Světová média o výsledcích evropských voleb referovala různě. Někde šlo o vítězství „pravých křídel“, jinde vzestup „radikální pravice“. Podle politologa Vlastimila Havlíka je to dané i tím, že nálepky jako „fašista“ či „komunista“ se vyprázdnily a staly nástroji politického boje.
„Nejedná se o zemětřesení, ale pokračování trendu,“ vysvětluje Havlík v rozhovoru o výsledcích eurovoleb i jejich dopadech na další směřování Česka i celé Evropské unie.
Jaký je podle vás „big picture“ letošních eurovoleb?
V kontextu Evropské unie potvrdily trend, který sledujeme už nějakou dobu: dochází k oslabení mainstreamových stran, umírněného středu. V Evropském parlamentu mám tím na mysli mandáty pro Evropskou lidovou stranu a socialisty a liberály ze skupiny Obnova Evropy.
Posun oproti předchozím volbám není obrovský, ale je pozorovatelný. S tím samozřejmě souvisí, kam se ty hlasy přesunuly – hlavně směrem k populistické radikální pravici. Výsledky se ale liší země od země a zatímco třeba ve Francii výborně uspěla strana Marine Le Pen, ve Finsku radikální pravice tak úspěšná nebyla.
Dá se tedy hovořit o nástupu krajní pravice?
Nejedná se o nějaké zemětřesení ve smyslu, že by najednou podpora krajní pravice poskočila o polovinu, ale spíše o pokračování trendu. Populistické radikálně pravicové strany nejsou jednolitou kategorií a v Evropském parlamentu jsou zastoupeny ve více frakcích.
Najdeme je u Evropských konzervativců a reformistů, kde po boku ODS sedí Švédští demokraté nebo Bratři Itálie, ve frakci pro Identitu a demokracii s rakouskou Stranou svobodných nebo Okamurovou SPD, nebo jako nezařazené poslance maďarského Fideszu či slovenské Republiky.
Čím je roztříštěnost způsobena?
Jakkoli se tyto strany sobě podobají a splňují definici populistické radikální pravice, liší se v řadě věcí včetně náhledu na podobu a tempo evropské integrace nebo ve svém postoji k podpoře Ukrajiny. Máme v zásadě nejpravicovější Evropský parlament a také parlament se slabší podporou něčeho, co můžeme nazvat jako proevropský nebo prointegrační konsenzus.
Asi bude i trochu složitější sestavování Evropské komise – nicméně zřejmě nedojde k nějakému zásadnímu posunu z hlediska podoby unijních politik včetně tolik diskutovaného Green Dealu.
Hovořil jste o trendu oslabování tradičních stran, jak dlouho ho pozorujete?
Výsledky zapadají do toho, co vidíme zřetelně minimálně dvě dekády: oslabování tradičních, řekněme umírněných politických stran a vzestup různých populistických, které ve svém důsledku zpochybňují liberálně demokratický konsenzus, na němž evropská politika desetiletí stála.
A příčiny?
Těch je celá řada, včetně někdejší ekonomické krize po roce 2008, imigrační krize a neschopnosti etablovaných stran tyto nové otázky řešit, až po snahu o kopírování politiky radikálně pravicových stran právě etablovanými stranami. To vede nakonec jen k posílení původních radikálních stran.
Do toho zapadá i menší atraktivita tradičního stranictví, nástup sociálních médií a podobně. Prostě tradiční stranictví a strany nejsou v dobré kondici.
Proč si neumí autenticky osvojit témata, kterými voliče oslovuje populistická pravice?
Populistická radikální pravice je definovaná radikálním nacionalismem. Tedy představou, že v daném státě mají žít jen „domácí“ a že se takový stát má starat jen o „své lidi“. Proto je pro dané strany tak typické, že vyrostly na tématu imigrace.
Přebírání těchto témat populisty legitimizuje. Jako byste říkal, že na tom, co říkají, něco je. Jenže oni na tomto poli byli dříve, takže působí věrohodněji. V průměru se pak ukazuje, že papouškování krajní pravice od mainstreamových stran, především sociální demokracií, pomáhá radikální pravici. Průměrný volič sociální demokracie má ke krajní pravici blíže než volič umírněné pravice.
Politolog Vlastimil Havlík z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity
Dá se tedy říct, že se v politické soutěži normalizovalo něco, co dříve nepřipadalo v úvahu?
