Britský admirál Bertram Ramsay, který má pod palcem transport, si velice dobře uvědomuje, že dostat obří pozemní armádu přes kanál La Manche bude enormně těžký úkol. Čtyři roky zpátky dohlížel na evakuaci více než tří set tisíc spojeneckých vojáků z Dunkerku, ta trvala devět dní.
Teď je potřeba opačným směrem přepravit přes sto padesát tisíc mužů za jediný den.
Kromě vln na moři dělají Ramsaymu vrásky na čele i britský premiér Winston Churchill s králem Jiřím VI. Oba chtějí sledovat velkolepé vylodění v přímém přenosu z paluby křižníku HMS Belfast, který má celou operaci krýt svými děly. Ramsay si však jejich bezpečnost odmítá vzít na triko a oba státníky přesvědčí, aby raději zůstali na břehu.
Foto William George Horton / Wikimedia Commons
Winston Churchill studuje zprávy z boje s viceadmirálem Bertramem Ramsayem, srpen 1940 | Foto William George Horton / Foto Wikimedia Commons
Sázky jsou příliš vysoko. Už několik měsíců probíhá masivní bombardování devastující silnice, železnice, letiště, vojenské základny a pobřežní dělostřelectvo, během nějž už spojenci přišli o zhruba dva tisíce letadel. Bomby dopadají podél celého severozápadního pobřeží Evropy.
Nelze bombardovat pouze samotnou Normandii – to by bylo Hitlerovi okamžitě jasné, kde má invazi očekávat. Toho, že útok ze západu přijde, si je nacistický diktátor velice dobře vědom.
Spojenci mají ve vzduchu absolutní převahu a povedlo se jim zničit všechny mosty přes Seinu a Loiru, takže cíl invaze je od zbytku Francie dobře izolován. Jenže kromě místa vylodění je nesmírně důležité správně zvolit i načasování. Ideální by bylo během úplňku, tedy s dobrou viditelností pro piloty v kombinaci s vysokým přílivem pro vyloďování – v úvahu tak připadá jen pár dní v měsíci.
Původní plán počítal se 7. květnem, jenže Eisenhower přidal k vyloďovacímu vojsku tři další divize a posunul datum o měsíc dál. S každým prodloužením termínu roste riziko prozrazení, byť dezinformační kampaně určené ke zmatení Němců jsou v plném proudu.
Spojenci mají na jihovýchodě Británie celou imaginární americkou armádu pod velením generála Pattona, která falešným rádiovým vysíláním usilovně odvádí pozornost od skutečného srocování spojeneckých jednotek.
Nové datum invaze padne na 5. června, jenže vítr nad kanálem je příliš silný. Den nato už však čekat nejde a obří spojenecká mašinerie se dává do pohybu. „Kdyby Den D selhal s vysokými ztrátami mužů a vybavení, trvalo by celé roky, než by se podařilo dát dohromady další pokus o invazi,“ konstatuje britský historik Richard Dannatt.
Adolf Hitler mezitím ignoruje poselství svého pomyslného mentora Fridricha Velikého. Slavný pruský vládce kdysi pronesl, že „kdo brání všechno, nebrání nic“ – a Hitler má rozprostřené síly podél celého západního pobřeží Evropy s tím, že je bude soustředit až po případném vylodění.
Jenže spojenci ovládají vzduch i vodu a nejvyšší velitel nacistických sil do poslední chvíle netuší, odkud úder přijde.
Mapa
Mapa vylodění spojeneckých vojsk v Normandii, největšímu odporu čelili na pláži Omaha, kde padly tři tisíce amerických vojáků, nejmenšímu na pláži Utah | Grafika Hogweard / Wikimedia Commons (CC BY 4.0)
Spojenci ho směřují na pětici normandských pláží a doufají, že ho Němci zaznamenají co nejpozději. „Američané přicházejí s neuvěřitelným smyslem pro plánování a vynalézají specifické nástroje pro tuto práci. Například Higginsovy čluny, které se otevřou a vyloží vojáky, tanky a náklaďáky. Na rok 1944 to byla úžasná inovace,“ připomíná historik William Hitchcock.
Vše musí jít přesně podle plánu, jinak se mašinerie velice jednoduše zadrhne. V ranních hodinách je na vodě téměř pět tisíc vyloďovacích a útočných plavidel, 289 eskortních a 277 minolovek.
Už předchozího večera probíhá intenzivní bombardování jak Normandie, tak Calais, ve snaze do poslední chvíle maskovat cíl invaze. Britští a američtí parašutisté od půlnoci obsazují strategické body za nepřátelskými liniemi.
Až do poledních hodin je německé vedení zmateno a pořád považuje za hlavní cíl Calais. Když konečně zavelí, aby se obrněné divize Wehrmachtu vydaly do Normandie, je pozdě. Spojenci si i za cenu tisícových ztrát budují na plážích pozice a zázemí. A začíná pro ně logistické peklo.
Obrovskou armádu je nutné konstantně zásobovat jídlem, palivem a dalším vybavením, jenže kolem hlavních přístavů Němci vybudovali impozantní obranu. Britské řešení problému je, že si jednoduše vezmou přístavy s sebou.
Za podpory Winstona Churchilla vznikaly v přísném utajení dlouhé „přenosné“ umělé přístavy, které míří do Francie hned po vylodění. Na normandském pobřeží se složí dohromady a už dvanáct dní po vylodění mohou spojenci z lodí vykládat zásoby tempem čtrnácti tisíc tun denně.
Umělý přístav na francouzském pobřeží | Foto Royal Air Force / Wikimedia Commons
Umělý přístav na francouzském pobřeží | Foto Royal Air Force / Wikimedia Commons
Potenciálních rizik byla celá řada a generál Eisenhower má proto ve své uniformě připravené podepsané prohlášení, kde případnou vinu za neúspěch operace bere na sebe. Naštěstí ho nevyužil.
Nebýt Dne D, tak by druhá světová válka, včetně nacistického holokaustu, trvala mnohem déle. Podle některých historiků by k porážce Německa došlo, i kdyby ji měla zvládnout jen sovětská Rudá armáda postupující z východu.
„Kdyby Stalinovy jednotky dosáhly Berlína a na jejich západě by nebyly žádné americké, britské nebo kanadské síly, Sovětský svaz by se zastavil u kanálu La Manche, ne u Labe. Jinými slovy, západní Evropa mohla být nakonec ovládána komunistickými vládami stejně jako střední a východní Evropa,“ nastiňuje historik Alan Allport.
„Kdyby den D selhal, dodalo by to velkou vzpruhu nacistické morálce. Německý lid očekával, že půjde o rozhodující bitvu, a pokud by Spojence odrazili, mohli válku vyhrát. Myslím, že Hitler by stáhl své základní divize ze západu, aby bojoval na východní frontě,“ míní historik Sönke Neitzel.
Snaha Němců zatlačit invazní vojska zpět do moře však nevyšla. Do konce června vstoupilo na francouzskou půdu dalších 875 tisíc vojáků – nicméně trvalo ještě téměř rok, než se podařilo Hitlerovy síly definitivně porazit.