Není to jen o soutěži mezi stranami nebo focení se politiků u plotu na hranicích v Maďarsku. To, co vidíme minimálně od začátku migrační krize, je celková normalizace radikálně pravicových idejí, včetně xenofobie či etnocentrismu.
Tím mám na mysli i roli médií, nejen těch bulvárních. Radikálně pravicový diskurz se stal součástí mediálního mainstreamu. Radikální pravice se stala v zásadě normou.
Jak se projevuje krize stranictví?
Když se podíváte na někdejší etalon stabilního stranictví a stranického systému jako Švédsko, tak uvidíte, že prošlo hodně velkou proměnou spočívající v oslabení podpory tradičních stran, hlavně tedy sociální demokracie. Ta sice v roce 2022 znovu vyhrála volby, ale její výsledek byl jedním z nejhorších v historii.
Nebo Rakousko, kdysi symbol neměnnosti, prakticky dvoustranický systém, kde soupeřili křesťanští a sociální demokraté – a momentálně ve výzkumech veřejného mínění vede populistická radikální pravice. Samozřejmě ty změny souvisí i s proměnou společnosti, větší společenskou mobilitou, rozvolněním třídních vazeb… Ale výsledkem je, že tradiční či staré strany dostávají na frak.
Jsou naše výsledky něčím výjimečné, nebo v evropské perspektivě zapadají do ducha doby?
Můj syn občas odpovídá, když se ho na něco ptáme, „ano – ne“. Tak bych odpověděl i já. Český stranický systém prochází zhruba deset až patnáct let dost razantní proměnou. Skoro to není k uvěření, ale v roce 2006 získaly ODS a ČSSD ve sněmovních volbách téměř sedmdesát procent hlasů. Dnes jsou ty dvě strany dohromady tak na patnácti.
Místo toho je jedním z hlavních pólů populistické ANO, ve sněmovně je Okamurova radikální pravice a ve vládě původně antiestablishmentoví Piráti a z místní politiky vycházející Starostové. Staré politické strany schovávají svoje názvy (Spolu, Stačilo!), slovo „strana“ zní až toxicky.
Není to dobrá zpráva pro českou demokracii.
Srovnání eurovoleb je do jisté míry obtížné, protože výchozí podmínky, tedy podoba stranické soutěže, nejsou mezi zeměmi zcela srovnatelné. Ale jasné je, že Česko nevybočuje z trendu, který jsem popsal výše: staré strany na tom nejsou dobře a úspěch slaví různé nové subjekty.
Můžeme z evropských voleb vyčíst něco klíčového pro domácí politické kolbiště?
Nejenže vládní strany byly daleko od většiny, ale kolem pětapadesáti procent hlasů získaly strany, které nemůžeme označit jako běžnou, k systému loajální opozici.
Je rozdíl třeba mezi SPD a ANO, případně Přísahou a PRO, ale všechny jsou strany ve větší či menší míře radikální – moc se nekamarádí s pravidly liberální demokracie, s tolerancí, pluralismem, institucionálními kontrolami a brzdami moci, respektem k menšinám a podobně.
Takový výsledek není typický, a jakkoli je z různých důvodů problematické „překládat“ evropské volby do výsledku sněmovních voleb příští rok, úplně dobrá zpráva pro českou demokracii to není.
Zajímavostí je, jak různě jsou označovány strany na krajní pravici. Nevyprázdnily se trochu pojmy jako „far-right“ a podobně?
Far-right je krajní pravice, přičemž ta krajnost vychází v zásadě z radikálnosti, antipluralismu. Zmíněné vyprázdnění pojmů vychází spíše z toho, že jsou tyto termíny – ale také populismus, extremismus a na druhou stranu komunismus nebo neomarxismus – používány jako nálepky, nástroje pro snížení legitimity politického soupeře.
Mají totiž primárně negativní konotaci a jejím užíváním se snaží strany jednak soupeře poškodit, ale hlavně mobilizovat své příznivce. Tedy do jisté míry k určitému vyprázdnění dochází, ale sekundárně je to trochu problematické z hlediska politologické analýzy, kdy se třeba význam populismu v politologii liší od jeho vnímání ve veřejné debatě.
Jak se tradiční pravicové strany snaží s těmi radikálními či populistickými bojovat?
Existující výzkumy ukazují, že pokud mainstreamové strany přejímají rétoriku a postoje radikální pravice, není to při boji s ní moc efektivní – spíše naopak, protože třeba zdůrazňováním tématu imigrace se zvedne jeho význam a více voličů se podle něj rozhoduje.
Zároveň probíhá souboj o takzvané tematické vlastnictví: která strana se jeví voličům jako nejvíce důvěryhodná v řešení daného tématu.
Daří se to tradičním stranám?
Tady může být kámen úrazu, protože není jednoduché takové vlastnictví sebrat radikální pravici, ona je v něm ta „původní“. Výsledkem je, že může vzrůst její podpora.
Radikální pravice si moc nebere servítky s tím, co považujeme za standard současných demokracií. Samozřejmě je to jen část vysvětlení a vstupují do toho věci jako korupční skandály, ekonomická situace, celková důvěra v systém a instituce, ale také strategie radikálně pravicových uskupení.
Výborný příklad je strana Marine Le Pen ve Francii, která poslední více než dekádu investovala obrovskou energii do „dedémonizace“ strany a změnila rétoriku i témata, na která se soustředí.
Mění ultrapravice image jen navenek, nebo se z ní stávají v nitru tradičnější strany?
Řekl bych, že se stávají umírněnějšími třeba v opouštění otevřeného rasismu a posunu k nativismu a etnocentrismu. Rázně se vyhýbají výzvám k násilnému převzetí moci, naopak se rétoricky snaží vytvářet dojem té pravé a lepší demokratické alternativy – například požadavkem na větší využívání nástrojů přímé demokracie, většího zapojení „obyčejných lidí“ a podobně.
Hrozba krajní pravice je mnohem méně viditelná.
V tomto slova smyslu by se dalo říct, že se z antisystémových stávají více prosystémové. Jenže nesmíme zapomenout, že jejich populismus je doprovázený snahou o moralistické dělení společnosti na zlé a dobré. A se zlem se přece nemá smysl bavit, že ano.
Právě to jde proti podstatě liberální demokracie. Nebavíme se o NSDAP v meziválečném Německu, hrozba je na první pohled mnohem méně viditelná.
Liší se vnímání extremismu konkrétních stran v různých státech Evropské unie?
Z více důvodů se to po Evropě skutečně liší. Jedním z nich je historická zkušenost, ale také vyrovnání se s historií. V Německu dlouhou dobu neměla moc úspěchu radikální pravice a i dnes si z hlediska extrémnosti nemůže dovolit tolik. Nemyslím, že je za stávajících podmínek moc pravděpodobné dlouhodobé působení strany typu slovenské Kotlebovy ĽSNS v Německu.
Na druhou stranu, přestože tu byla a možná zase bude relevantní komunistická strana, je podpora krajně levicových myšlenek v České republice výrazně menší než třeba v Řecku. Do hry určitě vstupuje i důvěra v liberální demokracii. Ta když klesá, otevírají se dvířka radikálnějším alternativám, protože umírněná politika ztrácí důvěryhodnost.
To je myslím dost velký úkol pro demokratické politické strany na evropské úrovni: najít balanc mezi odpovědnou a responzivní politikou. Téma imigrace tohle ukazuje více než zřetelně.
Dává v kontextu výše řečeného ještě smysl používat pravolevé dělení?
Dělení na pravici a levici definovanou primárně ekonomicky a vztahem jednotlivce a státu smysl stále dává. Na druhou stranu je fakt, že velká ekonomické diskuse, tedy spory mezi levicí a pravicí, se do značné míry vyřešily a v Evropě od druhé světové války existuje v zásadě konsenzus na smíšeném systému volného trhu a sociálního státu. Debaty jsou spíše o jeho parametrech.
Přesnější je ale dívat se na politickou soutěž ve dvou rozměrech: vedle ekonomické pravice a levice běží ještě konflikt hodnotový, sociálně kulturní. Na jedné straně máme podporu multikulturalismu, otevřenosti, liberalismu… A na druhé konzervatismus, nacionalismus a tradicionalismus.
Význam těchto rozměrů roste spolu s proměnou významu témat, jako je imigrace, lidská práva nebo životní prostředí, potažmo klima. Ve značné míře se to zrcadlí i v Evropském parlamentu, kde navíc přibývá diskuse o podobě evropské integrace.
